Co se stane s Ukrajinou?

2. 5. 2014 / Milan Syruček

Také jazykově je to v Evropě pomatené. Jak to, že Rakušané ještě nebyli připojeni k Německu, když hovoří stejným jazykem? Nebo Valoni k Francii, třebaže pro čistokrevné Francouze zní jejich belgická franština hrozně?

Tak bych mohl pokračovat, pokud bych nepřipomněl helsinskou konferenci, která svým Závěrečným aktem pro přítomnost i budoucnost zamezila pokusům podobným svévolným způsobem měnit evropské hranice, aby nedošlo k tomu nejhoršímu.

Jaký to má vztah k současné Ukrajině a jejím vztahům s mocným ruským sousedem?

Více než šedesát let jezdím do obou zemí, hovořím jejich jazyky, pobýval jsem ve stovkách rodin, osobně se znám jak s nejvyššími politiky obou zemí, tak s lidmi v zapadlých ukrajinských vesnicích či sibiřskými lovci. To zdůrazňuji jen proto, abych ospravedlnil, že se chci vyslovit k podstatě konfliktu. Ostatně jsem o tom napsal i některé knihy, například "Je třeba se bát Ruska?" a o tomto tématu jsem besedoval v Praze s tehdejším ruským prezidentem Dmitrijem Medvěděvem.

Podstatu problému vidím z ruské strany v tom, že většina Rusů podporuje Solženicynův názor, že Ukrajina je umělý státní celek a Ukrajinci jako národ prostě neexistují. Jsou Velkorusové, Bělorusové a Malorusové, což jsou Ukrajinci.Svá tvrzení opírají jak o Stalinovu poučku, že národ charakterizuje jednota jazyka, území a kultury, tak o samotné dějiny. Podnět jim k tomu dává už název původní říše Kyjevská Rus. Pro méně sečtelé je to počátek ruského státu, pro více znalé, Rus bylo označení pro severské Varjagy, jejichž knížata založila tuto říši, která nebyla kolébkou ani pro ruský, ani pro ukrajinský stát, ale východní Slovany.

Je pravdou, že od roku 1654, kdy Bohdan Chmelnyckij požádal ruského cara o pomoc proti Polákům, byla Ukrajina rozdělena podél Dněpru. Levobřežní se dostala pod carské samoděržaví, pravobřežní pod rakousko-uherskou monarchii a Poláky. V roce 1917 vznikly sice dokonce dvě ukrajinské lidové republiky, ale nepřežily vítězství bolševiků. Až SSSR vytvořil Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku.

Během prvního desetiletí sice probíhala ukrajinizace, ale poté, když se ukrajinští rolníci vzpírali kolektivizaci, Stalin se rozhodl Ukrajinu rusifikovat. Po válce z mnoha důvodů Ukrajině nedůvěřoval ještě víc a rusifikace pokračovala zejména tím, že do všech řídících funkcí, počínaje okresy, dosadil jako rozhodující činitele čistokrevné Rusy. Do jejího čela dosadil N. S. Chruščova, který se na Ukrajině nenarodil a ukrajinsky ani neuměl. Na Ukrajině sice bylo soustředěno 40 procent sovětského vojenského průmyslu, ale ten byl řízen nikoliv z Kyjeva, nýbrž přímo z Moskvy. V samotném Kyjevě bylo jen šest základních ukrajinských škol.

Když byla v roce 1991 po rozpadu SSSR vyhlášena ukrajinská nezávislost, tři roky trvalo, než byla mezinárodně uznána. Moskva a Washington shodně požadovaly, aby se Ukrajina vzdala jaderných zbraní na svém území a předala je Ruské federaci. Jak mi vyprávěl tehdejší ministr zahraničí Anatolij Zlenko, jednání byla velmi dramatická. Ukrajinský parlament to dvakrát odmítl. Nakonec kapituloval, když USA a Rusko pohrozily, že Ukrajinu neuznají a v OSN budou vetovat její přijetí do mezinárodních organizací. Za zřeknutí se jaderných zbraní Ukrajině přislíbily ochránit její nezávislost a územní celistvost.

To bylo před dvaceti lety. Po Jelcinových líbánkách se Západem došlo Putinovo a Medvěděvovo Rusko na základě řady trpkých zkušeností k závěru, že bývalý protivník a dočasný spojenec je přece jen spíše protivníkem než možným přítelem (už de Gaulle tvrdil, že stát, chce-li být silný, nesmí mít přátele). V rámci novodobého soupeření bylo pro Rusko nepřijatelné, aby připustilo Američany do svého přímého sousedství. Zejména pokud jde o hranice s tak silným státem, jakým je Ukrajina -- za sovětské éry byl druhým nejvlivnějším.

Vladimír Putin už v prvním prezidentském období vyhlásil, že Rusko nesmí dopustit, aby Ukrajina vstoupila do některého ze západních společenství -- vždyť od EU je krůček k přidružení s NATO. A pokud by se to nezdařilo s celou Ukrajinou, alespoň její východní oblasti musí být onou nárazníkovou zónou, která zůstane minimálně neutrální.

Během krize způsobené Majdanem se Ukrajina k tomu nebezpečně přiblížila. Navíc to učinila vláda, jejíž legitimitu lze úspěšně zpochybnit -- stejně tak jako legitimitu východoukrajinských separatistů, vyhlašujících nezávislost té či oné oblasti. Ale v argumentaci lze mnohé využít, třeba i nebezpečí fašizujících bojůvek, byť i jinde jsou podobná nebezpečí. Což Rusko nemá vlivného Žirinovského nebo třeba Francie následovníky Jean-Marie le Pena?

To není podstatné. Stejně jako to, že sami Ukrajinci se těžko formují jako národ a jako stát. Ne nadarmo první prezident země Leonid Kravčuk v roce 1991 prohlásil: "Vytvořili jsme nezávislou Ukrajinu, zbývá nám ještě vytvořit Ukrajince". Vždyť sami Ukrajinci svému státu příliš nedůvěřují. Jinak by její oligarchové raději neinvestovali v zahraničí než do vlastního průmyslu, Ukrajinci by nehledali práci všude po světě a nevěřili by více dolaru či euru, než své hrivně.

Podstata je v mocenském boji, pro jehož kolbiště se v současné chvíli stala právě tato zem. A mocnosti si samy zatím nelámou hlavu, komu spadne do klína tento stát či možná jeho zbytky, protože vyvstane otázka, kdo bude živit více než čtyřicet milionů lidí, které nebude moci uživit vlastní rozvrácená ekonomika. Jakákoliv půjčka bude jen kostkou cukru pro slona, protože propadne černou dírou stínové ekonomiky.

Vytisknout