Je zabrání východu Ukrajiny opravdu v zájmu Kremlu?

8. 4. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

S jistotou lze říci, že připojení východní Ukrajiny k Rusku by znamenalo první velký precedent v post-sovětském prostoru, který by do budoucna mohl vést k širší revizi hranic. Je nyní otázka, jestli ruské vedení půjde touto cestou, čímž si ale proti sobě obrátí nejenom celý Západ, ale i některé svoje další strategické sousedy. V případě východu ale - obávám se - riskuje i vojenskou konfrontaci, minimálně na lokální úrovni. Takový vývoj by mohl ohrozit celou euroasijskou integraci, která má být po vzoru EU dalším regionálním svazem a měla by nahradila postsovětského pohrobka SNS. Připojením východní Ukrajiny by ruské vedení dalo najevo, že je přístupné revizionistické koncepci, která by ale nemusela najít a téměř jistě ani nenajde podporu u značné části sousedů v post-sovětském prostoru.

Ve hře je tak celý projekt Euroasijského svazu jako takový, ale nejde v ní už jen o zisk Ukrajiny na ruskou stranu. Euroasijská integrace má dát Rusku pozici regionálního lídra a posílit jeho globální roli.

Je tu tedy otázka, jestli bude Rusko ochotné jít cestou zabrání východní Ukrajiny, která může v důsledcích ohrozit celý tento projekt integrace a zvolit místo toho cestu násilné integrace či anexí, která by ale nikdy nemohla mít stejný charakter jako expanze carského Ruska, postavená ale na premoderních, tradičních metodách (včetně tzv. inkorporace místních elit). Tu však nelze opakovat v podmínkách 21. století.

Otázkou je jestli Kreml bude volit krátkodobější strategii nebo strategii dlouhodobější. Ta krátkodobější bude znamenat plné podřízení zahraniční politiky Ruska vnitropolitickým zájmům režimu, který se vyčerpává. Ideologická "obroda" režimu, posvěcená konkrétními "výsledky", bude mít jen dočasný, i když nezanedbatelný efekt.

Navíc, kolem Euroasijského svazu se začala zvedat vlna skepticismu, takže Rusko podobné problémy v daný moment z dlouhodobějšího hlediska nepotřebuje. Ve Střední Asii je přirozeným a potenciálním ruským konkurentem Čína, která už nyní v regionu investuje s tím, že oblast je považována za pokladnici nerostného bohatství 21. století.

Ukrajina je samozřejmě odlišná ve srovnání s Kazachstánem nebo dalšími středoasijskými republikami či s Pobaltím na západě. Významnou roli hraje její geopolitické postavení a fakt, že za dvacet let svojí nezávislosti se jí nepodařilo vybudovat základy pro společnou státní identitu, využít svůj ekonomický potenciál ve prospěch svých obyvatel ani zaplnit geopolitické vakuum, ve kterém se po roce 1991 a především po roce 2004 ocitla.

Rusko vnímá Ukrajinu minimálně jako součást svojí sféry vlivu, pokud ji už nevnímá jako součást své vlastní národně-imperiální identity a historie. Kromě toho, Ukrajina je významnou tranzitní zemí ruského plynu do Evropy, disponuje nezanedbatelnými přírodními zdroji, dopravně představuje významný transportní koridor a konečně konvenčně-vojensky roli nárazníkové zóny. Z vojenského hlediska je přítomnost NATO na Ukrajině z ruského pohledu nepřijatelná.

Média jsou dnes plná historických asociací a analogii ze střední Evropy a z jejího vývoje v letech 1918 až 1938, respektive 1933 až 1938. Pokud mají tyto situace něco společného, je to fakt, že se odehrávaly v post-imperiálním prostoru se všemi jeho problémy, včetně toho hlavního, kterým je skutečnost, že etnická struktura neodpovídala politickým hranicím a mezi-etnické vztahy se přizpůsobovaly doktríně o sebeurčení národů. I některé středoevropské státní hranice a o to více ty post-sovětské vznikly vesměs z vnitřních hranic (administrativních hranic) říše, které ale vnímaly svůj vnitřní prostor primárně universalisticky. Je to do značné míry démon nacionalismu, který se tu vrací do hry a připravuje půdu pro možný rozpad Ukrajiny.

Zabrání východu Ukrajiny Ruskem, tj. jeho (násilné) včlenění do soustavy Ruské federace pod heslem "sbírání ruských zemí" bude precedent, který de facto destabilizuje celý post-sovětský prostor a zcela oslabí důvěryhodnost Ruska a celého jeho euroasijského projektu, který už nebude možné chápat jako regionální integraci.

Rusko dnes sice nezajímá názor Západu, ale měl by ho stále ještě zajímat názor a zájmy okolních států se kterými počítá pro svoje dlouhodobější ambice. Nebudu se tvářit, že vím, jak myslí Kreml a ruští stratégové, ale být jimi tak hodnotu takového risku zvážím. Ukrajina je pro Rusko důležitá jako celek.

Pokud teď udělá chybu, může tím ohrozit celý ambiciozní projekt Euroasijské unie. Ze strategického hlediska je pro Kreml mnohem perspektivnější dialog.

Vytisknout