Byl jsem v Rusku jenom třikrát

10. 4. 2014 / Jaroslav Kovanda

Naposledy v roce 2009 na festivalu slovanských básníků v Tveri, Singing letters se ten zážitek jmenoval. Skvělý ruský spisovatel Michail Pismennyj si mně tam stěžoval, jaký on je vlastně ruský spisovatel, když jeho dědovi z Kyjeva, Ukrajinci jak poleno, v roce 1918, když v Moskvě probíhala demobilizace vojáků přicházejících z fronty, na rozřaďovacím úřadě vydali bumážku, na které stálo, že je Rus a poslali ho na Ural. "Takže, jaký já jsem Rus, vždyť já jsem jen dějinami převařený Ukrajinec!" stěžoval si mně ten katolický! básník, spisovatel a překladatel, autor tisícistránkového životopisu Panny Marie...

I básník a zpěvák Bělorus Vladimir Někljajev (kdysi přítel prezidenta Lukašenka, později jeho úhlavní odpůrce a nedávno rovněž kandidát na prezidentský úřad) měl podobný osud. Jeho otec, jak mně vyprávěl, byl pro změnu "Volgar", odněkud od jižní Volhy, a jemu zase Strana přikázala přestěhovat se do Běloruska a tam vést za 2. světové partyzánský odboj. "No a tak je i ze mne Bělorus. Jako otec taky nesnáším zimu."

Uvědomují si ti průměrní, neboť, jak říkal filosof Schopenhaeur, vládnou jenom průměrní, v NATO, ve vládách západní Evropy, i u nás, jak jsou tam na Východě lidé srostlí, vzájemně propojení, když se tak vehementně snaží na Ukrajinu vlamovat? Uvědomují si to i ti, kteří tak lehce házejí slinou, jak nejlíp ty "Rusáky" ztrestat? Jaké "Rusáky"? Desítky, možná stovky národností Ruské federace.

A pakliže náš pan prezident uvažuje tak zajímavě, že v případě ruského vojenského vstupu na ukrajinské území, že by tam mělo zasáhnout NATO, tj. i my, nejsem v podstatě proti. Ale jen v případě, když on jako vrchní velitel naší branné moci pojede rovněž, i jeho dceru můžeme vzít i některé jeho příbuzné. A neposílat tam k Donu jenom nějaké osvalené mladé jedince.

Kdysi, když došlo k tzv. odvetným opatřením, když v roce 1984 Sověti namířili na Západ u nás rozložené rakety s jadernými hlavicemi, byl jsem akorát v Bratislavě. A v ten den, co jsem si to přečetl v novinách, padla akorát na Bratislavu hrozná "flaška".

Auta se srážela, chodci padali, mrtvé vrány na hřbitově, po němž jsem klouzal, v ledu jako v aspiku, a jak tak kloužu, objevil se náhle vedle mě bělovlasý stařeček, slovo dalo slovo, ukázal jsem mu i noviny, načež on začal naopak chválit dobro atomových zbraní, že "sa konečně aji generálom riť potí". Takže beru zpět, nemusel by jít ten můj pan prezident přede mnou, mohl by se klidně potit i s dcerou na Hradě.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 10.4. 2014