2. 5. 2014 / Irena Ryšánková
Několik poznámek, pronesených na semináři „Standardy veřejné služby v Evropě,“ konané v Senátu 22. dubna 2014. Záštitu nad seminářem měla místopředsedkyně senátu Alena Gajdůšková a europoslanec Libor Rouček.
Veřejná služba – nutnost, nikoliv rozmar. Veřejná služba – poslední veřejný prostor globalizovaného a monopolizovaného světa. Je to platforma nezávislosti a svobodných názorů v mantinelech právních i etických. Veřejná služba není ostrov sám pro sebe, ačkoliv jsou média často vnímána jako něco, co se vznáší nad vodami bez kontaktu s ostatním světem Ale tak tomu není. Veřejná služba se musí nejen řídit určitými standardy, ale bývá jejich součástí, její zaměstnanci je spoluvytvářejí. Cítíme je vnitřně a žijeme s nimi.
Veřejná služba má závazky, ať jsou již jasně dané, či je jen cítíme. Ale polis má vůči ní také závazky.
Závazky jsou
Jistoty, které by měla média veřejné služby dostávat, jsou
Je standardem to nejmenší- společný jmenovatel etiky, daný etickými kodexy? Nebo společný jmenovatel vzdělanosti či mravnosti? Míním tím mravnost vnitřní, autoregulující chování novinářů veřejné služby na základě vlastního přesvědčení, nikoliv tu, danou kodexy.
Jsou to snad standardy finanční, tedy nejmenší suma peněz, za níž je médium schopné nejen vysílat iks hodin denně na iks vysílačích daného výkonu, platit elektřinu, zdravotní a sociální platby za své zaměstnance. Je třeba platit zaměstnancům studium a školení, je třeba se rozvíjet, inovovat a být v čele rozvoje technologií, protože i to je jeden z úkolů veřejné služby?
Či se standardem míní pouze zákon, který máme jen proto, aby nás nevyhnali z Rady Evropy, ale jeho naplňováním se nezdržujeme? Ne..., ten zákon máme kvůli sobě, jako garanta civilizační úrovně. Jako součást společenské smlouvy státu s jeho občany o zárukách kvality jejich života.
Nebo je to a musí to být vlastně všechno dohromady, aby publikum - veřejnost věděla, co má od veřejné služby očekávat a že je reálné, aby to dostala?
Standardy jsou ale od jisté míry očekávání kvality, kterou by nám měla veřejná služba přinášet. To, nad čím máváme rukou u soukromých vysilatelů, nejsme ochotni médiím veřejné služby tolerovat ani v nejmenším náznaku. A je to dobře.
Ale jak vnímají veřejnou mediální službu občané zemí Evropy, jsou-li mnohé hodnoty vyprazdňovány byrokracií, jiné zesměšňovány ekonomy, jsou-li deklasovány potržněním – komodifikací etiky, marketinkovou deformací estetiky, okoralostí morálky, pohybující se a profit hledající na hraně zákonů?
Veřejná služba by měla „nést pochodeň pokroku“. Má totiž tu výhodu, že se nemusí spokojit s nejnižším možným jmenovatelem, aby dosáhla zisku pro své majitele. Veřejná služba nemá a nesmí tvořit zisk. Musí uspokojovat potřeby. Veřejná služba potřebuje peníze proto, aby vysílala pro všechny, aby i nejmenší menšina mohla být součástí většiny. Aby veřejná služba mohla experimentovat - vyzkoušela to, co komerční média nechtějí či nemohou.
Veřejná služba je poslední výspou společného veřejného prostoru, který v tomto globalizovaném, monetarizovaném a do jisté míry i oligarchizovaném světě existuje. Média veřejné služby jsou národními kulturními institucemi. Jsou specializovanými archivy ale i tvůrčí dílnou, laboratoří národní kultury.
Musí již od samé podstaty své existence naplňovat mnohá očekávání. Nejen ta, která jim do legislativy vtěluje parlament. Ta očekávání tvoříme my, občané.
Většina veřejnoprávních médií vznikla v první či druhé polovině 20. století vždy byla služba veřejnosti, nikoliv podnikání za účelem zisku.
V Africe jsou veřejnoprávní média také „vysíláním pro lid“, ovšem řeší převážně otázku té nejlidovější zábavy a maximálně otázku gramotnosti těch cílových skupin, které pro tamní komerční vysílatele, pokud vůbec existují, nejsou zajímavé. A tak veřejnoprávní vysílatelé v Africe vysílají povětšinou popový škvár, proti kterému jsou i venezuelské seriály intelektuální. Dlouhodobým výsledkem je kulturní odcizení národních elit a jejich podlehnutí cizí kulturní a hodnotové propagandě.
Ale Evropa očekává od vysílání veřejné služby zcela jinou kvalitu.
Teorie společenské odpovědnosti totiž říká, že sdělovací prostředky by měly plnit službu veřejnosti a být samoregulovatelné dodržováním těchto zásad:
Frederick S Siebert, Theodore Peterson, Wilbur Schramm: Four Theories of the Press. 1956.
Sociální odpovědnost ovšem dopadá nejen na reportéry a výrobce médií. Odpovědnost padá i na spotřebitele - aby se stali mediálně gramotní a byli schopni udržet vysoké, ale rozumné očekávání médií o atraktivitě vysoké kvality obsahu.
Požadavek tvorby společných hodnot zůstal v EU ovšem viset na čtyřech základních principech – „svobodách“ EHS. Ale společným rámcem se stala téměř jako jedinou hodnotou svoboda vnitřního trhu Jednotný evropský akt z roku 1987 totiž jako doplnění Římské smlouvy Zaručuje volný přístup na trhy všech ostatních členských zemí EU, tedy volný pohyb
Teprve v březnu 2008 někoho napadlo připojit ke společným hodnotám volného pohybu i znalosti
A kde zůstala společná evropská kultura? Přece uvnitř hranic národních států. Dialog mezi národními kulturami se tak stal převážně jednosměrný a akcentoval převážně společně sdílené konzumní hodnoty.
Při hledání společných hodnot Evropy je jednou z možných cest hledání v normativních aktech. V otázkách mediálních jde kupodivu o dokumenty, vzniklé většinou na kořenovém základě „Deklarace základních práv člověka“, která vedla k podpisu Charty OSN a založení Organizace spojených národů. V uplynulých třiceti letech z nich nečerpala ani tak EU, ale Rada Evropy.
Základní dokumenty stanovují zejména
Dalšími klíčovými dokumenty, snažícími se o integraci či definici společných hodnot, byla
Každý z těchto dokumentů, které, byť s velkou slávou přijaty a ratifikovány vládami, v praxi jsou uplatňovány nedůsledně, otevírá Pandořinu skříňku otázek a problémů pro tvorbu jakýchkoliv společných pravidel, byť v rámci kulturně poměrně homogenního regionu, jakým Evropa stále ještě je.
Nejvyšší zkouškou dobré žurnalistiky je míra její veřejné služby.
Americký novinář Walter Williams, zakladatel a první děkan Missouri School of Journalism na University of Missouri, pozdější rektor univerzity a prezident National Editorial Association, napsal kolem roku 1906 jeden z prvních žurnalistických kodexů. Dodnes je to jedno z nejčistších vyznání, nejbrilantnější definice žurnalistické etiky a ukazuje, že úvahy o jasnosti, přesnosti, čestnosti, pravdivosti a nezávislosti žurnalistiky jako veřejné službě stály u kořene tohoto oboru. Tento etický kodex je mimo jiné brilantním popisem veřejné mediální služby.
Věřím v žurnalistickou profesi.
Věřím, že veřejný časopis je veřejným podnikem , že všichni kteří jsou s ním spojeni, v plné míře své odpovědnosti pracují pro veřejnost, že všechny služby, které poskytnou o něco méně než veřejná služba, jsou zradou této důvěry.
Věřím, že jasné myšlení, jasné stanovisko, přesnost a spravedlnost jsou zásadní pro dobrou žurnalistiku.
Věřím, že novinář by měl psát jen to, co má ve svém srdci, aby to byla pravda.
Věřím, že potlačení zprávy z jakéhokoliv jiného důvodu, než je blaho společnosti, je neobhajitelné.
Věřím, že nikdo by neměl jako novinář napsat, co by neřekl jako gentleman, že braní úplatků z jedné peněženky je stejné jako braní úplatků z jiné peněženky, že této individuální odpovědnosti nemůže nikdo uniknout prošením někoho o pokyny nebo někoho jiného o dividendy.
Věřím, že reklama, zpravodajství a redakční sloupky mají co nejlépe sloužit zájmům čtenářů, že jediný standard užitečné pravdy a čistoty by měl mít přednost před vším, že nejvyšší zkouškou dobré žurnalistiky je míra její veřejné služby.
Věřím, že žurnalistika, která sleduje ty nejlepší z nejlepších, zasluhující úctu, bohabojné a čestné muže, je nekompromisně nezávislá; nepohnutá pýchou názoru nebo chamtivostí síly, je konstruktivní, tolerantní, ale nikdy neopatrná, je sebeovaládající se, trpělivá, vždy uctivá ke svým čtenářům, ale vždy nebojácná, rychle se rozhořčující vůči bezpráví, je neovlivnitelná žádostí o výsady nebo křikem lůzy, snaží se dát každému člověku šanci, a mnohem víc než právo, spravedlivá mzda a rozpoznání lidského bratrství vytváří rovné šance, je hluboce vlastenecká a zároveň upřímně podporující dobrou vůli mezi národy a tmelící přátelství světa, je žurnalistikou humanity, pro dnešní svět.
Ronald T. Tartar, A Creed for My Profession: Walter Williams, Journalist to the World. University of Missouri Press 1998 ISBN 0-8262-1188-7
Totéž platí pro kvalitní žurnalistiku, která chce být službou veřejnosti a nikoliv službou zisku, dodnes .
Lord Reith, první ředitel BBC, o kterém se spekuluje, že byl autorem kréda BBC „informovat, vzdělávat, bavit CELOU SPOLEČNOST“, řekl, že odpovědností vysílání veřejné služby je „vysílat do co největšího počtu domácností všechno nejlepší v každém oboru lidského poznání, snaha a úspěch, a vyhnout se co by mohlo být zraňující“
To bylo v době počátku monopolu vysílání veřejné služby.
OFCOM, který dohlíží ve Velké Británii na veřejnoprávní vysílání, klasifikuje čtyři cíle, resp. „účely“ veřejné služby:
Podle definice subjektu veřejnoprávního vysílání dle bodu 253.2 britského zákona 37 CFR je subjektem veřejného vysílání „nekomerční vzdělávací vysílací stanice, jak je definována v kapitole 397 zákona 47 a veškeré neziskové instituce nebo organizace.“
Definice vysílání veřejné služby Broadcasting Research Unit 1985 zní dodnes platně:
V roce 1985 definovala britská Broadcasting Research Unit (BRU, 1981–1991) vysílání veřejné služby tak, že zahrnuje:
Zajímavé na tomto označení veřejné služby je důležitý bod, který praví, že veřejná služba má být placena korpusem uživatelů. Znamená to tedy, že vylučuje současné tlaky na privatizaci a grantové financování či zestátnění médií veřejné služby, ke kterým dochází zejména v postsovětském bloku. Jako by se příslovečná kola dějin otáčela zpět. Po převratech, které v socialistických zemích proběhly téměř svorně v roce 1989 a následně došlo k odstátnění
monopolních státních médií a k jejich transformaci jednak na média veřejné služby a za druhé na komerční média. Zdá se, že někteří současní „mocní“ se rozpomněli na staré časy a chtějí si veřejnou službu opět podřídit.
Proč? Aby média byla opět poslušně služebná a poplatná právě vládnoucí garnituře. To v sobě ovšem skrývá krátkozrakost: Vládci netuší, že příští volby může vládnout někdo jiný a média veřejné služby budou pak poplatná jejich protivníkům. Druhým důvodem je nezávislost. Pud sebezáchovy u politiků funguje a u mnoha z nich je imperativ veřejné kontroly jejich práce médii neveřejném zájmu hraničící s dehonestaci pracně budovaného veřejného obrazu. A pak jde o peníze. Privatizace médií veřejné služby je přece výhodou pro strádající komerční média, nebo ne?
Važme si veřejné služby. Je jednám z mála posledních veřejných prostorů, v nichž se najdou i ti nejmenší.
Abychom pochopili, jakou nepřetržitou péči věnovala Evropa doteď veřejné službě, jejím etickým imperativům a jejím zásadám i v moderní, digitální éře, zde je přehled nejdůležitějších normativních dokumentů, definujících problematiku:
Zásadní milníky v definici veřejné služby
Rezoluce, Prohlášení a Doporučení Rady Evropy (COE)
Mezinárodní smlouvy
a vzhledem k přistoupení České republiky k Radě Evropy a Evropské unii také
30.4. 2014 / Jan Čulík
Měl jsem ve středu 30. dubna večer tu politováníhodnou zkušenost, že jsem náhodou vyslechl jakýsi dvacetiminutový pořad Českého "veřejnoprávního" (??) rozhlasu, údajně věnovaný "přehledu zahraničního tisku". Měl jsem velké pochybnosti, že jde o veřej...
19.4. 2014 / Petr Novák
Musím poznamenat, že někteří novináři, ať už v Českém rozhlase nebo České televizi, mi vrací pocit z dob před rokem 1989, píše Petr Novák. Jednak svojí servilností vůči určitým politickým skupinám a také nedostatkem nezávislé žurnalistiky...
1.4. 2014 / Štěpán Kotrba
Krátký komentář k českému "překladu" článku "Nigel Farage's relationship with Russian media comes under scrutiny", který Britské listy zveřejnily pod titulkem "Šéf britských euroskeptiků, kteří zřejmě vyhrají nadcházející eurovolby, chválí Putina" Od...
22.3. 2014 / Štěpán Kotrba
Poslanec za hnutí Úsvit přímé demokracie a její stranický expert na zahraniční politiku Milan Šarapatka se zúčastnil krymského referenda. Spolu s bývalým televizním moderátorem Stanislavem Berkovcem z hnutí ANO a bývalým poslancem ČSSD a členem zah...
12.3. 2014 / Pavel Urban
Československo v šedesátých letech nebylo nejzápadnějším satelitem. Tou byla tehdy NDR. Satelitem ovšem bylo. Možná to mnoha Čechům a Slovákům nevadilo. Možná tato závislost chránila české černochy před rasovou segregací v USA. Ale to na věci nic n...
5.3. 2014 / Oldřich Průša
My koncesionáři ani za omluvu nestojíme? Situace Ukrajiny je ve středu pozornosti. Televizi máme ukrajinské problematiky plnou, až po okraj. Kompetentně i naopak. Zaujatě i občas nestranně. Se znalostí věci i bez, i nahoře bez. Mnohokrát jsme slyš...
25.2. 2014 / Oldřich Průša
Pamatujte: veřejnoprávní televizi si platíte, i když mlčí. Právě pomalu končí zpravodajství vysílané ČT 24. Během každého dne se několikrát ozve ... před několika minutami se stalo... nebo ... a už za půl hodiny začne... Jednotliví redakt...
6.1. 2014 / Štěpán Kotrba
Chce-li se odborný asistent katedry žurnalistiky fakulty sociálních věd UK živit na vedlejšák jako krizový píárista České televize, aby se možná zavděčil jejímu generálnímu řediteli za to, že jej kdysi vzal do svého poradního panelu, může. Třeba i z...