6. 7. 2015 / Boris Cvek
Zdá se mi obtížné říci, co si Mistr Jan Hus konkrétně představoval pod „pravdou“, za kterou umíral, nicméně v jeho postoji se projevilo hluboké napětí jeho doby, které pak vypuklo v husitství, reformaci, náboženských válkách. Ta společnost nebyla zdravá, docházelo k obscénnímu porušování pravidel, k brutálnímu nesouladu mezi ideály a realitou. Husovo extrémní moralizování jako vyslovení a radikalizace veřejného mínění je z tohoto pohledu pochopitelná reakce a de facto vstup do společenského, mocenského zápasu.
Hus v každém případě nachází problém v přemíře bohatství a moci, zhýralosti a odtrženosti od reality. On by neřekl, že mu jde o společnost pro společnost samu, on by řekl, že mu jde o Krista, o pravdu evangelia, nicméně široká náboženská tradice se dá použít různě, k různým účelům, i k zastírání společenských problémů – Hus ji použil naopak. Nábožensky je to dosti necitlivé, tvrdé, fanatické, ale zároveň poctivé, pravdymilovné.
Když ale nebudeme nad Husem uvažovat nábožensky (jak jsem třeba já osobně zvyklý), nýbrž z hlediska dějin Evropy, pak jeho příběh ukazuje, že společnost nelze uzdravit tím, když umlčíme toho, kdo poukazuje na její fatální nemoc. Ale je tu ještě hlubší, zásadnější poselství, zdá se mi. Nakonec totiž i katolická církev na koncilu v Tridentu (1545-1563) prodělala svou „mravní reformu“, která umožnila katolickým společnostem zdravěji žít – jenže to už došlo k rozkolu mezi katolíky a protestanty, k válkám a nenávistem.
Musí – a to se mi zdá podstatná otázka nad Husem dnes – obrana chudých a ponížených proti obscénnímu porušování základní společenské rovnováhy ze strany mocných a bohatých vždy procházet válkami a rozkoly jako za dob reformace církve nebo přeměny kapitalismu „volné soutěže“ 19. století na sociálně-tržní hospodářství po roce 1945? A musí být jednoduchý a jasný postřeh Husův, jeho schopnost obnažit kontrast mezi základními hodnotami společnosti a její praxí, být maten různými bezhodnotovými pokusy o ventilaci společenského napětí v destruktivní nenávisti vůči té či oné skupině lidí toho či onoho původu či kultury či náboženství?
Jedinou nadějí proti této temnotě evropských dějin, domnívám se, je to, co Hus neměl, totiž aktivní veřejnost, uplatňující díky médiím, občanské společnosti, volbám a vůbec otevřené společenské debatě svou zákonnou moc nad mocnými. Tato naděje je o to důležitější pro naši společnost, neboť my již víme, že je možné to, co si Hus zřejmě nedokázal ani ve snu představit, totiž to, že nenávist hluboce nemocné společnosti může skončit průmyslovou genocidou nebo údajnými ráji, omotanými ostnatým drátem, aby z nich lidé nemohli uniknout.
Vytisknout5.7. 2015 / Kryštof Kozák
„Postremo, studia humanitatis impigro labore culturos et provecturos, non sordidi lucri causa, nec ad vanam gloriam captandam, sed ut veritas propagetur et lux eius, qua salus generis humani continetur, clarius effulgeat.“ (to není „cut and past...