Trojí krize Evropy: co pro Evropu znamenají hranice

1. 7. 2015 / George Friedman

Dnes čelí Evropa třem navzájem se slévajícím krizím, v nichž jde koneckonců o národní hranice, o to, co znamenají a kdo je ovládá. Navenek se tyto krize liší: imigrace z islámského světa, ekonomické trampoty Řecka a konflikt na Ukrajině mají zdánlivě máloco společného. Ve skutečnosti se všechny odvíjejí různými způsoby od otázky, co znamenají hranice.

Hranice Evropy jsou dodnes základem jejích politických mravů i jejích historických katastrof. Evropské osvícenství se stavělo proti nadnárodním monarchiím a vyslovovalo se za suverénní národní státy chápané jako území, ve kterých existovaly národy. Dospělo se k definici národů jako uskupení lidí sdílejících společné dějiny, jazyk, soubor hodnot a náboženství – krátce řečeno společnou kulturu, do které se lidé rodili. Tyto skupiny měly právo národního sebeurčení, pravomoc určovat vlastní styl vládnutí a lidi, kteří vládnou. Především ale tyto národy žily na jistém místě a ono místo mělo jasné hranice.

Právo národního sebeurčení vytvořilo v Evropě množství různých národních států. A jak to u národních států bývá, někdy si nedůvěřují a bojí se jeden druhého, což příležitostně vede k válkám. Mají také vzpomínky na zrady a pronásledování sahající do staletí před dobou, kdy se z národů staly státy. Některé považovaly hranice za nespravedlivé, protože podrobovaly krajany cizí vládě, nebo za nedostatečné pro své národní potřeby. Právo na sebeurčení vedlo nutně k hranicím a otázka hranic vedla nutně ke sporům mezi státy. Mezi léty 1914 a 1945 vedli Evropané řadu válek o národní hranice a o to, kdo má kde právo žít. To vedlo k jedněm z největších jatek v lidských dějinách.

Paměť tohoto masakru vedla k vytvoření Evropské unie. Jejím zakládajícím principem bylo, že takové vyvražďování se už nikdy nesmí opakovat. Unie ale neměla dost síly na zrušení národního státu – ten měl příliš zásadní význam pro pocit identity Evropanů. A jestliže přežil národní stát, přežila také idea místa a hranic.

Ovšem když nebylo možné zrušit národní stát, mohly aspoň ztratit význam hranice. Tak se po druhé světové válce objevily dva principy. Podle prvního, předcházejícího Evropskou unii, se v Evropě nemohly měnit existující hranice. Panovala naděje, že zmrazením svých hranic dokáže Evropa zrušit války. Druhý princip, který přišel s dozrálou Evropskou unií, říkal, že vnitřní hranice Evropy existují i neexistují. Hranice měly vymezovat národní státy a tím uchovávat doktrínu národního sebeurčení, ale neměly existovat, pokud šlo o pohyb zboží, pracovních sil a kapitálu. Neplatilo to absolutně – některé státy měly v těchto oblastech určitá omezení –, byl to ale obecný politický princip a cíl. Proti tomuto principu je dnes veden trojí útok.

Pohyb muslimů v Evropě

Chaos na Středním východě vyvolal tok uprchlíků směřující do Evropy. To prohlubuje problémy evropských států s lidmi z dřívějších muslimských migrací, které Evropané sami podněcovali. Když se Evropa vzpamatovávala z druhé světové války, potřebovala víc levných pracovních sil. Tak jako jiné průmyslově pokročilé země se mnoho evropských států snažilo uspokojit tuto potřebu pomocí migrantů, v mnoha případech přicházejících z islámského světa. Ze začátku chápali Evropané migranty jako dočasné obyvatele. Později jim udělovali občanství, ale protože se někteří muslimové nechtěli asimilovat, vytvořili doktrínu multikulturalismu jevící se jako gesto tolerance a vzájemného mlčenlivého souladu. Tato doktrína ale v podstatě sloužila k vylučování muslimů z plné účasti na kultuře hostitelské země, a to i tehdy, když získali legální občanství. Ovšem jak už jsem řekl, představa o integrování různých kultur do evropských společností zpochybnila evropskou ideu národa.

Zčásti kvůli neúspěchu plné integrace migrantů a zčásti kvůli teroristickým útokům začalo stále více Evropanů vnímat muslimy, kteří už jsou v Evropě, jako hrozbu. Už dřív začaly některé evropské země uvažovat o obnovení vnitřních evropských hranic, aby zabránily v pohybu nejen muslimům, ale také Evropanům z jiných zemí hledajícím v této hospodářsky obtížné době práci. Nynější vlna uprchlíků pozvedla tuto záležitost na novou úroveň.

Uprchlická krize postavila Evropany před zásadní problém. Humanitární principy Evropské unie vyžadují, aby uprchlíci dostali útočiště. Teď ale další vlna uprchlíků směřujících do Evropy hrozí prohloubením existujících sociálních a kulturních nerovnováh v některých zemích; některé se očekávaného příchodu dalších muslimů děsí. Navíc jakmile kterákoli země povolí uprchlíkům vstup do Evropy, ostatní země nejsou schopny zabránit jejich pohybu.

Kdo ovládá vnější hranice Evropy? Rozhoduje Španělsko o tom, kdo do něj vstoupí, nebo Evropská unie? Ať už rozhoduje kdokoli, zahrnuje myšlenka volného pohybu pracovní síly také princip volného pohybu uprchlíků? Jestliže ano, pak země EU ztratily možnost určovat, kdo má přístup do jejich společností a kdo může být vyloučen. Pro Evropu to vzhledem k její definici národního státu není v žádném případě odtažitý právní problém. Dotýká se samotného jádra otázky, co je vlastně národ a jestli je národní stát podle principu práva na národní sebeurčení oprávněn přijímat rozhodnutí v této věci a také tato rozhodnutí vynucovat.

Tato otázka se netýká pouze muslimů. V devatenáctém a dvacátém století představovali tutéž výzvu Ostjuden, Židé prchající do západní Evropy před carskými výnosy, přestože se energičtěji snažili asimilovat. Tehdy ale byl pojem hranic jednoznačný, a to i v těch případech, kdy bylo nejasné konkrétní rozhodování, jak Židy integrovat. V mnoha zemích bylo palčivým problémem postavení menšin ze sousedních států, existovaly ale nástroje k jeho zvládnutí. Problém muslimů je v Evropě jedinečný pouze do té míry, do jaké jej udělala jedinečným Evropská unie. Tento blok se snažil zachovat hranice a současně podrýval jejich význam, a nyní se vzedmula vlna opozice nejen vůči muslimské imigraci, ale také vůči tomu, jak Evropská unie chápe hranice a svobodu pohybu.

Řecká krize

Otázka hranic se nachází také v jádru řecké krize. Vidíme v ní dvě věci, jednu malou, druhou obrovskou. Malá se týká kontroly pohybů kapitálu. Evropská unie se angažuje za jednotný evropský finanční trh se svobodným pohybem kapitálových toků. Řekové z obavy před důsledky nynější krize převádějí velké peněžní částky z Řecka do zahraničních bank. Pamatují si, co se stalo za kyperské krize, kdy vláda kapitulující zejména před německými požadavky zmrazila a zabavila peněžní vklady v kyperských bankách. Podle pravidel EU se převody vkladů do jiné země bloku nebo dokonce i mimo blok obecně považují za legitimní. V případě Kypru byl ovšem volný pohyb kapitálu přes hranice zastaven. Lze si představit, že by se totéž mohlo stát i v Řecku.

Ať je tomu jakkoli, který princip má přednost: volný pohyb kapitálu, nebo vše překlenující oprávnění Evropské unie ke kontrole jeho toků? Nesou řečtí občané osobně odpovědnost za dluh své vlády – odpovědnost uplatňovanou nejenom prostřednictvím politik fiskální přísnosti, ale také prostřednictvím omezení pohybu jejich peněz, která zavedla řecká vláda pod nátlakem Evropy? Jestliže platí druhá možnost, pak lze dočasně vytvářet hranice pro kapitál.

Širší záležitostí je pohyb zboží. Významným aspektem této krize je problematika svobodného obchodu. Německo exportuje přes 50 procent svého hrubého domácího produktu. Na těchto exportech závisí jeho prosperita. Už jsem na jiném místě dokazoval, že neschopnost kontrolovat tok německého zboží do jižní Evropy přivedla tento region k ekonomickému úpadku. V padesátých letech minulého století byla schopnost Německa kontrolovat přítok amerického zboží do země významným faktorem jeho ekonomického uzdravení. Evropská unie povoluje zavádění limitů na pohyb některých produktů, zejména zemědělských, prostřednictvím dotací a kvót. V teorii svobodný obchod prospívá všem. V praxi může krátkodobý zisk jedné země získat obrovskou převahu nad dlouhodobými zisky ostatních. Schopnost kontrolovat tok zboží je nástroj, který může zpomalit růst, ale zmenší bolest.

Základním principem Evropské unie je svoboda obchodování chápaná tak, že se hranice nesmí stát kontrolním stanovištěm rozhodujícím o tom, které zboží se může nebo nesmí dostat do země a podle jakých celních předpisů. Je to nádherná teorie až na to, že si nedokáže poradit se synchronizací užitků. A znamená, že právo na sebeurčení už nezahrnuje právo na kontrolu hranic.

Ukrajina a „neporušitelnost“ hranic

Konečně je zde záležitost Ukrajiny – v níž ve skutečnosti nejde o Ukrajinu, ale o přednostní princip Evropy říkající, že nelze připouštět změny hranic. Jeho jádrem je myšlenka, že pozměňování hranic vede k nestabilitě. Toto pravidlo platilo v letech 1945 až 1992. Pak dramaticky změnil vnitřní hranice Evropy pád Sovětského svazu, přičemž hranice Ruska se posunuly na východ a na sever. Zhroucení Sovětského svazu také vytvořilo ve střední a východní Evropě osm nově svobodných států, jež byly předtím sovětskými satelity, a k nim navíc patnáct nově nezávislých států – včetně Ruska – vzniklých ze součástí Sovětského svazu. Mohl by se hájit názor, že pád Sovětského svazu nezměnil pravidlo o hranicích, ale takové tvrzení by bylo přehnané. Změnilo se všechno. Pak přišel „sametový rozvod“ Slovenska a České republiky a dnes máme potenciální rozvody ve Sjednoceném království, Belgii a Španělsku.

Co je možná nejdůležitější, zmíněné pravidlo se zhroutilo v Jugoslávii, kde se jednotná entita rozštěpila na řadu nezávislých zemí a kromě jiných důsledků následovala válka o hranice. Konflikt byl uzavřen oddělením Kosova od Srbska a jeho povýšením do hodnosti nezávislého státu. Tuto poslední změnu hranic využilo Rusko k překreslení hranic Gruzie a také jako precedent k podpoře svého nynějšího požadavku autonomie a ovládání východní Ukrajiny. Podobně se v důsledku války posunula hranice mezi Ázerbájdžánem a Arménií. (Poznamenejme v této souvislosti, že roku 2004 byl přijat do EU Kypr rozdělený na sever pod tureckou a jih pod řeckou správou, přičemž jeho hluboký hraniční spor není dodnes urovnán.)

Princip nenarušitelnosti hranic byl od konce studené války opakovaně porušován – vytvářením nových hranic, vytvářením nově osvobozených států, pokojným rozdělením i násilnou válkou. Až do roku 1991 byl princip stabilních hranic většinou dodržován, pak ale přišla řada radikálních posunů, jež někdy vyřešily danou záležitost a někdy ji zanechaly nevyřešenou. Evropané většinu těchto úprav uvítali a v jednou případě – v Kosovu – sami tuto změnu zosnovali.

Právě v těchto souvislostech musíme pohlížet na ukrajinskou válku. Evropa podporovaná Amerikou tvrdí, že se Rusko pokouší změnit nenarušitelné hranice. Proti Rusům na Ukrajině lze uvést mnoho silných argumentů, které jsem už vyložil na jiných místech. Ovšem myšlenku, že Rusko dělá něco bezprecedentního, když se snaží předělat hranice Ukrajiny, lze zastávat jen stěží. Evropské hranice jsou v pohybu už nějakou dobu. To pochopitelně vyvolává obavy; historicky vzato nestálé hranice vedou k válce, jak už jsme viděli v Jugoslávii, na Kavkaze a teď vidíme na Ukrajině. Je ale obtížné dokazovat, že tato konkrétní akce Ruska je v rámci Evropy dramaticky bezprecedentní událostí. Princip národního sebeurčení závisí na jasném srozumění o národě a na nezpochybňované dohodě o jeho hranicích. Sami Evropané vytvořili různými způsoby precedent, že hranice nejsou neměnné.

Soupeří zde dva principy. Prvním je touha Evropské unie, aby hranice byly zcela propustné beztoho, že by národní stát ztratil právo národního sebeurčení. Je nesnadné představit si, jak je neexistence kontroly hranic slučitelná s národním sebeurčením. Druhý princip říká, že existující hranice nemají být zpochybňovány. Unie chce na jedné straně snížit význam hranic a na druhé straně chce dosáhnout, aby byly nesporné.

Ani jeden z těchto principů není úspěšný. V Evropě vystupuje do popředí více sil, jež chtějí národním státům vrátit kontrolu nad hranicemi. Krize muslimských imigrantů a řecká krize se odlišnými způsoby protínají v otázce, kdo ovládá hranice. A přitom princip nenarušitelnosti hranic je od pádu Sovětského svazu mrtvý.

Představa zastaralosti hranic má smysl pouze tehdy, je-li zastaralý národní stát. V Evropě tomu nic nenasvědčuje. Naopak všechny tlaky, jež pozorujeme v politické a kulturní sféře Evropy, směřují nejen k trvání národního státu, ale také k jeho dramatickému posilování. Současně nic nenasvědčuje tomu, že by sláblo zpochybňování hranic. Ve skutečnosti počet posunů a změn, ať prováděných svobodně nebo pod nátlakem, v Evropě v posledním čtvrtstoletí trvale narůstal. A každé zpochybnění národní hranice, jako jsou současné události na Ukrajině, je zpochybněním reálnosti národa a jeho vnímání sama sebe.

Evropská unie slibovala mír a blahobyt. Blahobyt je dnes nadranc. A mír je s přestávkami narušován od doby, kdy byla roku 1992 podepsána Maastrichtská dohoda vytvářející společný ekonomický a měnový prostor – narušován nikoli uvnitř Evropské unie, ale kolem ní. To vše souvisí s otázkou, co představují hranice a jak vážně je bereme. Hranice říká, že tohle je má země a ne vaše. Tato myšlenka je v Evropě i jinde trvalým zdrojem útrap. Nicméně je to realita zakořeněná v povaze lidství. Na hranicích záleží, a to mnoha různými způsoby. Evropská krize celkem vzato koření v hranicích. Jejich zrušení je v teorii přitažlivý pokus. Teorie ale za svými hranicemi naráží na realitu.

Tento text je zveřejněn se souhlasem zpravodajské agentury Stratfor. Jeho anglický originál (vydaný 23.6.2015) je ZDE. Přeložil Rudolf Převrátil.

Vytisknout