1. 7. 2015 / Karel Dolejší
Jedním z mnoha pozoruhodných rysů příznivců Putinova Ruska v české kotlině je klasická orwellovská schopnost doublethinku. Týž člověk klidně tvrdí, že EU je jen prodloužená ruka USA, takže ruská invaze na Ukrajině je údajně plně odůvodněná. V jiném kontextu ale trvá na tom, že USA EU překáží a chtějí ji tedy zničit. Jednou se dozvíte, že krvežíznivé NATO promyšleně chystá 3. světovou válku; ale jindy stejný člověk označí veškeré obavy z války za naprostý nesmysl. Logická soudržnost zastávaných názorů je to poslední, co lze očekávat.
Riziko války, a to i velké, ovšem existuje, ačkoliv rozhodně ne proto, že by ji chystal Západ. Ještě než vešlo ve známost, že Rusko zpochybňuje nezávislost pobaltských států shodným způsobem, jakým předtím popřelo ukrajinské právo na Krym ZDE, vyšla rozsáhlá analýza zvažující scénář vypuknutí širšího konfliktu, modelově kvůli Estonsku ZDE. Zatímco se straší pár vojáky NATO na východě Evropy, špičky NATO zvažují scénáře možných reakcí na omezený ruský jaderný úder, který byl nacvičován při několika nedávných manévrech. Tato fakta člověk chápající Putina zpravidla mlčky ignoruje.
Jak se vůbec stalo, že si lidé vesele tvoří mimořádně silné názory na věci, o nichž se vůbec nenamáhali nic podstatného zjistit? Jedním z projevů sice může být probíhající zánik expertízy ZDE, příčina však leží hlouběji.
Matthew Crawford vloni vydal knihu s názvem "The World Beyond Your Head: On Becoming an Individual in an Age of Distraction" (Svět za hranicí tvojí hlavy: O tom, jak se stát jedincem ve věku odvádění pozornosti) ZDE. Předložil v ní velmi zajímavou kritiku moderního západního individualismu, který končí tím, že individuum pohřbil pod nánosem propagandy reklamního průmyslu.
Stručně shrnuto, Crawford tvrdí, že s osvícenským programem emancipace se to nakonec dost přehnalo. Ne snad politicky (což byl původní smysl celého projektu), nýbrž v rovině gnoseologické. Zatímco nejdříve šlo o to zbavit se nelegitimních autorit, pak autorit vůbec - a nakonec veškerého korektivního tlaku vnějšího světa. Lidé se teď dělí na ty, kdo jako Ladislav Klíma nevěří ani v existenci elektřiny, až dokud se nesrazí s tramvají, a na jiné, u nichž má solipsismus kolektivní charakter skupinového myšlení, v krajním případě až folie à deux - což lze názorně demonstrovat na aktuální kauze "objevení" Zemanem vynalezeného Peroutkova článku o Hitlerovi.
Protože se předpokládá, že individuální volby jsou něco posvátného a neanalyzovatelného, vzniká prostor pro nerušené působení reklamního průmyslu, jenž ve skutečnosti velké části konzumentů jejich volby nevybíravě a často dost podlými prostředky vnucuje. Rozepisovat se zrovna o tomhle na Britských listech netřeba, v minulosti se totiž tématu, byť z poněkud jiného úhlu, velmi podrobně věnoval Jan Stern ZDE. Existuje i pokus o exaktní formulaci problému "originality" v konzumní společnosti ZDE.
Soukromé představy, ba ani realita sociálně zkonstruovaná v rámci skupiny (kterou nejpozději od poloviny 60. let ovlivňuje a často zásadním způsobem utváří právě reklama, jak lze ukázat třeba na spojení minulé generace neonacistů s firmou Martens), ovšem zdaleka nejsou vše, co je třeba brát v úvahu. Z kdysi kritického postmoderního konstatování, že "Text světa se ztratil", takže máme jen a jen interpretace, údajně všechny zásadním způsobem rovnocenné, se přešlo k banalizaci pověstného Feyerabendova "Anythink goes" do podoby "Všechna tvrzení mají úplně stejnou cenu".
Jestliže však všechna tvrzení o světě mají mít stejnou cenu, pak si může úplně každý vybrat zcela libovolně, podle kritérií, které nemusí nikomu vysvětlovat, co bude považovat za pravdu a co nikoliv. Ani logickou koherencí vlastních názorů, ani vztahem ke známým faktům se přitom netřeba zatěžovat.
Zatímco v dnešním Rusku je "pravda", co za ni prohlásí gosudar, na Západě se zase velmi často za pravdu považuje "co nám vyhovuje", a to ještě nejspíše z hlediska konzumních preferencí, osobní sebestylizace, estetické libosti či prostě jen naprosté libovůle. Jakákoliv otázka po korespondenci s "objektivní realitou" ontologie zmizela z dohledu v okamžiku, kdy dočasně veleúspěšná industrializace zneviditelnila fakt, že člověk odjakživa v přírodním prostředí bojuje o přežití. Teorie, hypotézy a preference, které přežití dlouhodobě umožňují, ale mají v sobě tolik "korespondence", v kolik jen naparující se dvounohé jepice uvězněné pod horizontem událostí mohou vůbec doufat. Naopak ty teorie, hypotézy a preference, které přežití podkopávají - například tím, že ničí přírodní prostředí, způsobují vymírání vlastních společností a pěstují falešný pocit nezranitelnosti vůči masivním hrozbám, zatímco v jiném kontextu dělají z komára mastodonta - takové korespondenci se stavem světa nezávislým na lidském vědomí, záměrech a touhách fakticky postrádají.
Orgie samolibosti nemusí být smrtící teprve ve chvíli, kdy se spojí s hlubinnými ložisky resentimentu, frustrace a úzkostí, jak to právě probíhá v ČR. Jak ve stopách Aristotela, Marxe, Adorna a komunitaristů prohlašuje Crawford, dnes neexistuje sdílená představa dobrého života, takže v jistém smyslu vlastně neexistuje ani jednotlivec, ani společnost.
Zatímco dosud kult libovůle, senzacechtivosti a perverzního vzrušení tiše vykořisťovaly primárně na zisk zaměřené korporace, včetně mediálních, tváří v tvář ruské propagandě náhle čelí Západ situaci, v níž je napaden z prostoru vlastní slepé skvrny s motivy primárně geopolitickými a vojenskými.
Řada "neexistujících" bezpečnostních expertů se teď domnívá, že již letos v létě se můžeme dočkat další, ještě podstatně nebezpečnější fyzické války, než je probíhající rusko-ukrajinská.
Pokud k tomu nedejbože skutečně dojde, současná hysterie kolem uprchlíků - v níž jde fakticky o starou bačkoru, jen se čecháčkům umožňuje vytahovat se na znejisťujícího Druhého - bude velmi rychle zasazena do patřičného kontextu.
Vytisknout1.7. 2015 / Daniel Rejman
„Mít nepřítele je důležité nejen k tomu, abychom vymezili vlastní identitu, ale i k tomu, abychom si obstarali překážku, na níž můžeme poměřovat svůj systém hodnot a na níž při konfrontaci můžeme předvést svou hodnotu. Chybí-li tudíž nepřítel, je pot...