Jan Hus: Další mýtus malého národa

11. 6. 2015 / Daniel Veselý

Češi milují své mučedníky (v čemž se trochu podobají některým z „těch nenáviděných muslimů“), například Jana Palacha, který ale v mých očích podstoupil zbytečnou smrt; v níž cítím pasivní odevzdanost, či přímo nihilismus činu. Skutečně potřebujeme tyto mučedníky, abychom se jako malý a nevýrazný národ křečovitě zcelili a „něco“ znamenali?

Jan Hus, nahlížen optikou své doby, byl ale skutečně činorodou osobností, nadmíru statečnou – o tom žádná – nicméně v mých očích byl spíše nápaditým Wiklefovým epigonem nežli pronikavou originální osobností přesahující horstva české kotliny - na rozdíl třeba od Jana Amose Komenského. (Pozn. red.: Tak ho také vnímá západní akademická literatura.)Troufám si dokonce tvrdit, že „náš vyhnanec“ Komenský je bezesporu stejně jako Jan Wiklef osobností světového formátu. Je možná ironií osudu, že proslulý pedagog byl nucen nalézt azyl a nakonec i místo posledního odpočinku právě mimo české země.

Z hlediska dnešní doby mi, ač se to někomu nemusí líbit, pak Hus přijde jako tendenční náboženský fanatik brojící proti sveřepě zaťaté vrchnosti, vezmeme-li do úvahy, jakou podřadnou roli přisuzoval kupříkladu ženám, o skutečných kacířích (hnutí Bratři a sestry svobodného ducha apod.) nemluvě. Ano, řada čtenářů se jistě ošije znechucením – vždyť je to tak ahistorické! Nemůžeme přece měřit dnešním postmoderním metrem středověkého náboženského kazatele. Jistěže, to je třeba mít na paměti, avšak, jak opakuji, my máme tu výsadu srovnání pro kohokoliv, nehledě na to, jaká zrovna panuje doba.

Ale zpátky k filmu, v němž je Jan Hus vylíčen jako nezpochybnitelná morální autorita - až se skluzem ke kýči typu nikdy nechybujícího Mirka Dušína. Byl jsem zvědavý na to, jak si tvůrci filmové trilogie poradí s jeho „kauzou“ během koncilu v Kostnici, který měl za cíl ukončit přetrvávající schizma v katolické církvi. Dokonce i na hodinách dějepisu na gymnáziu nám profesor říkal, že Husův případ byl naprosto marginální kauzou. Film, který se místy tváří jako skutečný historický dokument, ale divákovi sugeruje, že Husova kauza celému koncilu vévodí. Král Václav IV. například prohlásí, že přece není možné čekat, až bude kvůli Husovi Čechám vyhlášena křížová výprava. Bylo by to doopravdy možné? Zkusme se nad tím zamyslet. Jeho bratr Zikmund, v té době král římský, jenž Husovi pro cestu do Kostnice poskytl známý ochranný glejt, pro změnu uvede, že si přece kvůli jednomu českému kacíři nenechá rozmetat koncil, který měl na programu důležitější věci.

Pochopitelně, že se vše točí kolem mistra Jana Husa; to je pro divákovo oko podstatné, nicméně jej podle mého soudu uvádí do mylného názoru, že kostnický koncil a Jan Hus téměř jedno jsou. A zde vzniká mýtus, navíc vrchovatě opepřený Husovou mučednickou smrtí u kůlu, jenž je ale jako každý mýtus škodlivý, protože ignoruje strohá fakta. Kostnický koncil skutečně řešil mnohem závažnější problémy související s tehdejší vrcholnou „mocenskou politikou“, ale to samozřejmě není příliš lákavé téma, neboť šlo o komplikovanou záležitost, která se nás téměř netýkala.

Nechci Janu Husovi upírat jeho přesvědčení, statečnost atd., ani obdiv vůči této historické postavě ze strany jeho příznivců, ale odmítám se opíjet laciným mýtem o nezlomném originálním kazateli, třeba již jen proto, že do Čech se Wiklefovy spisy dostaly zejména zásluhou Husova přítele Jeronýma Pražského, který jakoby stojí v Husově stínu, ač nakonec skončil stejnou mučednickou smrtí.

Vytisknout