Jak česká média stvořila Parlamentní listy

7. 4. 2016 / Bohumil Kartous

Česká mediální krajina se během posledních let proměnila velmi výrazně. Dílem se tak stalo hlubinnými tektonickými posuny, dílem technologiemi, dílem radikální proměnou společenského klimatu. Velké mediální domy se propadly do červených čísel, jejich zahraniční vlastníci je prodali oligarchům a novináři, kteří nechtěli pracovat v těchto podnicích (nebo v nich už z důvodu redukce míst pracovat nemohli) buď odešli mimo média, nebo se podílejí na řadě nových mediálních projektů. Jsou zejména na internetu, část z nich se ale zároveň pokouší o kombinaci s tiskem v podobě týdeníku, měsíčníku nebo v nějaké jiné, delší periodě (Echo, Reportér, Neovlivní). Některé by se o tisk chtěly pokusit (Hlídací pes, Referendum). Žádný z nových projektů, postavených novináři dříve pracujícími pro velké mediální domy, ani žádné z původních alternativních médií, jako jsou třeba Britské listy, a pravděpodobně ani všechny dohromady nemají tak vysokou návštěvnost, jako “protestní” mediální projekt Parlamentních listů.

Panuje relativní shoda na tom, že Parlamentní listy jsou odvrácenou stranou mediálního světa, vlivovým projektem postaveným na manipulaci, skandalizaci a vykrádání jiných informačních zdrojů. Strmý růst jejich sledovanosti souvisí s krizí českých médií, což už dnes uznává i dříve přední protagonistka české mediální scény Sabina Slonková, a zároveň přesun informačního těžiště na internet, k němuž během posledních deset let došlo. Vysoce tomu napomáhá i společenská atmosféra v souvislosti s migrační krizí, kdy se Parlamentní listy velmi výrazně podílejí na propagandistické podpoře nenávistných postojů a politické agendy xenofobů, jako je Miloš Zeman.

Problém evidentně souvisí s mizernou mediální gramotností publika Parlamentních listů, stejně jako s ochotou některých lidí hazardovat se svou reputací a poskytovat tomuto serveru rozhovory, případně pro něj psát autorské texty. Podle Patočky by bylo možné problémy podobného charakteru řešit přísnější regulací a restrikcí médií a zároveň finanční podporou mediálních projektů (např. ze strany EU). Jde podle něj o pouhé technikálie, které by podle jeho představy mediální prostředí kultivovaly. Autor tohoto textu se domnívá, že to je představa iluzorní, jelikož média jsou věrným odrazem stavu společnosti a snaha jakkoliv regulovat média povede pouze ke vzniku dalších, jinak pojmenovaných a z hlediska statusu “nemediálních” projektů, podobných Parlamentním listům. Navrhuje zaměřit se mnohem více na zvyšování mediální gramotnosti a kritického odstupu nastupujících generací, což by mohlo řešit problém do budoucna, nicméně je to spojeno s nutností zcela změnit koncept vzdělávání a výchovy v tomto směru. A to je z krátkodobého hlediska nereálné.

Přizvaní zástupci mediálních projektů také předestřeli výrazně odlišnou vizi vlastního pojetí. Zatímco Hlídací pes i Neovlivní jsou pokusem novinářů dříve zaměstnaných v mediálních domech o to navázat na svou práci a vytvořit média soustřeďující se na dlouhodobější kauzy, Britské listy i Referendum evidentně reagují na mediální deficit vytvořený během 90. a nultých let. Zatímco však Referendum by se mělo stát podle slov jeho šéfredaktora ideálně mainstreamovým médiem, Britské listy si chtějí udržet svůj alternativní charakter a roli “provokatéra” ke kritickému pohledu na složitost skutečnosti, a tedy médiem pouze pro čtenáře, kteří takový přístup vyhledávají.

Pozoruhodné je, že z přítomných studentů chce většina po absolutoriu pracovat v médiích. Pravděpodobně je to z části dáno neznalostí reálií současného mediálního prostředí a podmínek, za kterých by takovou práci mohli dělat.

Vytisknout