Kde se vzalo tolik nenávisti?

29. 5. 2015

Pro jistotu si vezmou ještě za rozhodce imaginární Američany, kteří námi buď opovrhují (jsme horší než oni), nebo smrdí (jsou horší než my). Američané, kteří znám, jsou normální lidé, kteří smrdí, když se potí a voní, když se umyjí a rozhodně nevím, proč bychom se měli identifikovat zrovna na základě vztahu my x oni. Navíc je absolutní nesmysl takto operovat s něčím tak heterogenním, jako je americký „národ“. Coby čerstvý šestadvacátník se musím postavit za nás mladé, ale chtěl bych nastolit smířlivý tón. Všichni jsme totiž obětí trhu. Staří, kteří jsou označeni za nepotřebné, i mladí, kteří mají životního naplnění dosáhnout pouze skrze šidítka nastolená reklamou.

Dnešní starší generace nemá v drtivé míře ani potuchu o tom, jaké to je být mladým člověkem na počátku 21. století. Zkušenost je samozřejmě nesdělitelná, ale snad se mi povede předat alespoň její střípek.

Pro člověka, který dospěl za minulého režimu, v úplně jiné socioekonomické i technologické situaci, určitě musí být pohled na dvacetiletého člověka studujícího „bůhvíjakou pavědu“ a zabraného do nějaké nepochopitelné hry něčím neznámým a tajemným. Copak nemá nějaké jiné zaměstnání? Možná to nejde tak samo a jak dokazují zkušenosti zpoza hranic naší kotlinky, situace se bude spíše zhoršovat – Mum, it’s not easy to „just get a job“ ZDE.

Generace našich rodičů nás neustále přesvědčuje, že musíme studovat, abychom získali dobré místo a solidní plat. Ujišťuje nás, že když budeme studovat, seženeme práci. Když však vystudujeme, dostaneme od společnosti (často skrze média a domněnky novinářů a vševědoucích politiků) vyčiněno, že jsme se nevyučili. Odpovídající práce je totiž pro nás často poskrovnu a očekáváni našeho okolí i nás samotných jsou vysoká. Aby člověk něčím zaujal, tak musí třeba cestovat přes půl světa nebo někde otročit rok zadarmo. Na to nemá každý člověk povahu. Spousta lidí se prostě zhroutí a upadne do apatie. Být mladým a studujícím je totiž v současnosti hlavně permanentním bojem se sebou samým a s očekáváními ostatních. Na člověka se hrne sdělení za sdělením. „Je důležité, abys vystudoval.“ „Vysokoškolsky vzdělaných bezdomovců přibývá.“ „Začít podnikat? Už ve škole.“ „Studiu se musíte plně věnovat.“ „VŠ XXX dala diplom stovkám rychlostudentů“. A to je jen začátek, teprve pár dní leží na poličce těžce vydřený diplom a hrnou se nové informace. „Bez praxe práci nedostanete.“ „Proč ještě nemáš práci? Máš státnice za jedna a jazykový diplom.“ „V regionu není pro absolventy místo, zkuste to v Praze.“ – Ale zkuste žít v Praze bez zázemí za nástupní plat, atd. Tlak je obrovský a myslím si, že málokdo ze starší generace si to dokáže představit. Ve společnosti, která je tak moc zaměřená na úspěch a peníze, se tohle neodpouští. I sám pan Václav Verner se stává nástrojem tohoto diskurzu.

Kde je problém? V nenávisti roztočené trhem a v neuvěřitelné manipulaci s myslemi a srdci nás všech. Často mám pocit, že většinu své energie věnuji do usilovné kontroly sebe sama, abych se nevyjadřoval nenávistně. Tak si s chladnou hlavou konečně uvědomme, jak je chudoba pro společnost drahá a jak je nelidská – ať už chudoba mladých nebo starých, že nikdo nechce být chudý sám od sebe a že každý člověk se potřebuje realizovat a práce je atributem lidství, pokud sám člověk není odlidštěn. Odlidštění je ale procesem nastoleným zvnějšku a ne vina dotyčného. Než začneme dštít oheň a síru, zamysleme se, a pak snad konečně pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

A poznámka na závěr – počítačové hry nejsou zaručené zlo, člověka naučí spoustu věcí – některé jsou opravdu kvalitní díla, která se dotýkají řady témat. A přinejhorším člověku dají alespoň nějakou znalost o počítačích a setřesou strach z angličtiny. Samozřejmě to četbu zásadních děl světové literatury nevynahradí, ale lepší než vyrůstat s Ženou za pultem.

Filip Samec, který by za vlast bojovat nechtěl, ale žít za ní bude rád, pokud to bude vlast odpovědných slušných lidí a skutečné Srdce Evropy.

Vytisknout