3. 7. 2015 / Karel Dolejší
Uwe Ladwig ZDE vyložil své představy o vzniku náboženství, které nebudu komentovat. Považuji však za potřebné vyjádřit se k tvrzení, že "Kant vyvrátil důkaz Boží existence".
Kant kritizoval ontologický, kosmologický a teleologický filosofický důkaz existence boha, s nimiž pracovala křesťanská apologetika s využitím některých nástrojů antické filosofie během středověku. Není-li však dnes člověk "vědecký kreacionista" - a těch věru v našich zeměpisných šířkách není mnoho - nebo něco podobného, Kantem vyvrácené důkazy jsou mu dávno vcelku jedno. Tak jako ostatní příslušníci moderní společnosti se po Kantovi "obrátili k subjektu" také křesťané. Nejsem studovaný theolog, nicméně s jistotou vím přinejmenším tolik, že když Uwe Ladwig poslouchal faráře Langa, dobrých třicet let nejméně se už mezi katolíky na úrovni pánbu dokazoval z vnitřní psychologické potřeby, nikoliv podle Anselma z Canterbury a dalších vynálezců argumentace, se kterou Kant zametl.
A co více, oficiální katolická filosofie, novotomismus, co mohl, to z Kanta dávno integroval (co nemohl, o tom mlčí). Úkol byl o to snadnější, že Kant sám byl věřící a náboženství neodmítal. Odmítal pouze určitý typ filosofické argumentace ve prospěch náboženství.
Víru vyvrátit nelze, žádnými prostředky, ani kritickou filosofií. Moderní člověk je navíc už dlouho veden k tomu, aby "věřil, tomu, po čem touží" ZDE - jakoby něco tak titěrného a bezvýznamného jako osobní psychická potřebička smrtelného jednotlivce představovalo ten nejpádnější důkaz ze všech tvrzení o podstatě vesmíru. Do zmíněného rámce svým způsobem spadá i to, co označujeme jako moderní katolicismus. Subjekt je i zde důležitější než objekt, pánbu zaujímá pozici analogickou nepoznatelné kantovské "věci o sobě", my se setkáváme jen s fenomény, a basta.
Vytisknout3.7. 2015 / Uwe Ladwig
Ani jsem jsem nedivil, když jsem četl články Bohumila Kartouse "„Evangelizace“ Českého rozhlasu" ZDE a o "xenofobii" ZDE, protože vím dobře, jaký strach mají naši němečtí atlantisté z multikulturního světa, ačkoliv stále melou, jaké je všechno krásné...