Jestliže chcete lidmi manipulovat, naučte je nemyslet

10. 7. 2015 / Tomáš Hunčovský

Sama sebe se tehdy ptala: „Proč mě německý voják, když ho potkám na ulici, nezfackuje nebo mi nezačne nadávat? Proč mi často i podrží dveře do metra, nebo řekne pardon, když vejde přede mnou? Proč? – protože ti lidé nevědí, nebo spíš přestali myslet; jsou k tomu, aby udělali, co se jim v tu chvíli poručí. Ale jak je nepochopitelně nelogické přidržet mi dveře v metru a zítra mě třeba poslat do tábora, to už nevidí; přitom budu pořád jedna a táž osoba. Princip kauzality jim nic neříká. [...] A nemyslí, ano, znovu se k tomu vracím, to je základ všeho zla; to je síla, o kterou se tenhle režim opírá. Zrušit myšlení jednotlivce, umlčet jeho svědomí, to je první krok nacismu [zvýraznil TH]“ (Hélène Berrová, Deník. Deník židovské dívky v okupované Francii 1942-1944, Praha 2009, s. 226).

Nemyslet, to je základ všeho zla. Totalitní režimy hledají oporu vždy právě u těch, kteří nemyslí, proto se snaží za každou cenu potlačit inteligenci. Po zkušenostech z 20. století bychom měli být v dnešní době mnohem více ostražití vůči těm, kteří nabádají k nesnášenlivosti vůči jinému etniku či náboženství, protože jejich hlas nepovede k ničemu jinému než ke katastrofě. Navzdory tomu extremistické názory v naší společnosti sílí, neboť zde mají živnou půdu. Nikdo je nepotlačuje a co hůř, dostává se jim navíc možnost prezentace ve veřejném prostoru, odkud mohou snadno ovlivňovat cílové skupiny.

Největší nebezpečí lze v tomto ohledu spatřovat v tom, že internet přestal být využíván a začal být zneužíván. Jestliže knihtisk změnil „vzezření a stav světa“, jak tvrdil Francis Bacon, pak internet znamená revoluci v myšlení lidí. Během okamžiku můžete z domova oslovit tisíce lidí, aniž byste pro to museli vynaložit větší úsilí. Sociální sítě dovádí tento způsob takřka k dokonalosti. Z původního konceptu propojení blízkých přátel vyrůstají nejrůznější „skupiny osob“, které se vzájemně utvrzují ve svých názorech místo toho, aby je problematizovaly. Tyto skupiny jsou skálopevně přesvědčeny o své pravdě. Jestliže mezi ně náhodou vnikne kritický hlas, okamžitě je umlčen, čímž pouze dojde k potvrzení správnosti jejich stanoviska, jež se nakonec odráží i v jejich jednání. Nelze proti nim ve virtuálním světě žádným způsobem bojovat, protože tyto komunity stejně smýšlejících lidí tvoří neprostupné a uzavřené kruhy, uvězněné ve svých představách.

Je to naprosto odlišná situace od případů, kdy se např. na stránkách vědeckých či seriózních periodik pouštíte do polemiky s člověkem, s nímž nesouhlasíte. V takovéto diskuzi – nutno podotknout, vedené v rámci vší slušnosti – se operuje především fakty a čtenáři si mohou posléze sami udělat úsudek o přijatelnosti toho kterého tvrzení. Ne však na sociálních sítích, kde jsou jednotlivé příspěvky prakticky neregulovány a o jejich nevybíravosti snad netřeba ani hovořit. Častovat své oponenty nadávkami a zakládat své výroky na nepodložených tvrzeních je zde na denním pořádku, což ale ve svém důsledku nevede k ničemu jinému než k vytváření iluzí a chaosu.

Je pozoruhodné, že se žádný komentátor ještě detailně nepozastavil nad tím, jak obrovskou roli hrají v utváření názorů na jakoukoliv problematiku předsudky a fámy. Především fámy, které se internetem hemží a jež nelze prakticky vyvrátit, protože jsou okamžitě přijímány jako fakta a pokud se to přece jen podaří, už je většinou pozdě, neboť jsou jednou provždy zakotveny v myslích, v nichž zasely vítr. Právě přijetí těchto mystifikací, které jsou uměle vytvářeny, aby ovlivňovaly postoje lidí, je velmi nebezpečné a může mít fatální následky.

V knize Vesnice „kanibalů“ od francouzského historika Alaina Corbina lze vysledovat, že to byly právě fámy, jež přiměly v srpnu roku 1870 obyvatelstvo francouzské vesnice Hautefaye k masakru, během něhož byl dvě hodiny lynčován a posléze upálen mladý šlechtic Alain de Monéys za to, že na tamní tržnici pronesl „Ať žije republika!“, což ale nepochybně neudělal. Je třeba si uvědomit, že – slovy Corbina – „nepodložené zprávy svědčí o společenském napětí, jež rozděluje populaci, která je sama roznáší a že vypovídají lépe než jakýkoli jiný způsob šíření informace o touze a strachu“ (Alain Corbin, Vesnice „kanibalů“, Praha 2011, s. 14). Tohoto strachu pak využívají právě ti, kteří se snaží získat nejisté a zmatené osoby pro své vlastní cíle.

Samostatné kritické myšlení naproti tomu stojí v úplném kontrastu k předsudkům a fámám, s nimiž nemůže nikdy najít společnou řeč. Právě v kladení otázek, přemýšlení a ověřování faktů lze nacházet obranu proti těmto neduhům, které se snaží nahlodávat a rozežírat společnost zevnitř. Je nesmírně obtížné udržet svou mysl nepřetržitě ve střehu, když k nám proudí neustále nové a nové informace, jejichž výpovědní hodnota je však často velmi rozdílná. Závažné a důležité zprávy jsou navíc na televizním přijímači vzápětí vystřídány reklamním blokem, čímž dojde de facto k jejich zbanalizování. Rušivý element představuje i naše touha být neustále „online“, ať už prostřednictvím mobilů, počítačů či televizí, které nás ale přenáší do virtuální reality, kde nic není jisté. Jisté je však to, co známe a s čím máme osobní zkušenost. Pakliže přijdeme do konfrontace s něčím, co je pro nás nové, musí fakta vždy zvítězit nad domněnkami, protože co je zpočátku pouze pravděpodobné, může se nakonec ukázat jako naprosto zcestné.

Jestliže mezi historiky panuje přesvědčení, že nejcennějšími statky raně novověkého člověka byly jeho čest a majetek, pak se domnívám, že nejcennějším statkem člověka 21. století je jeho nezávislá mysl. Nenechme si ji tedy odebrat, jinak spolu s ní ztratíme i naši svobodu.

Vytisknout