Dva vepři ve studené válce

7. 4. 2014 / Cyril Podolský

Říkal si: "Dokud nebudu mít vlastní korýtko, můžu být klidný, vepři o mou ohrádku mít zájem nebudou. Dokud budu požírat ovadlé trsy trávy a pít vodu z kaluže, nic se mi nemůže stát."

A bývalo by to i fungovalo, kdyby se černý vepř jednou ráno neprobudil a nepodíval se do prázdného korýtka.

"Chro chro," povídá si vepř čerňák, "v korýtku už zbývá mláta sotva na lžíci! Čím se budu živit?" a podíval se přes dva plotky na růžové prase. To zrovna šťastně bořilo rypák do svého korýtka. Že bylo to koryto skoro prázdné a že to růžovák dělal čerňákovi naschvál, nemohl přitom tmavý tušit.

"To jeho korýtko, to by se mi hodilo!" zasnilo se prase čerňák. "Ale jak se k němu dostat?"

A tak se vepř čerňák obrátil na osla.

"Poslouchaj, osel!" začal opatrně. "Vědí, oni jsou mi sympatickej. Ale, i když bych to neměl dělat, abych je nerozrušil, musím jim něco povědět."

Osel nastražil uši.

"Věděj, že ten růžovej vepřík odvedle už je úplně bez žrádla? Nebo brzo bude. A věděj, na čí pastvu má zálusk? No, na jejich! A daj si pozor, až budou spát, klidně prorazí plot a všechno jim tam sežere. A že toho tam moc nemaj."

"Í-á!" zahýkal polekaně osel.

"Já jim rozumím. Mají strach. No, co by taky ne, při takovým nebezpečí. A věděj co?

Zbouráme ten plot k nim a já je budu chránit. Co?"

A tak zbourali plotek a spojili grunty. Ale nebyl to pak grunt Oslo-vepřín, ale jen Vepřín. A černý vepř si vykračoval pansky po novém a ocáskem okatě mával okolo planěk ohrádky růžového vepře. A osel se musel naučit chrochtat, protože ve vepříně se prostě nehýká.

"Chro chro?" ptal se osel novou řečí černého vepře. "Proč mi spásáš mojí trávu, když máš svoje korýtko?"

"Chro chro," odpověděl vepř. "To přeci není jejich tráva! To je tráva našeho vepřína. A rozuměj, vepřín není oslín, maj oni vůbec právo užírat náš porost? No, zamyslej se, my je chráníme, my jim dáváme jistotu a oni chtěj bejt nevděčnej! Fuj! A vůbec! Na tý ochraně se musej taky podílet. Nemůžou nechat všechno jenom na nás. Jdou a prorazej, na důkaz loajality, plotek k růžovýmu praseti!"

A osel si řekl: jako osel bych si to dovolit nemohl, kdo ví, co by se mi stalo? Ale teď, co chrochtám a jsem tak trochu i vepř... a kdo ví? Možná jsem skutečný černý vepř. A možná černější a vepřovitější než ti druzí. Co bych nemohl? A tak se rozeběhl a prorazil plotek.

Na druhé straně plotu už číhal růžový vepř: "No výborně, vy osle! Co jste to udělal?" Osel se zarazil. "Chro chro..." zkusil to.

"Chrochtáte jako nějaké černé prase!" vysmál se mu růžový vepř. "Proskočil jste mým plotem do mé ohrady. Podívejte, komu sloužíte? Víte, že má úplně prázdné korýtko? To vám neřekl? To jste takový osel? I když... oslů já si dokážu vážit, víte? Ne, jako to bývá u těch černých čuňat. Takže, víte vy co?"

Osel se zamyslel a zastyděl. Nikdy ho samotného nenapadlo, že by proboural plot a že by někomu vběhl do ohrady. Za zády měl černého vepře, to je pravda. Ale ten se jen popásal a čekal, jak se zachová růžový.

"Tak co teda?" zeptal se.

"Když už jste tu ohradu proboural, pojďme se spojit! Podívejte se, jak na tom jste! Ten čerňák vám nasliboval hory doly a teď se popásá na vašem. Až vás pokoušu, a že to vepři umí, pomůže vám? Sotva. No, vidíte! Nemusíte na něm být závislý, příteli. Zkusme to společně!"

"Chro?" zapřemýšlel znovu osel.

"A víte co, příteli? Nechrochtejte už nesvobodně, jako černé prase. Chrochtejte volně, jako růžový vepř! Hezky: chro chro! A běžte už! Docválejte k černoprasečímu korytu a přijďte mi říct, kolik mláta v něm máme!"

"Svobodně? Zachrochtat?" poskočil osel nervózně. "Vždyť jsem kdysi svobodně hýkal... ale jak to vlastně bylo? Aha...," zamrkal šťastně: "Chro chro! Tak to bylo. Chro chro!" hýkal osel jak na lesy. A běžel a běžel. A proběhl až ke korýtku tmavého vepře a podíval se dovnitř...

Růžové prase už tušilo, že ho zázrak u černého korýtka nepotká. Jako už to teď tušilo i černé prase, jen obráceně. A tak zatím, co se osel podivoval nad tou prázdnotou, pásli se oba vepři v jeho ohrádce...

A tak se studená válka vepřů neproměnila ve žhavou. Oba se trochu přiživili, oba tušili, že o svých korytech tuší vzájemně to samé. Oba zjistili, že míti osla mezi sebou je dobré. Jen by měl správně chrochtat.