Tato studená válka je zbytečná

10. 7. 2015 / Jean-Pierre Chevènement

(Podle posledního sčítání lidu z doby před rokem 1989 mělo Rusko 147 milionů obyvatel, celý SSSR jich měl 286 milionů). Nahodilé vytyčování hranic vyostřilo různá napětí mezi následnickými státy a menšinami (v Náhorním Karabachu, Podněstří, Jižní Osetii, Abcházii a Adžárii). Mnohé z těchto multietnických států předtím nikdy neexistovaly. To platí o Ukrajině, jež byla ve svých dějinách nezávislá tři léta po zhroucení carských armád (1917-1920).

Ukrajinský stát vzniklý v prosinci 1991 byl složenou entitou. Jeho západní oblasti patřily mezi dvěma světovými válkami Polsku, obyvatelé východních oblastí byli pravoslavní a mluvili rusky. Jeho černomořské pobřeží bylo v minulosti osmanské. Krym nebyl nikdy ukrajinský, dokud ho tak nenadekretoval roku 1954 Nikita Chruščov. Jako stát se Ukrajina datuje do minulosti méně než čtvrtstoletí. Privatizace 90. let vytvořily třídu oligarchů ovládajících stát; jeho ekonomika značně upadla a jeho zadluženost je vysoká. Budoucnost Ukrajiny – ať jako člena NATO nebo jako neutrálního státu – nelze oddělit od přebudování mocenských vztahů na evropské a globální úrovni. Zbigniew Brzezinski řekl roku 1997, že jediným způsobem, jak zabránit Rusku, aby se opět stalo velmocí, je odstranění Ukrajiny z jeho sféry vlivu.

Připomenutí těchto faktů má zásadní význam pro pochopení dnešní situace. Současnou krizi bylo možné předvídat už od oranžové revoluce roku 2004 a prvního pokusu Ukrajiny o přistoupení k NATO. Krizi se dalo vyhnout, jestliže by EU při zahajování svého Východního partnerství roku 2009 vedla jednání o asociační dohodě s Ukrajinou takovým způsobem, aby dohoda byla slučitelná s cílem strategického partnerství EU a Ruska vyhlášeného roku 2003: „jednotného ekonomického prostoru od Lisabonu po Vladivostok“.

To by tehdy vyžadovalo vzít v úvahu těsné vazby mezi ukrajinskou a ruskou ekonomikou. Pokud by se tak stalo, EU by se vyhnula tomu, aby byla využita stoupenci rozšiřování NATO na východ. Brusel ale postavil před Ukrajinu nemožnou volbu mezi Ruskem nebo Evropou. Protože ruská finanční nabídka byla podstatně lepší než nabídka Evropy, ukrajinský prezident Viktor Janukovič požádal o odklad podepsání asociační dohody, k němuž mělo dojít 23. listopadu 2013.

Nevím, jestli komisař EU Štefan Füle jednal podle pokynů tehdejšího předsedy Evropské komise José Manuela Barroso, nebo jestli komise vůbec projednávala tuto záležitost, přestože měla potenciál k vyvolání nejvážnější geopolitické krize v Evropě od raketové krize let 1982-1987. Prezident Putin tvrdí, že nejvyšší činitelé EU – Barroso a Herman Van Rompuy – v lednu 2014 vyloučili jakoukoli diskusi o obsahu asociační dohody s Ukrajinou se zdůvodněním, že by to narušilo suverenitu Ukrajiny.

„Exportování demokracie“

Janukovičův odklad podepsání vyvolal „proevropské“ majdanské demonstrace, jež vedly k jeho odstranění 22. února 2014. Je pochopitelné, že vyhlídka na připojení k EU je přitažlivá pro značnou část Ukrajinců. Stojí ale za to ptát se, jestli má EU mandát k prosazování evropských norem a standardů mimo své hranice. Demonstrace na Majdanu byly povzbuzovány řadou návštěv představitelů EU a zejména USA, často prominentních postav, přičemž nevládní organizace a média vedly současně informační válku. Tato otevřená podpora demonstrací, většinou hlídaných krajně pravicovými organizacemi – Pravým sektorem a Svobodou –, byla potenciálním zdrojem zmatků kolem otázky, co spadá pod kompetence EU či NATO nebo Spojených států. „Exportování demokracie“ může mít mnoho podob.

Nenaplnění dohody z února 2014, podle níž měly koncem roku proběhnout prezidentské volby, a náhlé neústavní odstranění prezidenta, který mohl mít mnohou chyb, ale byl zvolen, lze považovat za „revoluci“ – nebo také za převrat. Rusko zaujalo druhý z těchto postojů. Ačkoliv byl Krym do roku 1954 ruský, je nesporné, že rozhodnutí Ruska anektovat jej, byť pod pláštíkem referenda, bylo neúměrnou reakcí a šlo proti principu respektování územní celistvosti jiných zemí, na který se Rusko neustále odvolávalo, zejména když bez ohledu na jeho stanovisko Kosovo opustilo Jugoslávii. Putin dal na první místo strategické zájmy Ruska v Černém moři, pravděpodobně z obavy, že nová ukrajinská vláda nebude respektovat dohodu o pronájmu, která umožňovala Rusku do roku 2042 využívat Sevastopol.

Takže tato krize byla nahodilou eskalací. Anexe Krymu nebyla plánovaná. V únoru se Putin zúčastnil závěrečného ceremoniálu zimní olympiády v Soči, jež měla být výkladní skříní ruských úspěchů. Pak zareagoval přehnaně na událost, kterou EU neplánovala, ale k níž vybídla svou nedbalostí. Teď je otázkou, jestli EU dokáže opět získat kontrolu nad situací.

Putin patrně neočekával, že Spojené státy využijí anexi Krymu k uvalení omezených (červenec 2014) a později přísnějších sankcí (září). V květnu 2014 prohlásil, že je ochoten utlumit konflikt. Vybídl ruskojazyčné oblasti, aby hledaly řešení svých problémů v rámci země. François Hollande a Angela Merkelová hovořili 10. května o začlenění decentralizace do ústavy Ukrajiny. Dne 25. května byl zvolen prezidentem Petro Porošenko a Rusko jej okamžitě uznalo. „Normandský formát“ (Německo, Francie, Rusko a Ukrajina) byl načrtnut 6. června a zdálo se, že krizi bude pokojně ulomen hrot.

Vývrtka a ztráta kontroly

V létě se ale věci začaly vymykat kontrole. Ukrajinské vedení zahájilo „antiteroristickou“ operaci proti „samozvaným republikám“, která popudila obyvatelstvo Donbasu. Operace neměla dlouhý život, protože ukrajinská armáda se zhroutila, přes podporu promajdanských „dobrovolnických praporů“. Dohody Minsk I podepsané 5. září vyhlásily příměří. O šest dní později, 11. září, zavedly USA a EU přísné sankce, oficiálně k zajištění příměří. S bankami paralyzovanými sankcemi USA byl obchod mezi EU a Ruskem postupně omezován a fakticky zamrznul. Rusko vyhlásilo protisankce v obchodu potravinami a ve snaze diverzifikovat svůj zahraniční obchod a průmyslovou spolupráci se zaměřilo na nově vznikající trhy, zejména na Čínu.

Současně s tím se zhroutila cena ropy. Rubl oslabil vůči dolaru, ke konci roku 2014 ze 35 na 70 rublů. Dohody o příměří nebyly důsledně prosazovány a jejich uplatňování vázlo. Ukrajina zahájila druhou vojenskou ofenzivu, o nic úspěšnější než předchozí. Na základě iniciativy koordinované prezidentem Hollandem byly 12. února 2015 podepsány nové dohody – Minsk II.

Opět sklapla past: západní sankce jsou formulovány tak, že budou jednou odvolány. Ovšem i když se víceméně dodržuje vojenská složka Minsku II, jeho politická složka je problematická. Má přesně definovaný sled kroků: schválení volebního zákona Radou (ukrajinským parlamentem); místní volby v Donbasu; ústavní reforma; zákon o decentralizaci; další volby; a konečně obnovení kontroly Ukrajiny nad její hranicí s Ruskem. Rada ale 17. března odhlasovala převrácení tohoto sledu tím, že za předběžnou podmínku prohlásila „stažení ozbrojených skupin“. Zablokování politické složky Minsku II ukrajinskou vládou hrozí tím, že se ukrajinská krize promění ve zmražený konflikt. Vyhlídky na zrušení sankcí uvázly v začarovaném kruhu. V zásadě mohou být obnovovány pouze jednomyslnou dohodou. Ve skutečnosti existuje riziko, že se začne uplatňovat zákon konsensu: Angela Merkelová ohlásila 28. dubna, že evropské sankce budou pravděpodobně v červnu obnoveny.

Tato krize je válkou, i když se jí tak neříká. Tlumená debata mezi těmi, kdo si potichu přejí zachovat partnerství mezi EU a Ruskem podle původního pojetí z roku 2003 a příznivci politiky zadržování nebo dokonce zatlačování Ruska (nové studené války) je odrazem souboje vůlí mezi Ruskem a Spojenými státy. Na zemi probíhá zástupná válka mezi ukrajinskou armádou posílenou „dobrovolnickými prapory“, podporovanou Spojenými státy a jejich spojenci, a „separatistickými“ milicemi, jež nacházejí oporu hlavně mezi rusky mluvícími obyvateli východní části země, s ruskou pomocí, jež je údajně humanitární. Bude-li tato válka pokračovat, může proměnit Ukrajinu v trvalý zdroj konfliktu mezi EU a Ruskem. Spojené státy se prostřednictvím široce rozhlašovaného ideologického tažení pokoušejí izolovat Rusko a také upevnit svoji kontrolu nad zbytkem Evropy.

Proroci nové studené války hovoří o Rusku jako o diktatuře hluboce nepřátelské vůči univerzálním hodnotám, která chce obnovit SSSR. Těm, kdo znají současné Rusko, to zní přehnaně, dokonce jako karikatura. Putin vděčí za svoji popularitu ekonomickému ozdravení, které dosáhl v Rusku poté, co ruský HDP poklesl v 90. letech o polovinu, a také tomu, že zastavil rozpad státu. Jeho projekt je nacionální, nikoli imperiální. Jde v něm o modernizaci Ruska, které má starost o svoji bezpečnost tak jako každý jiný stát.

Putin není Rusko

Je možné rozdmychávat staré obavy, ale Vladimír Putin není Rusko. Země se proměňuje. Je v ní rozsáhlá a narůstající střední třída. Mnozí její členové se v roce 2012 stavěli proti Putinovu návratu k moci, ale teď ho patrně podporují. Dokonce i Michail Gorbačov je přesvědčen, že Západ se od roku 1991 choval k Rusku neprávem jako k poraženému, ačkoliv je velkou evropskou zemí. Z dějin byla vymazána skutečnost, že Rusko zaplatilo nejvyšší cenu ve válce proti nacistickému Německu, jako kdyby měl navždy přežít antikomunismus coby strůjce zániku komunismu.

Materiální základna studené války – antagonismus ekonomických a ideologických systémů – už neexistuje. Ruský kapitalismus má svůj specifický charakter, ale je to kapitalismus. Putin je přesvědčen, že jeho konzervativní hodnoty dokáží zhojit rány sedmdesáti let bolševismu.

Ve skutečnosti jde v ukrajinské krizi o to, jestli se Evropa dokáže prosadit jako nezávislý aktér, nebo bude trvale podřízena Spojeným státům. Nynější mediální rusofobie připomíná pokus o utváření veřejného mínění v době první války v Zálivu (1990-1991). Toto ovlivňování spoléhá na neznalost toho, čím je ve skutečnosti současné Rusko, pokud to není ideologická konstrukce, jež má za úkol manipulovat.

Rusko dává najevo odolnost. Je na Francii, aby zastupovala nejlepší zájmy Evropy prostřednictvím normandského formátu. Je obtížné akceptovat, že by zahraniční politika Francie měla být podkopávána extremistickými a revizionistickými tendencemi. Na rozdíl od „pamětních zákonů“ schválených Radou v Kyjevu 9. dubna nevidím žádnou ekvivalenci mezi komunismem a nacismem. V ukrajinské krizi se Německo pod vedením Angely Merkelové příliš těsně přimklo ke Spojeným státům. Německo může být v pokušení načas opustit svoji tradiční Ostpolitik vůči Rusku, aby na Ukrajině dosáhlo ekonomický průlom. Roku 2010 mělo Německo na Ukrajině 1 800 průmyslových podniků, Francie pouhých padesát. Ukrajina je přirozeným rozšířením rezervoáru laciných pracovních sil v Mitteleuropě, jenž poskytuje německému průmyslu konkurenční výhodu, přestože zvyšování mezd ve střední a východní Evropě tuto výhodu eroduje. Německo musí přesvědčit své evropské partnery, že není pouhým zástupcem USA v Evropě – dojem vyvolávaný tím, jak National Security Agency využívá služby německé BND. Normandský formát musí být cestou, jak uskutečnit Minsk II a rozptýlit odpor Ukrajiny vůči prosazování politické složky dohody. Evropa má finanční páky.

Je čas, aby o sobě dala znát „evropská Evropa“. Může začít pokusem přesvědčit Spojené státy, že v jejich skutečném zájmu není odehnat Rusko od Západu, ale podílet se na novém definování přijatelných pravidel hry, která může obnovit přiměřenou důvěru.

Jean-Pierre Chevènement byl francouzským ministrem obrany (1988-1991) a ministrem vnitra (1997-2000).

Copyright ©2015 Le Monde diplomatique – distribuuje Agence Global. Text vychází se souhlasem AG, jeho originál napsaný v květnu 2015 je ZDE

. Přeložil Rudolf Převrátil.

Vytisknout