Německá paralýza přináší mraky nad Evropu

30. 4. 2014 / Karel Dolejší

Hořící barikády na východě Ukrajiny a pondělní vlétnutí ruských strategických bombardérů do nizozemského vzdušného prostoru vyvolávají v Němcích pocit, že se doutnající válka na východě může rozšířit. Naděje, že se Putin omezí na Krym, se ukázaly iluzorní. Diplomacie selhává a Kreml si zatím z ekonomických sankcí nic nedělá. Německo během posledního týdne radikálně změnilo hodnocení situace na Ukrajině. Nejprve kabinet Angely Merkelové plně doufal v realizaci ženevské dohody ze 17. dubna. Nyní považuje za pravděpodobnou další eskalaci konfliktu. Neexistují sice důvody k panice, ale rozhodně jsou tu důvody k neklidu.

Německo se bojí války, ale dodatečným motivem, který zde působí, je vina. Němci si nejsou jisti, zda opravdu plně překonali starou pruskou bezmyšlenkovitou vojenskou disciplínu, zda by nemohla znovu ožít. Existuje silné mírové hnutí, které je od 60. let poznamenáno protiamerickým sentimentem, zatímco vůči tehdejšímu SSSR bylo přátelské nebo neutrální. Avšak letošní velikonoční mírové pochody nepřitáhly mnoho lidí. Ať už je hrozba ozbrojeného konfliktu vnímána jakkoliv silně, veřejnost nemobilizuje v žádném směru.

Tři čtvrtiny Němců odmítají hypotetickou intervenci NATO na Ukrajině a třetina říká, že sympatizuje s Putinovým rozhodnutím anektovat Krym. Tyto pocity údajně přinejmenším částečně vyrůstají z latentního strachu z války.

Politolog Herfried Münkler hovoří o "heroických a postheroických společnostech". Německý postheroismus považuje za důsledek prosperity. Ti, kdo se mají dobře, považují válku za úchylnou záležitost a nechtějí ohrozit své "dobré bydlo".

Naproti tomu v relativně chudém postkomunistickém prostoru podle Münklera tato fáze saturace nenastala, nadále zde působí ideál "heroismu maskulinity" a obrana vlasti je idealizována. A politici můžou často této situace využívat ve svůj prospěch.

Ačkoliv většina lidí souhlasí s tím, že je dobře, pokud Německo překonalo starou "národní mentalitu", někteří si myslí, že zašlo příliš daleko do opačného extrému. Německo ale například nemá jaderné zbraně jako Francie nebo Británie a necítí se tedy tak bezpečně. A tradičně nemá důvěru k USA, o nichž si myslí, že se chovají imperialisticky a snaží se Berlín zatáhnout do svého špinavého byznysu.

Německo dnes už není potenciálním frontovým státem, jako před rokem 1989. Do této pozice se nyní dostávají pobaltské státy a Polsko. Ale pokud jde o Ukrajinu, je velice nepravděpodobné, že by zde NATO intervenovalo. USA mají po mnoha letech válčení úplně jiné starosti, Rusko nepovažují za hrozbu a Ukrajinu za důvod k válce. Nejpravděpodobnějším scénářem je zachování statu quo - Kyjev bude ztrácet kontrolu nad východem země ve prospěch proruských milicí, bude sklouzávat k občanské válce podporované Ruskem, na což Západ odpoví ekonomickými sankcemi a jen máločím jiným, pokud vůbec něčím.

Tento scénář na Západě mnoho lidí uspokojuje, protože by je ušetřil zapojení do války. Nesňal by z nich však morální vinu za případné krveprolití, konstatují autoři Spiegelu.

***

Pokud je situace v Německu popsána správně - a obsah německých médií nasvědčuje tomu, že ano - morální rozpoložení Němců se velmi podobá morálnímu rozpoložení Francouzů v roce 1938. Do značné míry je pochopitelné, že "Němci mají války dost", lze s tím jen souhlasit, leč je tu rovněž skryto čertovo kopyto.

Předně, jak je to vlastně s německou vinou vůči Rusům? To představuje dost strukturovaný problém. Nacisté nevedli válku "proti Rusům", ale proti SSSR. Plán na získání "životního prostoru" zahrnoval především zabrání ukrajinské obilnice a nacistická koloniální politika proto zasáhla především prostor, který se dnes pomalu propadá do občanské války. A pokud jde o válečné represe, byly to na prvním místě Bělorusko a Ukrajina, kdo na území SSSR zažil ta nejhorší zvěrstva. V řadách Rudé armády bojovalo proti Wehrmacht na osm milionů Ukrajinců, 130 sovětských generálů a maršálů bylo ukrajinského původu. Pokud se tedy německá vina za válku vztahuje primárně na Rusy, je to vina iracionální. Bělorusové, Ukrajinci, Poláci či národy bývalé Jugoslávie byly ve skutečnosti hned po Židech a Romech nejprominentnějšími oběťmi nacistické expanze - ne Rusové. Němci by tedy logicky měli cítit odpovědnost především za to, aby národy, které byly terčem zločinné nacistické politiky, žily v bezpečí a svobodě. Tak tomu ale zjevně není. Místo toho se řada z nich identifikuje s neoimperiální politikou Vladimira Putina. A je velikou otázkou, zda se ve skutečnosti právě v identifikaci s "cizím" autoritářským vládcem rozšiřujícím území říše na úkor sousedních států neprojevuje skrytá rehabilitace starého prušáctví, jíž se Němci údajně tolik touží vyhnout.

Němci doufají, že se Putin omezí na Ukrajinu, ale jisti si tím nejsou. A co je mnohem horší, nejsou zřejmě ochotni udělat téměř nic pro to, aby takový průběh událostí nějakým způsobem zajistili. Jejich nedůvěra vůči USA je pochopitelná, zejména ve světle špionážního skandálu NSA, a do značné míry i oprávněná, byť v současné době vzhledem ke stavu americké armády i politiky již poněkud přepjatá. Nemají však ambici se postarat o evropskou bezpečnost tak, aby Německo nahradilo Spojené státy v roli svorníku evropské bezpečnosti a využilo svého postheroismu a postimperiální mentality produktivním způsobem. Namísto toho strkají hlavu do písku a zcela pasivně doufají, že se Putin při obnovování ruského impéria zastaví včas - tak, aby s tím Němci prostě nemuseli mít nic společného. Vinu za minulost možná Němci pociťují, avšak odpovědnost za budoucnost projevují v té vůbec nejmenší možné míře.

Nakonec se zřejmě dočkají toho, že donedávna vynikající německo-polské vztahy rychle upadnou a Polsko disponující silnou emigrační lobby v USA, která mj. svého času měla rozhodující podíl při prosazení expanze NATO na východ, se stane hlavním americkým koněm na evropském kontinentě.

Mimo jiné také proto, že ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, osobní přítel bývalého kancléře Gerharda Schrödera placeného ruským Gazpromem, dnes blokuje iniciativy vojenského charakteru (budování konvenčního deterrentu) a dostává se tak do rozporu nejen s Američany, ale i s NATO jako celkem a také s ministryní obrany Ursulou von der Leyenovou. Diplomacie přitom v Putinově "hře na kuře" jednoznačně prohrává a ekonomické sankce také nedokážou přimět protistranu, aby přehodnotila své priority.

Jestliže se Británie v příštích měsících a letech uzavře do vlastních problémů a ve Francii převládnou rusofilní ultranacionalisté, zatímco Poláci se plně upnou na spojenectví s USA, nebude mít Německo záhy žádného blízkého partnera ani ve své evropské politice. Navzdory značné ekonomické váze pak může zažít překvapivý propad mezinárodněpolitického postavení a dokonce určitou formu lehké izolace.

Nejpozději poté budou muset Němci dobře promyslet, zda to náhodou se svým "postheroismem" přece jen poněkud nepřehnali.

Vytisknout