7. 4. 2014 / Daniel Veselý
Dne 6. dubna před 20 lety byla podle oficiálního narativu zahájena rwandská genocida, krvavé běsnění, které trvalo sto dní, a v jehož průběhu bylo cíleně zavražděno 800 000 až milion lidí. Podobně jako masakr ve Srebrenici se genocida v této africké zemi líčí jako osamocený incident a nehledí se na to, co jí předcházelo a co ji následovalo. Některé zdroje navíc nabízejí úplně odlišný pohled na rwandskou hekatombu, a to dost radikálně.
Diskuse o chápání genocidy jako plánovaného aktu masové vraždy určitého etnika či národa se odráží v publikaci mediálních analytiků Edwarda S. Hermana a Davida Petersona The Politics of Genocide s předmluvou Noama Chomskyho ZDE (Edward S. Herman spolupracoval s Noamem Chomskym na klíčové publikaci o mediálních manipulacích Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media).
Vydatná politizace genocidy se stala jakousi západní obsesí, jinými slovy -- západní země si uzurpují právo určovat, co je a co není genocida, a to dost selektivním způsobem, jak na základě konkrétních příkladů autoři dokládají. Různě pojímané "genocidy" pak bývají záminkou pro Západ, aby ukončil neskutečné strádání v intencích údělu bílého muže prostřednictvím "humanitární intervence" nebo případně doktríny Responsibility to Protect, díky níž si Západ (hlavně Spojené státy) vyhrazuje právo intervenovat, kam se mu zamane, aniž by k tomu potřeboval souhlas RB OSN.
Autoři uvedené publikace svoji pozornost zaměřili rovnou k jádru věci; přišli s radikálním tvrzením, že v západním kánonu týkajícího se rwandské genocidy došlo k záměně obětí za viníky. To je naprosto závažné tvrzení, jež oficiální verzi tragických událostí z roku 1994 v této zemi staví naprosto na hlavu, nicméně autoři svou argumentaci budují na konkrétních údajích, jež neprošly ideologickým sítem. Podle oficiální verze bylo masové vraždění menšinového etnika ve Rwandě -- Tutsiů -- cíleně naplánováno většinovými Hutuy.
Autoři vycházejí ze svědectví historičky, aktivistky a přední stoupenkyně oficiální verze genocidy Alison Des Forgesové, která při klíčovém soudním přelíčení se čtyřmi předními hutuskými vojenskými veliteli před Mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu (ICTR) uvedla, že koncem března roku 1992, tedy dva roky před genocidou, existovala ve Rwandě vláda, kterou reprezentovali i Tutsiové, a bylo tudíž nemožné, aby tato vláda osnovala plány na genocidu Tutsiů. Forgesová dle autorů nebyla u soudu schopna obhájit tezi, že by v rámci této vlády existovala nějaká hutuská mocenská klika, která by v tajnosti chystala plány na genocidu. Dále prý byla Forgesová nucena připustit, že tutsijští ministři napojení na Rwandskou vlasteneckou frontu (RPF), v jejímž čele stál prozápadní generál Paul Kagame, po sestřelení letadla a usmrcení rwandského hutuského prezidenta Habyrimana a jeho burundského protějšku Ntaryamiry (což de facto zahájilo takzvanou rwandskou genocidu), se invazní RPF Paula Kagameho nebránila vražedné mašinerii Hutuů, ale zahájila vlastní zabijáckou kampaň.
Herman a Peterson píší, že hutuští ministři nemohli pravděpodobně ani uskutečnit genocidu proti Tutsiům, protože Kagameho invazní RPF měla kapacitu na to, aby paralyzovala jakoukoliv hostilní reakci ze strany Hutuů. Kagameho RPF a jeho tutsijští spojenci měli podle autorů v plánu zabránit chystaným volbám ve Rwandě, které by jako menšina najisto prohrála, usmrtili hutuského prezidenta a ovládli zemi vojenskou silou.
Klíčové svědectví Forgesové západní sdělovací prostředky jaksepatří zazdily a historička až do své smrti hájila oficiální verzi tragických událostí ve Rwandě.
Další zásadní skutečnost, již zastánci oficiálního narativu prý opomíjejí, je invaze ugandské armády do Rwandy pod velením prozápadního ugandského prezidenta Museweniho, které se zúčastnil i Paul Kagame v čele RPF, a to 1. října 1990. Šlo o zjevnou ilegální agresi s podporou vlád Spojených států a Velké Británie, které však ostentativně odsuzovaly Husajnovu invazi do Kuvajtu, která se uskutečnila jen o dva měsíce dříve. Podle souhrnné zprávy reportérky Ann Garrisonové, která ve Rwandě v té době pobývala, Museweniho a Kagameho armády ve Rwandě od října 1990 do začátku dubna 1994 usmrtily asi 140 000 osob ZDE .
Po atentátu na rwandského a burundského prezidenta následovalo zběsilé vraždění, tedy ona "známá" genocida. Kagameho RPF o síle 50 000 mužů rychle zlikvidovala vojenský odpor Hutuů a upevnila svou pozici v zemi. Oficiální verze ale zní úplně jinak. Kagame a jeho RPF údajně genocidu Tutsiů ukončili, za což si na Západě vysloužili ostruhy, a to i díky tomu, že v zemi jednoznačně posílili vliv svého patrona -- Spojených států. Nicméně Herman a Peterson jsou, co se proklamované Kagameho pozitivní role ve rwandské tragédii týče, opačného názoru. Na základě jejich poznatků se oficiální zabijáci z hutuské milice Interahamwe naopak stali obětmi Kagameho RPF.
Autoři se v knize zmiňují také o klíčovém verdiktu ICTR z prosince 2008. Na konci procesního řízení se čtyřmi bývalými hutuskými předáky, které se táhlo téměř osm let, byli všichni obžalovaní zproštěni obvinění z úmyslu spáchat genocidu na Tutsiích. Tito muži se podle jednomyslného výroku soudu podíleli na politickém a vojenském zápase v průběhu války s RPF, tedy nikoliv na genocidě. "Vojenský a politický" zápas s hutuskými předáky zahájila Kagameho RPF už o čtyři roky dříve. Tento boj kulminoval v oněch osudných třech měsících na jaře roku 1994 a skončil vítězstvím RPF. Následoval útěk asi dvou milionu Hutuů z jejich domovů.
Autoři se dále opírají o výsledky vyšetřování Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), které se týkalo dokumentace masakrů spáchaných Hutuy na Tutsiích a jež proběhlo v červenci a srpnu 1994. Píší, že na místo zmasakrovaných Tutsiů byly nalezeny masové hroby hutuských uprchlíků v oblastech, které byly pod kontrolou RPF. Takzvaná Gersonyho zpráva, jež se objevila na stránkách listu New York Times a již vypracoval Robert Gersony pracující pro OSN, hovoří o tom, že "nepochybně docházelo k vraždám a perzekucím, jež na hutuské populaci prováděla Kagameho RPF". Nicméně tato zpráva nebyla zástupci OSN přijata a byla označena za nedůvěryhodnou na popud západních zemí, jak uvádí Herman s Petersonem.
V memorandu, které bylo koncipováno v roce 1994, stálo, že tým UNHCR došel k závěru, že ve Rwandě dochází k vraždění 10 000 a více hutuských civilistů měsíčně, a to z rukou RPF a zástupců Tutsiů, s tím, že za 95% vražd stojí RPF. Tým OSN spekuloval o tom, že účelem masového zabíjení je etnická čistka Hutuů z jižní části Rwandy, aby byly "vyčištěné" oblasti posléze obydleny Tutsii. Nezávisle na tomto zjištění američtí výzkumníci Christian Davenport a Allan Stam odhadli, že ve Rwandě mezi dubnem a červencem 1994 zemřel více než milion lidí. Tito výzkumníci dospěli k závěru, že "většinu usmrcených tvoří Hutuové, nikoliv Tutsiové". Tato násilná úmrtí podle mínění Davenporta a Stama korelovala se zvýšenými aktivitami RPF v té které části Rwandy. Na konci roku 2009 oba specialisté přišli se zjištěním, že "zabíjení v zónách, kde se nacházely hutuské ozbrojené síly (FAR), eskalovalo v souvislosti s hlubší penetrací RPF do nitra Rwandy a záborem větších oblastí"; jinými slovy Davenport a Stam spojují masové zabíjení s vojenskými operacemi RPF, které byly namířeny výlučně proti Hutuům. Stanovisko těchto výzkumníků, že "většina z usmrcených Rwanďanů v roce 1994 patřila k etniku, z něhož byla složena tehdejší vláda" jim oběma vyneslo vyhoštění z Rwandy a doživotní zákaz vstupu do země.
Davenport a Stam v další studii s názvem What Really Happened in Rwanda? ZDE uvádějí, že v roce 1991 žilo ve Rwandě asi 600 000 Tutsiů (10 až 15% obyvatelstva). Zástupci tutsijské organizace IBUKA tvrdí, že asi "300 000 tisíc Tutsiů masakry přežilo". To ale znamená, že z celkového počtu 800 000 až milionu zavražděných Rwanďanů tvoří mírnou většinu Hutuové. Kdo tyto osoby tedy usmrtil? A dále -- kdo počínaje červencem 1994 vyhnal dva miliony Hutuů do exilu? Jak vidno, tyto číselné údaje nesedí s ciframi ani danými fakty, jež jsou udávány v rámci oficiální verze genocidy.
Autoři publikace The Politics of Genocide po řadě dalších konkrétních svědectví a poznatků v závěru kapitoly věnované tragédii ve Rwandě píší, že Kagameho vláda v Kigali pro Spojené státy představuje obrovské plus: Washingtonu se v centrální části Afriky podařilo mocensky a vojensky zakotvit a má zde své proxy síly, jež hájí jeho zájmy, a přístup k pohádkovému nerostnému bohatství v Demokratické republice Kongo (DRC) i prostřednictvím invazí svých klientů -- Rwandy a Ugandy, ovšem za cenu nejméně 6 milionů konžských životů.
Opravdovou bombu probíraného tématu představuje publikace z pera kanadského novináře Robina Philpota Rwanda and the New Scramble for Africa ZDE , jež rovněž drtí oficiální narativ rwandské genocidy. Philpot podobně jako Herman s Petersonem píše, že "celý příběh" začíná už v říjnu 1990 invazí tutsijské elity pod vedením ugandského prezidenta Museweniho s dodatkem, že tato nelegální invaze byla podporována Washingtonem a Londýnem. Philpot dále argumentuje, že za předpokladu, kdy Tutsiové představovali 15% rwandského obyvatelstva, bylo naprosto zjevné, že by v demokratických volbách prohráli. Dokonce ani úspěšné vojenské tažení se tehdy nejevilo reálným, dokud nebyla rwandská ekonomika oslabena úspornými opatřeními z dílny MMF. Po atentátu na úřadujícího hutuského prezidenta ukázal francouzský soudce prstem na Paula Kagameho a jeho hrdlořezy z RPF. Avšak předsedkyně ICTR Louise Arbourová trvala na tom, aby se tribunál aktivitami RPF během genocidy nezabýval.
Pět dnů po atentátu na prezidenta Habyrimana v interním memorandu americké vlády stálo, že "může dojít k usmrcení stovek tisíc lidí", nicméně Philpot píše, že ačkoliv americká vláda věděla, že vypuknou ohromné masakry a že miliony lidí ze země uprchnou, dělala všechno proto, aby přinutila tamní jednotky OSN (UNAMIR) k opuštění Rwandy. Tyto jednotky totiž mohly zabránit RPF v dobytí hlavního města Kigali; záměr Washingtonu spočíval v oslabení francouzského vlivu v regionu a posílení postavení severoamerických koncernů v na nerosty bohatém východním Kongu. Philpot cituje i bývalého generálního tajemníka OSN Butruse Butruse-Ghálího, který konstatoval, že "rwandská genocida ze sta procent padá na hlavu Američanů".
Autor tohoto textu se k výše popsanému staví s jistým nadhledem, uvědomuje si, že jde o závažná stanoviska a obvinění, jež obracejí oficiální verzi genocidy ve Rwandě na hlavu za situace, kdy se oběť stává viníkem a viník obětí.
Vytisknout7.4. 2016 / Marek Jandák
Francouzská republika je známá svými „zákony paměti“, které se týkají mimo jiné popírání nejzávažnějších aktů masového násilí. Francouzský stát kriminalizuje popírání holocaustu a uznává arménskou genocidu. Z triády kanonických příkladů genocid 20. s...