Čapkovský problém české žurnalistiky

1. 5. 2014 / Karel Dolejší

Důvod jistě není jen jeden - v sociálních vědách se dá opravdu málokterý jev vysvětlit jediným faktorem - nicméně zde se omezím na po mém soudu obzvláště zajímavý. Jedním z podstatných vlivů je totiž nesnesitelně apologetická tradice české novinařiny navazující zřejmě až na tradici národního obrození.

Při četbě textů novinářských velikánů první čs. republiky si člověk časem nemůže nevšimnout, jak i takový Karel Čapek či Ferdinand Peroutka neustále obhajují poměry. Stát byl samozřejmě mladý, vznikl po příšerné válce a mnozí jeho příznivci si prostě uložili úkol jej hájit, ať se děje, co se děje. Pokud takoví autoři vůbec kritizovali nedostatky První republiky, vždy v rovině "nešvarů vyrůstajících z nežádoucího chování jednotlivců", nikdy nikde nezahlédli žádné systémové chyby. Cenzurovali ve svých textech syrovou sociální skutečnost podobně, jako Božena Němcová tradici lidových pohádek. Kde se sociálnímu utrpení půl milionu nezaměstnaných nemohli vyhnout, vytvořili obratem z vybraného jednotlivce malebnou figurku hodnou dojetí publika. Hle, emblém spotřebního mučedníka. Dojmout se a zapomenout.

Proti Čapkově a Peroutkově generaci se postavila generace zhusta sympatizující s KSČ, která předmětem nekritického obdivu a současně cenzury všech negativních zpráv pro změnu učinila Sovětský svaz. A zčásti i proto, že skutečný život v této zemi neměla na veliký rozdíl od Čapků a Peroutků každodenně na očích, jejich vlastní vnitřní cenzura mohla řádit ještě mnohem radikálněji, než u nesnášených bardů prohradní žurnalistiky.

A tak to prostě pokračuje, stále dokola. V České republice máme tradici aktivistické žurnalistiky, která pokud vůbec kritizuje, tedy téměř vždy jednostranně a za účelem obhajoby nějakých ideologických svatých ostatků.

Na dně všeho leží vždycky obava z pramalé trvanlivosti poměrů zde či v mýtické cizině. Kdybychom prý někdy kritizovali také do vlastních řad, napomáhali bychom nepříteli.

Proč nemůžeme číst v mainstreamových médiích komentáře, jaké píše veterán de Borchgrave, které podrobně vysvětlují, v čem Putin výrazně převyšuje západní politiky - a současně upozorňují, že právě tyto kvality ruského prezidenta představují pro Západ značné riziko?

A proč nepřebírá ČRo vyjádření o Putinovi z ruských médií, která by po mém soudu kvůli neskonalé pompéznosti a idolatrii musela skeptické Čechy v krátké době nesmírně otrávit?

Nejspíš ne proto, že se bojí o hypotéku, jak je jim podsouváno. Spíše dnes už mají strach, že starostlivě a dlouho dopředu naplánované tažení Vladimira Putina na západ, v němž kontrola průmyslové Ukrajiny nese podobný klíčový význam, jako kdysi kontrola průmyslového Porýní, časem zničí i současné politické poměry v tomto státě, aniž by místo nich vzniklo něco aspoň přibližně stejně (ne)dobrého. Takový JXD dozajista představuje extrém, ale volá snad po jaderných zbraních v české kotlině kvůli nějaké hypotéce? Bude mu snad americká ambasáda proto přispívat na splátky? Asi sotva.

Čeští novináři prostě zase obhajují poměry. S výjimkou Karla Havlíčka Borovského a několika velmi nepočetných výjimek to ale dělali vždycky a téměř všichni. Jedni hájí smrádek a teplíčko českého rybníčku, nebo nějaké jeho vybrané stranické či podnikatelské části, kdežto druzí proti nim mýty o zemi, kde právě dnes zítra již znamená předevčírem. Myslím, že od roku 1918 sledujeme asi třetí nebo čtvrtou reprízu tohoto dryáčnického kusu.

Z neideologického stanoviska nelze hájit žádné vnitřní cenzury novinářských mozků v žádné době. Pouze relativně a na okraj lze poznamenat, že nedůslednosti, zámlky a polopravdy takového Čapka či Peroutky, ale koneckonců i Masaryka, do značné míry blednou ve srovnání s výkony, jaké v tomtéž oboru přišly po nich a jichž se tolik obávali. Svět osvobozený od jejich pokrytectví, cenzur a slepých skvrn se jen proto ještě nestal nutně lepším. Protože koneckonců to, co mělo rozhodující význam, byly zase poměry a jejich kvalita. Stalinistické poměry. A když se z nich další generace po mnoha letech konečně alespoň trochu vymanila, začala číst Čapka a Peroutku.

Myslím, že není možno vážně diskutovat o tom, zda má veřejnoprávní médium přinášet nestranné zpravodajství, nebyla-li zákonem zavedena válečná cenzura.

Ale i když současná česká žurnalistika nemá prakticky žádné postavy srovnatelné s prvorepublikovými průkopníky, neznamená to automaticky, že se veškerý komentariát chová, jak se chová, jen a jen proto, že se třese o koryta.

Odhaduji, že ve skutečnosti mnozí postižení večer tajně pod peřinou na tabletech louskají de Borchgraveho - a velmi dobře chápou, o čem píše.

Vytisknout