Většina z nás tuší, že jediná pravda neexistuje a že skutečnost je vždy složitější
Proč dlabeme na Husa
5. 7. 2015 / Kryštof Kozák
„Postremo, studia humanitatis impigro labore culturos et
provecturos, non sordidi lucri causa,
nec ad vanam gloriam captandam, sed ut
veritas propagetur et lux eius, qua salus generis humani continetur,
clarius effulgeat.“ (to není „cut and
paste“, některé věci je dobré vědět i o půlnoci hned).
Znamená to, že každý magistr na rozdíl od bakalářů slibuje, že se bude s neúnavnou pílí věnovat poznávání věcí lidských, ne pro špinavý zisk, ani pro získávání prázdné slávy, ale aby se šířila pravda a aby její světlo, v němž spočívá blaho [ale i
“spása”!] lidského rodu, jasněji zářilo.
Je to
1) apel na poznávání sebe sama i člověka jako takového, humanitas v
širokém slova smyslu;
2) světské věci ti naplnění nepřinesou, budeš-li věrný tomuto slibu, musíš
být vždy tak trochu disidentem;
3) pravda jako svrchovaná hodnota, jež ukazuje cestu.
Problém je, že dnes lidé na univerzitě studují magisterské obory
především „sordidi lucri causa“ (pro špinavý zisk), případně pro „venam
captandam gloriam“ (prázdnou slávu).
Protože skoro nikdo neumí pořádně latinsky (ani já), tak na
závěr studia ani nevědí, co všechno to vlastně slavnostně slibují (hlavně že se
na to celé příbuzenstvo dívá). Ostatně, studenti nemusí slib vůbec umět, stačí
říct „Spondeo ac policeor“ a naznačit dotyk posvátného žezla. Mnozí nezvládnou
ani to a zamumlají něco nezřetelného, což by v drsných dávných dobách
vedlo automaticky k neplatnosti celého aktu.
Hus je jako každá slavná figura z dějin používán jako
symbol lecčeho, jak se komu hodí – bojoval proti buržoazii, proti Němcům, proti
korupci, za národ, za jazyk, za pravdu, za disent, stačí si vybrat. Připomenout
si jeho památku je tedy hodně obtížné, navíc většina českých bohatých katolíků
ho z pochopitelných důvodů nemá moc ráda – dodnes existují důvody, proč ho
koneckonců ta „jediná správná církev“ upálila už tehdy, a ani papežovy nedávné
omluvy Husa plně nerehabilitovaly.
Navrhuji tedy připomenout si Jana Husa především pravdou,
byl to koneckonců rektor Karlovy univerzity, která tehdy pravdu docela vážně
hledala. Tehdy se však na pravdu docela vážně věřilo, někteří byli ochotni se
kvůli ní nechat i upálit. Co to ale znamená připomenout si Husa především
pravdou? Většina z nás tuší, že jediná pravda neexistuje a různí lidé si
okolní realitu interpretují podle svých předchozích zkušeností hodně různě. To
ale neznamená, že pravdou může být úplně všechno – Krym nebyl součástí Ruského
carství v roce 754 před naším letopočtem, ani kdyby to začaly tvrdit
všechny ruské učebnice a televize. Americká vláda také tajně nepřistála na
Marsu už v roce 1984, ani kdyby o tom vzniklo na Wikipedii solidní heslo.
O co se tedy můžeme při blížení se pravdě opřít? Především o
vlastní zkušenost a celkovou koherenci obrazu okolního světa, který si neustále
dotváříme. Ukazuje se ale, že to zdaleka nestačí a reálně hrozí, že skončíme
jako „omezenci“. Naše vlastní zkušenosti totiž obsahují pouze nepatrný zlomek
relevantních vztahů a událostí. Navíc i proces vytváření koherence obrazu
okolního světa je vysoce subjektivní a naše ego je schopné překonat i poměrně
dramatické inkonsistence v zájmu zachování takového obrazu, jaký vlastně
vidět chceme. Dobrý příklad jsou Republikáni z hnutí „Pro Life“ (za zákaz
potratů), kteří jsou ale často i zastánci trestu smrti, „Pro Death“, nebo čeští
novorasisté, kteří proti Romům a černochům vůbec nic nemají, jen když nemusí
v jejich sousedství bydlet (k tématu pěkná politická píseň Demokrat).
Naštěstí ale existuje i zkušenost sdílená, kterou si sice
každý může zaznamenat dost odlišně, nicméně kromě zkušenosti vlastní tvoří
dobrý základ pro rozšiřování toho, o co se můžeme při blížení pravdě opřít.
Zejména opakované sdílení zkušeností s lidmi, které dobře známe, umožňuje
otestovat hranice koherence jejich vidění světa a tím i relevanci jejich soudů.
Každé sdílení zkušeností je nicméně významným rozšířením našeho vlastního
omezeného vnímání. Nejen proto jsou sdílené zkušenosti integrální součástí naší
identity, bez kterých se těžko obejdeme, i když si to někteří vyhrocení
individualisté jen těžko přiznávají.
Problém je samozřejmě s lháři a podvodníky, jako byl i
za Husových časů. Ti, co cílí primárně na naivní a nevzdělané, jsou relativně
snadno odhalitelní, nicméně sofistikovaní a chytří lháři a podvodníci, kteří
dobře ví, že nemluví pravdu, nicméně jsou to schopni říci s tím
nejupřímnějším úsměvem, často navíc „sordidi lucri causa“, jsou opravdu
nebezpeční, neboť vytvářejí falešný dojem sdílené zkušenosti, který zkresluje
naše vnímání. Dají se však porazit, pokud člověk není izolován a může jejich
vědomé lži konfrontovat ať už s okolní realitou (sídlo firmy je na
neexistující adrese...) nebo sdílením zkušenosti s ostatními (okradení
klienti veřejně varují ostatní před koupí údajně magického, ale ve skutečnosti nefunkčního
luxu, hrnce, disku na hubnutí).
V médiích jsou lháři obzvláště nebezpeční. Vadí už to,
když se určité médium zaměřuje pouze na určité segmenty a témata, nicméně pokud
je v rámci tohoto vymezeného výseku zpravodajství upřímné a důkladné, také
může trochu rozšířit naše možnosti přiblížení se pravdy, zvláště pokud jsme si
tohoto výseku dobře vědomi. Pokud však média vyloženě násilně a soustavně
překrucují skutečnosti, opět zpravidla „sordidi lucri causa“, mohou svojí
přesvědčivostí napáchat velké škody právě proto, že spoluutváří naši sdílenou
zkušenost.
Důležité jsou také knihy, které jsme všichni četli a filmy,
které jsme všichni viděli. Opět, i když si je každý interpretuje po svém, tvoří
nicméně sdílenou zkušenost, o kterou se dá opřít. Z tohoto pohledu jsou
Hvězdné války, Pán prstenů i Harry Potter důležitými pojítky, které dodávají
další dimenzi sdílené zkušenosti. Nebezpečí je samozřejmě v tom, že pokud
jsme například všichni četli stejné učebnice dějepisu, ovlivňuje to naše
historické vědomí, které je také důležitou součástí naší identity. Lehce si
tedy můžeme například husitství idealizovat a nebo ho přehnaně démonizovat.
I když interpretací může být nakonec celá řada, důležité je
se shodnout alespoň na hlavních konturách a faktech. V tom je Husův odkaz
dodnes důležitý, i když on to tehdy tak určitě nemyslel - nevyhraje totiž ta
jediná správná pravda, co visí na vlajce na Pražském hradě. Pokud bychom měli
opravdu uctít Husovu památku, tak bychom se impigro
labore snažili věnovat neustálému zpřesňování obrysů našeho okolního světa,
neboť jedině tak pak můžeme činit rozhodnutí, která mají alespoň aspirace na
to, být morálně ospravedlnitelné. Právě kritické myšlení a všeobecný rozhled se
však ve vzdělávání ocitají pod velkým tlakem na ekonomický výkon, protože
nedostatečně přispívají k růstu HDP (a navíc spousta lidí s tituly
není vlastně vzdělaná dostatečně).
To je také druhým a dnes poněkud problematickým Husovým
odkazem. Proč problematickým? Protože bohužel dnes už často etická a morální
hlediska netvoří důležitý argument, který by vyvážil čistý ekonomický kalkul.
Morální poselství obsažené v univerzitním slibu se zhusta v průběhu
studia v podstatě nijak neprojevuje a není tedy divu, že mnozí studenti
uvažují nad vzděláním ryze pragmaticky či ekonomicky, ti lepší pak alespoň „ad
venam captandam gloriam“. To ale zdaleka nestačí, a Hus jako bývalý rektor
Univerzity Karlovy by z toho zřejmě měl docela upřímnou hrůzu...
Vytisknout