"Lidé zvláštního ražení" znova na scéně

9. 4. 2014 / Karel Dolejší

SSSR byl zemí, v níž Stalin na základech položených Leninovým "válečným komunismem" vybudoval ekonomiku kompletně podřízenou válečným přípravám. Napoprvé, v roce 1941, to Stalinovi nevyšlo, neboť Hitler udeřil dříve; a napodruhé také ne, protože 3. světové války naplánované na rok 1956 se už generalissimus zaplaťpánbu nedožil.

Mezitím se komunisté, "lidé zvláštního ražení", ocitli v paradoxní situaci: Ti, kdo založili SSSR a kdo mu vládli, ho koncipovali jako ekonomiku podřízenou přípravě na válku, avšak v jaderném věku s přibližnou paritou sil a "vzájemně zaručeným zničením" se větší válka stala záhy nemožnou.

Zmíněnou aporii ze sovětských lídrů jako první opustil teprve Michail Gorbačov. Nalezl společnou půdu s "buržoazním" Západem, klasický humanismus skrytý na dně západní socialistické tradice, a na tomto hodnotovém základě se pokoušel vyvést zemi ze slepé uličky antagonistických vztahů se Západem. To se mu nakonec nepodařilo, nebo rozhodně ne tak, jak si představoval. Nicméně osobně do smrti nezapomenu na první setkání s lidmi ze Západu v roce 1987, na které si Němci či Izraelci přivezli překlady "Gorbiho" knihy a hovořili o ní s nesmírnou úctou a také znatelnou úlevou.

Gorbačov samozřejmě vůbec nezrušil "objektivní" rozdíl mezi synem české komunistické matky a německým bankéřem; ale i ten bankéř byl najednou oficiálně zase člověk, nikoliv apriorní nepřítel, jak hlásala kdysi posvátná ideologie.

***

Ruský prezident Vladimir Putin bývá označován coby "pragmatik" a vychází se vesměs z předpokladu, že se neřídí žádnou ideologií. Tento předpoklad je ovšem prokazatelně falešný a neudržitelný. Putinova posedlost obnovou sovětského impéria v novém kabátě bývá považována za pouhé "alternativní regionální integrační uskupení" a přehlíží se přitom krystalicky čisté důkazy toho, že má být čímsi mnohem, mnohem důležitějším. Má se stát univerzální civilizační alternativou k západnímu modelu postavenou na "tradičních hodnotách". Stojí proti Západu, jenž je znova sakumprásk odmítán a dokonce označen za zhoubného smrtelného nepřítele ruské národní identity.

Kromě propadnutí postsovětské a obecněji postimperiální "ostalgii", kromě eurasianismu - který, ještě jednou, nevystupuje vůči EU coby jedna z mnoha možných variant v širokém vějíři možností, ale ve vztahu vylučovacího "buď-anebo" - lze zaznamenat i další důkaz toho, že se Putin posouvá směrem k ideologii. Bývaly doby, kdy hovořil o Rusku ve smyslu státního celku s politickým občanstvím (tak jak je v Rusku tradičně chápáno, tedy jako o loajalitě k alianci trůnu a oltáře) a používal tedy odpovídajícího adjektiva российский.

V posledních projevech ovšem už namísto toho používá adjektiva русский a stvrzuje tak sbližování s etnonacionalisty i výběrem jazykových prostředků. My, Rusové (русские) jsme свои, kdežto venku číhá cizí, zákeřný, nepřátelský svět Západu.

Na scéně jsou prostě opět "lidé zvláštního ražení", kteří se považují za naprosto odlišné od ostatních, za nositele spásné ideologie. Jen místo třídní jde tentokrát o ideologii civilizační. Místo o teorii pokroku jde o paleokonzervatismus pravoslavné sorty.

Kdo nechápe nebo si odmítá připustit, že Putinovo jednání je ve skutečnosti ideologicky motivované a ruský prezident na veliký rozdíl od Gorbačova, vůbec ne v jeho stopách opět hodnotově zavrhl půdu, na níž se kdysi vedl dialog se Západem, tomu prostě nezbývá, než se neustále divit. Diví se, že Putin Krym anektoval a nepoužil raději jako "bargaining chip", se kterým by se vrátil do jednání o budoucnosti Ukrajiny. Diví se, že Putin kašle na sankce, které v dlouhodobém výhledu nakonec poškodí ruskou ekonomiku, když politické cíle jsou pro něj ve skutečnosti mnohem důležitější, než výše HDP. Diví se také, že anexí Krymu ruská územní expanze nekončí a pokusy o posunutí sféry vlivu vedené kombinací činnosti zvláštních služeb a ozbrojených jednotek z pozice síly pokračují na dalším území.

Z tohoto naprostého nepochopení pak vycházejí absurdní návrhy ve chvíli, kdy druhá strana spálila všechny mosty a "dobré vztahy" si představuje na základě modelu "my poroučíme, vy posloucháte", případně "co je mé, to je mé, co je tvé, o tom budeme jednat", usilovat o jakýsi blíže nespecifikovaný politický dialog.

Jenže nemůžete rozumně jednat s někým, kdo vás ani v nejmenším nerespektuje. Pro koho jste v takovém případě zase pouhý "buržoazní humanista", čti užitečný idiot.

Západ si musí u Putina a obecně u Rusů nejprve opět zjednat základní respekt, bez toho nikam nedojde. A pokud bude vystupovat z pozice slabšího, nikdy se mu respektu nedostane. Putin ví, že i kdyby se mu Západ při územní expanzi v Evropě technicky vzato mohl vojensky postavit (což aktuálně vůbec není pravda a dlouho nebude), chyběla by k tomu politická vůle. A tak prostě Západ ignoruje, západní názory a stanoviska ho nezajímají. Proč by ho také měly zajímat názory nějakých "slabochů", kteří se stejně na nic nezmůžou a stačí na ně vždycky trochu zadupat? Na Merkelovou, která trpí fobií ze psů, dokonce stačí jen pustit labradora. Všichni strašně žvaní, intriky spřádají amatérsky, ale v konfrontaci s nahou mocí a hrozbou násilí nakonec dostanou strach a uhnou. Vždycky uhnuli. Uhnou zas.

Důležité ovšem je, aby to naopak nebyl zase Západ, kdo ve vztazích s Ruskem vystupuje z pozice silnějšího. Naštěstí to už příliš nehrozí. I největší jestřábové stihli v posledních dnech pochopit, že válka s Ruskem kvůli Ukrajině by jim doma u veřejnosti rozhodně neprošla. NATO "ujistí spojence" v postkomunistickém prostoru, ale zastrašovat Rusy se ani nepokusí. Realistický cíl lze nanejvýš charakterizovat frází: "Nejsme o nic slabší, než vy. Podívejte se."

***

Ideologie, která opouští osvícenský humanismus ve prospěch huntingtonovských pomyslů o "střetu civilizací", znovu neposkytuje prostor pro skutečný dialog. Strany, které myšlenkově nežijí v jednom světě, ale jen jedna proti druhé, si mohou vyměňovat diplomatické nóty nebo vojenské hrozby, mohou spolu dokonce obchodovat, ale pokud obě znova neuznají, že další konfrontace nikam nepovede, půjdou v praxi proti sobě a smířit se nemohou a nedokážou. Putinovské Rusko dnes musí nejprve znovu hmatatelně narazit na meze svých možností, aby bylo ochotno vážně jednat.

V dobách, kdy se ČSSD probouzela z horákovského dogmatického spánku, koloval uvnitř strany slogan: "Skončeme se sametem, pánové a dámy. Buďto s nimi zametem, nebo oni s námi."

Existují situace, kdy se bez schopnosti "zamést" s protihráčem (nikoliv ho podvést! Jako v Kosovu, Libyi, v únoru v Kyjevě...) nemůže rozběhnout ani sebelépe míněný politický dialog. Vojensky slabá a politicky nejednotná Evropa si dnes "říká" o to, aby byla znásilněna per partes.

Sametem se to nespraví.

Vytisknout