11. 6. 2015 / Boris Cvek
Dovolte mi malou poznámku k debatě o Husovi. Domnívám se, že intelektuální svoboda v době středověkých univerzit byla poměrně veliká a že Husovi o tuto samozřejmost nešlo. Středověk byl v katolické církvi např. mnohem svobodnější než dogmatické a do sebe uzavřené 19. století. Ve středověku by např. nebylo možné prosadit dogma o neomylnosti papeže, neboť středověcí učenci dobře věděli, že i papež může zešílet.
Husovi podle mne nešlo o to, mít názor, šlo mu o to, změnit církev podle toho, jaké nároky na morální chování podle něho kladlo křesťanství. Dost pochybuji o tom, že by strpěl, že nějaký kněz se může opíjet a smilnit, protože mu to umožňuje jeho svědomí nebo intelektuální svoboda. Hus ve svém mravním vznícení došel tak daleko, že zřejmě překročil meze zavrženého učení, známého ze starověkých dějin církve jako donatismus, podle něhož kněz, který žije v hříchu, nemůže dávat lidem platné svátosti.
Zní to možná poněkud paradoxně, ale církevní hodnostáři byli v zásadě ochotni dělat různé kompromisy s intelektuální svobodou, pokud to neohrožovalo jejich postavení. Galileovi např. bylo ze strany církve navrhováno, ať svůj heliocentrismus bere pouze jako intelektuální spekulaci, ale on se poněkud fanaticky odmítal pustit realistické platnosti své teze. Před Husem v Čechách kázali kazatelé o hříších církve v latině a nikomu to nijak zvláště nevadilo. Hus i Galilei považovali své pravdy za jediné platné a především je takto i veřejně šířili, čímž se účastnili na podrývání mocenské struktury církve, která na to reagovala.
Když např. Palacký chápe husitství (ale husitství není Hus) jako součást obrovského civilizačního zápasu mezi dvěma stejně základními principy, principem svobody svědomí a principem společenského konsensu, je to už, řekl bych, něco hodně jiného než spor Husův, jak ho vnímal sám Hus. Pluralita intelektuálních názorů ve středověku mohla dobře fungovat v rámci mocenské hegemonie feudálního řádu (v němž bylo ale málo stability, která by mohla připomínat něco jako „totalitu“), nikoli však pluralita svědomí, svobodná volba věrnosti (víry) a závazků. Ten spor, o němž se zmiňuje Palacký, Evropa dlouho nebyla schopna řešit, jedním z takových „řešení“ byla zásada, prosazená po německých náboženských válkách v 16. století, cuius regio, eius religion – tedy že poddaní museli vyznávat víru svého pána. Myslím, že tyto problémy rodící se pluralitní, osvícenské, občanské Evropy byly zcela mimo Husovu představivost.
Husa lze určitě chápat z různých perspektiv. Pro mne je to katolický světec a Čech, který byl na úrovni soudobé evropské kultury, kterému šlo o univerzální kulturu středověké Evropy a nikoli o nějaké bonsaje typu „česká literatura“, „česká filozofie“ nebo „česká kultura“.
Vytisknout5.7. 2015 / Kryštof Kozák
„Postremo, studia humanitatis impigro labore culturos et provecturos, non sordidi lucri causa, nec ad vanam gloriam captandam, sed ut veritas propagetur et lux eius, qua salus generis humani continetur, clarius effulgeat.“ (to není „cut and past...