Putinova blokace evropských politiků je v diplomatickém tanci s Evropou dalším neohrabaným krokem

31. 5. 2015

Během celého konfliktu mezi Východem a Západem ohledně Ukrajiny dochází systematicky k chybnému načasování akcí a chybné interpretaci kroků druhé strany. Nejnovější hašteření je pokračováním téhož. To, že Rusko odmítá některým lidem vydávat víza, není nic nového. To, co je nového, že ten seznam poskytlo Západu. Ale učinilo to v reakci na dlouhodobé úsilí ze strany EU zjistit od Ruska, kdo smí a kdo nesmí do Ruska cestovat. Teď tyto informace Rusové konečně poskytli. Je to přátelský nebo nepřátelský akt? (A můžeme se zeptat: Kdo si to vlastně začal s tou hrou zakazovat cestování do druhých zemí?)

Uvažujme o tom, kdo je vlastně na tom ruském seznamu. Nejvýznamnější politikové to nejsou. Drtivou většinou jsou to bývalí politikové.

Od té doby, co USA a EU vydaly v reakci na ruskou anexi Krymu vlastní seznam Rusů (a Ukrajinců), jimž je zakázáno cestovat na Západ, je velmi obtížné zjistit, co bylo vlastně účelem toho zákazu. Bylo snad účelem - jak západní činitelé často tvrdí - pokusit se poškodit ty, kdo by mohli ovlivnit Putina, aby změnil to, čemu se arogantně říká jeho "chování"? Pokud je tomu skutečně tak, západní seznam zakázaných ruských a ukrajinských politiků projevuje deprimující neznalost Západu ohledně toho, kdo je kdo v Rusku a jak to tam ve skutečnosti funguje. Nebo je ten západní seznam jen formálním pokusem o odvetu a zároveň má znamenat, že se Západ vlastně ve skutečnosti pečlivě snaží nenarušit trvale své styky s Moskvou?

Stejné otázky vznikají ohledně nynějšího ruského seznamu evropských politiků, kteří nebudou vpuštěni do Ruska. Pokud si Kreml skutečně myslí, že tito lidé mají vliv na politiku svých zemí, anebo že i kdyby ho měli, byli by připraveni ho použít ve prospěch Ruska, pak se hluboce mýlí, a ruský seznam evropských politiků projevuje zoufalý nedostatek úsudku a aktuálních informací. Na druhé straně, cílem toho seznamu mohlo být vyvolat palcové titulky, ale nezpůsobit žádné vážnější diplomatické škody.

Je to smutný komentář ke stavu dnešních vztahů mezi Ruskem a EU, že je tak obtížné posoudit pravé úmysly obou stran. Je tohle falešná diplomatická bouře, nebo skutečná? V každém případě je její načasování nešťastné. Minulý týden, když Rusko uskutečnilo čtyřdenní vojenské cvičení, a NATO zahájilo čtrnáctidenní vojenské cvičení devíti států v Arktidě, nebyly tyto manévry ani z jedné strany veřejně odsouzeny, v podstatě se skoro vůbec nedostaly do zpráv. Zdálo se, že obě strany usilují o to nevyvolávat konflikty.

Totéž platí o dohodě z Minsku: příměří na východní Ukrajině je pravidelně porušováno oběma stranami, ale také - svým způsobem - je dodržováno. NATO nově neobviňuje Rusko z další ofenzívy, silně předpovídaný útok na přístav Mariupol se neuskutečnil. A další separatistický velitel, Alexej Mozgovoj, odešel ze scény (zabila ho bomba v automobilu).

Nic z toho samozřejmě neznamená, že nedojde k novému rozhoření konfliktu. Znamená to, že vyhlídky na mír či válku jsou velmi citlivě v rovnováze a že iniciativa, kterou zahájil Kerry (nebo Putin) by se neměla zlikvidovat, než vlastně začala. Imperativem v takové situaci je, aby vyslané diplomatické signály, jakkoli jsou váhavé a dvojznačné, nebyly chybně interpretovány.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout