Pád Ramádí jako selhání americké strategie

27. 5. 2015 / Karel Dolejší

A nejde jen o Irák, kde Saddám Husajn dokázal za zlomek ceny vytvořit lepší armádu než Washington. Také v Afghánistánu dokonce i úpadkový SSSR dokázal za méně peněz dosáhnout více a místní armáda skutečně léta bojovala samostatně, na rozdíl od té dnešní.

Přesně řečeno, od války v Koreji v 50. letech minulého století USA nikde na světě nevytvořily fungující armádu, pokud tam již nebyla. To ale vrhá velmi nepříznivé světlo na stávající americkou strategii a z ní vyplývající plány na další podobu vlastních ozbrojených sil.

Spojené státy budou dále redukovat pozemní síly a zdůrazní svůj charakter námořní a letecké (nepovedenými F-35 vyzbrojené) mocnosti, zatímco pozemní prvek v případě zásahů v zahraničí má být primárně lokálního původu. Dokonce se počítá se scénáři, kdy "Green Berets" nebo jiní američtí poradci jaksi narychlo vycvičí místní bojovníky v případě krize. Těžko ale říci, kde se bere optimismus, že by podobný přístup mohl fungovat. Pokud nefungují irácká ani afghánská armáda po letech výcvikových programů a neuvěřitelných sumách, jež zhltly, hodně štěstí s instantním výcvikem místních dobrovolníků.

Ve skutečnosti by to v praxi dopadalo tak, že se USA v případných krizích budou muset spojovat s kýmkoliv, kdo dá v místě vůbec dohromady nějaké ozbrojence. Třeba v Libyi tak podpořily bývalým režimem propuštěné islámské militanty, kteří jim za odměnu zavraždili velvyslance v Benghází a zemi uvrhli do chaosu.

Vcelku vzato, model intervence založený na Libyi nebo Jemenu spolehlivě zajistí, že americké letectvo a námořnictvo budou v zahraničí stále častěji bojovat za zájmy všelijakých lokálních hráčů v krizových regionech, kdežto ty americké budou muset stále dokola ustupovat stranou...

Vytisknout