Praha, zakázané město

29. 5. 2015 / Andrej Rogačevskij

Ve dnech 16. a 17. května se Praha poprvé připojila k této iniciativě a otevřela dveře, zadarmo, do více než třiceti budov, jejichž vnějšek je lidem daleko známější než jejich vnitřek (například Dům u dvou zlatých medvědů a Tančící dům). Navštívit všechny tyto prostory by bylo nezvládnutelné, i když některá místa, jako například elektrárna na Štvanici, vyžadovala předchozí registraci návštěvníků na internetu do 12. května. Napsal jsem stručné, osobní svědectví o návštěvách do vybraných budov dne 17. května - to byl jediný den, kdy jsem se mohl akce účastnit.

Z logistických důvodů to začalo v paláci Lucerna a v hotelu Fusion - obě místa byla, jak se ukázalo, dost nezajímavá. Mramorový sál v Lucerně se ukázal být právě tak kýčovitý svým šarmantním způsobem ze začátku dvacátého století jako dvě místnosti v hotelu Fusion, otevřené na ukázku, které kýčovité nepříliš šarmantním způsobem raného jednadvacátého století. Avšak absence estetického dojmu byla nahrazena množstvím triviálních informací, které nám nadšeně poskytli velmi nápomocní dobrovolníci. Dověděl jsem se, například, že stavba první části Lucerny, kterou vybudoval dědeček prezidenta Havla, trvala jen rok, od stavebního povolení až k dokončené budově, a že pětihvězdičkové hotely v Praze mohou být levnější než v Bratislavě. (Všude, kde jsem byl, mluvili průvodci buď česky nebo slovensky a mezi návštěvníky bylo velmi málo cizinců - možná proto, že akce byla inzerována téměř výlučně v češtině.) Část Negrelliho viaduktu byla dokonce ještě větším zklamáním: v téměř prázdné místnosti byl stůl s tematicky relevantními pohlednicemi na prodej, avšak k dispozici nebyl žádný komentář, ústní či psaný, který by je doprovodil.

Naproti tomu Invalidovna - nejvzdálenější bod na mé cestě - opravdu stála za prohlídku. Tato pozoruhodná stavba ze třicátých let osmnáctého století vypadá jako něco mezi klášterem, věznicí, nemocnicí a skladem.

Od třicátých let dvacátého století až donedávna to byl archiv. Nyní je prázdná a čeká ji nejistá budoucnost. Budovu (nebo velkou její část) mohli zvědavci volně bez doprovodu průvodce prohlížet, jak dlouho chtěli.

Střednědlouhá fronta mě čekala na ministerstvu obchodu a průmyslu, které bylo postaveno v polovině třicátých let podle nákresů Josefa Fanty.

Po půlhodinovém čekání (protože počet vpouštěných osob ve skupinách byl omezený) nás vzali do kupoly budovy, která připomíná německý říšský sněm, a na balkón, kam normálně nemohou chodit ani zaměstnanci ministerstva, odkud jsme viděli úžasné pohledy na Prahu. Ukázali nám také prostornou zasedací místnost a vchod do kanceláře ministra.

Ministrova kancelář zůstala nepřístupná - stejně jako mimochodem jiné místo mocných, Kramářova vila (kde nyní bydlí český premiér). Ta byla veřejnosti otevřená jen v sobotu, takže tu šanci jsem zmeškal.

Nicméně, soudě podle obrazů visících na zdech ministerstva obchodu, na jedné straně, a podle pojišťovny Kooperativa na straně druhé, skutečná moc v dnešních dnech leží v rukou podnikatelských firem a nikoliv vlády. Kooperativa sídlí v Karlíne, na takzvaném Main Pointu, který dostal r. 2012 cenu MIPIM v Cannes za nejlepší kancelářskou budovu na světě. Pracovníci Kooperativy byli roztroušeni na osmi místech v Praze a hledali jedno místo, kam by se mohli nastěhovat. Třináctipatrová budova Main Pointu byla původně navržena jako kanceláře pro asi 2000 pracovníků. Když projekt převzala Kooperativa, snížila počet potenciálních zaměstnanců asi na polovinu - což bezpochyby pomohlo vytvořit daleko příjemnější pracovní prostředí. Pojišťovny jsou povinny podle zákona mít podstatné finanční rezervy a část těchto rezerv je možná investována do uměleckých předmětů. Proto od začátku devadesátých let Kooperativa investuje do uměleckých děl (většinou českých, z přelomu 19. a 20. století) a podařilo se jí vytvořit sbírku, kterou by jí mohla závidět i česká Národní galerie.

Pohled na pracovní stůl šéfa společnosti, stůl vyrobený z křídla letadla, stejně jako závratné pohledy na vrch Žižkov z terasy na předposledním patře přispívají k pocitu výšky, jakého někteří lidé dosáhli od sametové revoluce.

Celkem vzato, se zdá, že víkend Otevřeného domu v Praze byl úspěch. Dobrovolník z Kooperativy mi sdělil, že v každý den přišlo asi tisíc lidí. Počty byly omezeny kapacitou výtahů. Pokud byla podobná návštěvnost i jinde, mnoho tisíc lidí využilo příležitosti podívat se na Prahu tak, jak ji nikdy předtím neviděli. Očekává se, že během víkendu Otevřeného domu v Londýně letos v září bude veřejnosti zpřístupněno asi 800 budov. Že by v Praze bylo jen třicet tajných interiérů?

Vytisknout