29. 1. 2015 / Karel Dolejší
Předsedkyně švédské liberálněkonzervativní strany Moderaterna, Anna Maria Kinberg Batra, v rozhovoru pro list Expressen ZDE označila teroristy z "islámského státu" za "oběti násilí" a varovala, že by protiteroristická opatření neměla "dospělým bránit v cestě na dovolenou".
Osoby cestující na Blízký východ, aby tam vraždily a znásilňovaly ve jménu pokřivené fundamentalistické verze islámu, jsou podle švédské političky "obětmi" a obrana před nimi by neměla nijak omezit svobodu konzumovat. Strana Moderaterna není s takovým přístupem sama, protože bývalá předsedkyně sociálních demokratů a současná vládní koordinátorka pro otázky extrémismu Mona Sahlin si přeje, aby islamisté vracející se do Švédska z teroristických výletů dostali pracovní místa placená z peněz daňových poplatníků a netrpěli tak "odcizením" od společnosti, kterou se vrátili zničit.
Vedle antiislamistické hysterie, jež vidí v každém muslimovi automaticky teroristu a odmítá uznat, že naprostá většina muslimů na Západě dodržuje zákony a snaží se žít pokojně v rámci uspořádání společností vycházejícího převážně z tradic "původního" obyvatelstva, existuje ještě jiný extrém, který názorně předvádí obě jmenované švédské političky. Jde o extrém patologického obviňování Západu za všechno, co kdy komu udělal i neudělal, obviňování vedoucí až k tomu, že i vrazi a násilníci jsou označováni za "oběti" a panuje starost o jejich "odcizení".
V této souvislosti neškodí napsat stručně o tom, jak s radikalizovanou mládeží nakládají v muslimských zemích. Jestliže se někdo zapojí do práce extrémistických islamistických skupin, je zpravidla uvězněn a během vazby jej navštěvuje "normální" muslimský klerik, který s ním debatuje o "normálním" islámu a jeho postoji k různým záležitostem. Tato etapa trvá zpravidla kolem šesti měsíců. Poté je až přibližně 90% zadržených uznáno za "deradikalizované" a propuštěno na svobodu, ačkoliv i poté na ně úřady dávají pozor. Zbylí zadržení, u nichž se nepodařilo dosáhnout změny v názorech na "nábožensky" motivované násilí, ve vazbě zůstávají. Prakticky vzato natrvalo.
V evropských podmínkách si ovšem těžko představit napodobení uvedeného přístupu se vším všudy, tedy včetně časově neohraničeného věznění přibližně 10% zadržených, kteří se kromě zájmu o extrémismus nedopustili žádného trestného činu. Nejde však o napodobování praxe zemí, které si s ochranou lidských práv hlavu příliš nelámou, ale o pochopení reálných kontur situace. Ani v muslimských zemích, které mají k radikalizovaným kulturně blízko, se nepodaří beze zbytku integrovat všechny ty, kdo byli zadrženi, sotva se jen vydali na cestu k extrémistickému islamismu. Jaký je asi podíl úspěšně integrovaných u těch, kdo prošli válkou, prolili krev, zažili opojný pocit z moci nad životem druhého, "všemohoucnost" dovolující absolutní kontrolu nad jinou lidskou bytostí, která je vydána "hrdinovi" na milost a nemilost? Obávám se, že zde bude úspěšnost "převýchovy" skutečně velmi nízká. Ty kdo se dopouštěli násilí v náboženských válkách v zahraničí nelze považovat za ubohé oběti násilí, jestliže jsou ve skutečnosti nepochybně jeho nadšenými pachateli. Je třeba jejich "zásluhy" ocenit podle příslušných paragrafů trestního zákoníku a teprve pak se případně starat o možnost jejich integrace.
Snaha vidět v teroristech oběti společností, ve kterých žili, je jedním z mnoha projevů mentální úchylky, která je na současném Západě velmi rozšířena ZDE. Úchylky, která vinu za vše, co se kde kdy stane nebo vůbec může stát, připisuje rutinně vlastní společnosti či vlastnímu kulturnímu okruhu, a to až do té míry, že účinně sabotuje akce směřující k nutné obraně před těmi, kdo jednají jednoznačně s nepřátelským úmyslem. V případě islamistických teroristů se ovšem stále ještě jedná o méně významný problém, protože západní společnosti mnohem více ohrožuje třeba nezdravé stravování nebo doprava, které způsobují každoročně nejméně o dva řády více ztrát na životech, než nějací teroristé. (Což ovšem neznamená, že lze problémy spojené s terorismem bagatelizovat nebo redukovat na otázku charitativní péče o "oběti odcizení".)
Ovšem stejný přístup je mnohými aplikován například v kauze ruské agrese vůči Ukrajině, potažmo celému Západu. Ruská mocenská elita a její mediální reproduktoři opakovaně deklarují nepřátelské úmysly vůči Západu ZDE, označují ty či ony akce diplomatického charakteru směřující k omezení územní expanze za "válku" Západu proti Rusku ZDE a jsou odhodláni plně využívat komparativních výhod v podobě největší armády v Evropě, větší státní kontroly nad všemi sférami společnosti, militarizovaného charakteru ruské společnosti, schopnosti autoritativního systému rychle rozhodovat a ochoty nést vysoké riziko včetně ztrát na životech vlastních občanů k tomu, aby konfrontaci se Západem dovedli, jak doufají, do vítězného konce v podobě obnovení SSSR na novém půdorysu a přeměny zbytku Evropy ve vazalské státy závislé ekonomicky i politicky na Moskvě.
V optice některých je "zločinem" už jen popsat specifický charakter ruského imperiálního myšlení (třebaže to udělal Rus), natož pak uvažovat nad tím, jak by měla vypadat legitimní obrana. "Vždyť si to Západ zavinil sám", "Je úplně stejný", takže se nic podnikat nemá, Kreml má dostat volnou ruku, dočkat se maximální vstřícnosti politické i ekonomické "aby se už nezlobil", tak se údajně sám uklidní, zastaví a usmíří. Hlavně nepodporovat "odcizení" a nebránit se... Ať si to západní elity "vyžerou" a nás se to pokud možno nijak nedotkne.
Není ovšem pravda, že nepřátelé Západu "neexistují", případně - tam, kde jejich existenci nelze popřít - "si je Západ zavinil sám". Dokonce i tam, kde nějaká míra spoluzavinění existuje, není odstraněna otázka obrany před takovým nepřátelstvím, není nahrazena naivně liberální otázkou "Jak lépe integrovat" někoho, kdo se integrovat jednoznačně nechce - naopak má v úmyslu integrovat nás, a to do uspořádání, do něhož nebudeme mít co mluvit.
Soustavnou viktimizací agresorů se nedosáhne ničeho jiného než vlastní bezmocnosti vůči jejich agresi.
Vytisknout26.3. 2015 / Daniel Veselý
Uprostřed zjitřené debaty o protestech proti americké vojenské koloně, jež na přelomu března a dubna projede Českou republikou, se formují dva postoje: na jedné straně značný nesouhlas s přítomností amerických vojáků v české kotlině a na straně ...