Hlasová kultura v médiích

27. 5. 2015 / Miloš Dokulil

Jenom nevím, „esisisisvšim“ (či „všimsisi“? – ne že bychom si vzájemně nutně tykali!), jak kultura hlasového projevu v těch médiích bývá mnohdy proklatě nízká? Ne že by se tu teď něco absolutizovalo. Jenže poslechněte si, když lidé z obrazovky či prostřednictvím rozhlasových vln něco říkají. Někdy, než začne první slovo, už tu je to – jaksi a že by nezbytné – „ééé“ (či „ööö“). Nebo prvně slyšíme „Nóó…“. Také třeba „Víítééé…“. Oblíbené je párkrát hned tu první větu prošpikovat výrazem „vlastně“, anebo „prostě“ (noblesní je začít svou řeč třeba výrazem „apropó“). Kdysi dávno bylo zvykem navázat rozmluvu slovy „Abych pravdu řekl..“ (A podobně. Vycpávek je k dispozici dost.)

Pochopitelně ne vždy můžeme čekat, že každý z nás okamžitě ví, jak v té či oné situaci hned reagovat. Jenže něco úplně jiného je soukromý jazykově se utvářející „provoz“, a něco od toho – kéž by! – pronikavě odlišného by mělo být pravidlem v řečových produkcích profesionálů, kteří jsou za svůj výkon placeni a měli by zřejmě předvádět při svých hlasově prezentovaných projevech vzorový a příkladný, a kéž by následováníhodný výkon.

Už ta práce s dechem, dokonce mezi profesionálními hlasateli v rozhlasu (v kterémžto médiu to je potom kupodivu zvlášť nápadně rušivé!), nebývá na žádoucí úrovni. Ne že by frázovali vdechy v návaznosti na frázování jednotlivých celků těch svých pronášených vět. Někdy hned třeba nějaké sousloví s nějakým přívlastkem se automaticky rozbije rušivě slyšitelným vdechem před následným substantivem. Jindy a navíc třeba předchází prodloužená samohlásková koncovka prvního výrazu daného sousloví. Snad příklad: „povinnýýýýýý“ – následuje rušivý a v rozhlasovém vysílání dobře slyšitelný vdech před dalším proneseným slovem: – „odvod“ (třeba daní, že?). V televizním záběru zase může místo toho zafigurovat spolu s tím zmíněným nepatřičným nádechem souhlasné či přitakávající synchronní kývnutí mluvčího hlavou, bradou buď dolů, anebo směrem k dalšímu účastníkovi inscenovaného dialogu, případně další rozmanitá gesta (především rukama?).

Oblíbené bývá prodlužování spojky „a“ na „ááá“. V uvození podřadné věty často můžeme slyšet, že „aby séééééé“ (něco stalo, nastalo, či přestalo, anebo dostalo), poslední samohláska předchozího slova se výrazně prodlouží. Ale může tu funkci vděčně splnit i sykavka (např. „processss“). Ale i kdyby nebylo kde brát, najde se řešení k získání prodlevy v řečovém čase: uslyšíme třeba „mos-t“ (na dvě slabiky) nebo „kontak-t“ (na tři slabiky); případně něco o „omezení zakáze-k“ (a poslední slovo v uvozovkách je pak na čtyři slabiky). Denně bývá kontingent takových příkladů, až se člověk přestává divit…

Samozřejmě že větší záruky k eskamotérství budeme mít (v kůži toho, kdo je sledován „naživo“), pokud zopakujeme pár zrovna proslovených slov, než nám naskočí, jak asi pokračovat v té nakousnuté informaci; třeba nějakým „zejména, když… zejména, když…“ (a nejde-li to jinak, pak můžeme variačně přidat „zejména, když…, když zejména…“; anebo „uvažte třeba, žeéé… třeba uvažte, žeéé…“). A ovšem, rozmanitým variacím se meze nekladou. Lze opakovat jakákoliv slova nebo jejich dílčí celky. (Může to dokonce vypadat, jako kdyby se tu něco naléhavě ocitlo v zorném poli reportéra, že? A že je dlužno o tom přemýšlet. I když to třeba zrovna reportér[ka] čte z tabletu. Ačkoliv bychom neměli hned počítat s tím, že nutně musí nosit detaily o referovaném dění v hlavě nejen reportér, ale ani my sami. Jenže my za to zřejmě nebýváme placeni…)

Jiným doprovodným jevem těch řečových vystoupení, teď ovšem jen na obrazovce, bývá až příliš častý doprovod toho toku slov kývání hlavou málem za každým slovem. A pokud hlasatel(ka) sedí, někdy až příliš mává jednou či oběma rukama, někdy i s doprovodnou varovnou řečí ukazováčku (a nějakým výrazným šklebem ve tváři). Ne že by ten projev neměl mít jistý stupeň emotivity. (Jsou na to přece poradci, že?)

A ještě něco asi nám neuniklo třeba zrovna v té televizní prezentaci (i když to bude mimo sám hlasový projev). Žena na obrazovce bude vesměs nosit nějaké lodičky na super vysokých jehlách (i když ne každá pak automaticky ví, jak pak případně vést své kroky, aby se nezdálo, že předtím chodila pouze v gumákách!). A hlasatel či reportér nemusí nutně tušit, co dělat s rukama. Pro obě pohlaví: ty „profesionální“ grimasy na začátek či na konec krátkých komentovaných vstupů bývají nejednou pro diváka útrpné… Nebo takto (skoro rozpačitě) se má rámovat doprovod té sdělené či uváděné informace?

Vytisknout