Vorel padá z Vejšky

27. 1. 2014 / Tomáš Koloc

Z uvedené trojice režisérů byl Tomáš Vorel mým jednoznačným favoritem jak pro svébytnou sklepáckou poetiku, kterými se vyznačují i další režiséři, kteří tvoří Divadlo Sklep (Milan Šteindler, Václav Marhoul a částečně i Ondřej Trojan), tak i pro otevřený přístup k archetypům, které se občas magicko-realisticky doslova zhmotní v našem životě (těm se Vorel věnoval především ve filmech Kamenný most, 1996, Cesta z města, 2000, a Cesta do lesa, 2012, a Skřítek, 2005, jehož titulní hrdina přikvačil po 17 letech z povídky Směr Karlštejn z Vorlova legendárního povídkového filmu Pražská pětka, 1988)...

Vejška (2013), která měla premiéru minulý týden, přímo navazuje na dnes už klasický Gympl (2007), který ve své době přesností své výpovědi o životě dospívající generace uchvátil nejenom mě. I přes zklamání z Vorlova novějšího filmu Ulovit miliardáře (2009), který částečně mapuje týž fenomény, jsem se na Vejšku (jejíž zrod byl hojně anoncován v médiích) těšil.v očekávání, že ji ponesou silná témata Gymplu. Jeho "vysokoškolské pokračování" mě však poučilo, že silné téma nestačí.

Vejška je "hollywoodský film" ve smyslu řemeslné dokonalosti technických disciplín. Po Cestě do lesa jde o druhý Vorlův film, v němž si stoupnul i za kameru, a kdyby to bylo na mně, jeho kameramanský výkon bych odměnil Českým lvem. Jde o dokonalou práci; počínaje úvodním panoramatem města, z něhož náš pohled klesá až pod most, pod nímž dva hlavní hrdinové-sprejeři dokončují své ilegální dílo, přes následnou honičku, záběry jiskřící tramvaje pod viaduktem, který právě přejíždí vlak, průhledy z jedoucího metra, až po časosběrný snímek činžáku, na jehož stěně vzniká plošný "legál" -- to vše ve fotogenických urbánních lokacích, které mohl objevit jen člověk srostlý se svým městem.

Druhým silným fenoménem Vejšky je hudba Mikea Trafika, vedoucího nejznámější české hiphopové skupiny Peneři strýčka Homeboye, doplněná o texty obou scenáristů, tedy režiséra Tomáše Vorla staršího a streetartisty Pasty Onera. Svébytný hudební a někdy i pohybový styl, přesně dotvářející poetiku filmu je ostatně Vorlova a obecně sklepácká tradice; vzpomeňme na Pražskou pětku, Kouř s dokonalou a zároveň stylově autonomní parodií na ikonu pozdně normalizačního popu Michala Davida od skladatele Michala Vícha a choreografa Šimona Cabana, nebo na Skřítka, stojícího na hudbě skupiny Mig 21.

"Problém" filmu spočívá ve scénáři, potažmo v dominantním "étosu" dnešní české kultury, který se jen velmi těžko přemáhá. Film posílá spolužáky z "prvního dílu", ztvárněné Jiřím Mádlem a režisérovým synem Tomášem Vorlem mladším, na dvě vysoké školy s různým zaměřením; praktickou (VŠE) a uměleckou (UMPRUM), čímž částečně kopíruje druhý díl Kleinovy "básnické" pentalogie Jak básníci přicházejí o iluze (1984). Potíž ale je, že na rozdíl od scenáristů druhého dílů básníků a Gymplu, lékaře Ladislava Pecháčka a učitele Tomáše Houšky, kteří v době vzniku svých děl už byli ostřílení spisovatelé (u Gymplu si Vorel a Houška přizvali ještě profesionálního scenáristu Pavla Noska), kteří své scénáře napsali na motivy svých původních knih, scenárista Vejšky, výtvarník Pasta Oner, je literárně-dramatický debutant, používající a rozvíjející převážně vybrané motivy z Gymplu. Těmi jsou kritika "nesnesitelné lehkosti studia" pro ty, kdo na to mají. Tedy: zatímco jezdí ve svých sportovních autech a jejich jediným zájmem jsou drogy a sladký promiskuitní život, své seminární práce si kupují od "disponovanějších" spolužáků, kteří jim při zkoušce předříkají celou odpověď skrze mikrofon v uchu (postava Kolmana mladšího, ztvárněná Jiřím Mádlem). Na konci filmu se dozvíme, že onen student se na školu dostal díky protekci u prorektora, kterého do funkce dosadil jeho otec, podnikatelský kmotr (Jan Kraus). Naproti tomu chudý (ale hrdý -- odmítne malovat kýč, ačkoli je dobře honorován) student bez protekce, žijící se se svou sociálně vyloučenou alkoholickou matkou (Zuzana Bydžovská) a bratrem, ačkoli se postupně stává vyhledávaným grafikem, má problém se na školu vůbec dostat (Petr Kocourek, ztvárněný Tomášem Vorlem mladším). Nepřekonatelná sociální hranice mezi nimi je prostupná jen pro Petrovu dívku Julii (Eva Josefíková), která se i při svém talentu nakonec na školu dostane díky intervenci podnikatelského kmotra, za kterého se nakonec vdá. Film částečně mapuje i "liberální prostředí hlavního města", které představuje tlustý normalizační řezník (Radomil Uhlíř, který hrál v Gymplu naprosto stejný typ, jenže to byl hostinský), který od streetartistů chce, aby mu na roletu namalovali prasečí hlavy (také o tomto fenoménu), majitel nočního klubu/bordelu (Petr Čtrvrtníček), který si na svou dancingovou scénu říká o palmy a plameňáky a o kterém se postava Kocourka vyjádří, že "tyhle veksláky nesnáší", a prorektor ekonomické školy (Jan Slovák), který si při rozhovoru s Kolmanem starším stěžuje, že "sladká doma Klondajku devadesátých let skončila". Kromě toho se postava docenta typografie Slaniny (Jakub Kohák) zmíní o tom "jak v těch hospodách mastěj do těch lístků to písmo" (o pravopisu se bohužel nezmíní:-(. Slibná postava "našeho nejlepšího ekonoma Kalouse" (koho mi to jméno jen připomíná?), přednášejícího o tom, jak státu prospívají nižší daně, se nakonec ukáže být z dané společnosti tou nejčistší (vrátí úplatek, který mu student nabídne za kladné oznámkování písemky).

Vejška je film recyklační, který těží z vybudované autorovy poetiky a (nejen) jeho předchozích děl. Radomil Uhlíř tu hraje zavedené klišé tlustého primitiva, kterého poprvé zahrál před 25 lety v povídce Na brigádě z Pražské pětky, a od té doby nic jiného nehraje, Petr Čtvrtníček doslova ohrává svou kreaci Ivana Horníka z vlastní hry Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? (2005) a když se v křesle prorektora objeví Jan Slovák (představitel hlavního hrdiny filmu Kouř), předem se počítá s tím, že příznivci Tomáše Vorla a Divadla Sklep uvítají jeho comeback na filmové plátno aplausem. Cholerickou kreaci, kterou v Gymplu (na téma "syn je zpovykaný, otec-kmotr se zlobí") předvedl Jan Kraus, recykluje ve Vejšce jeho žena Ivana Chýlková v roli jeho ženy filmové, která se zlobí, že si její muž našel jinou, s níž se hodlá oženit. Kreace končí stejně jako minule; syn ji uklidňuje hrou na piáno. Scenáristický diletantismus se pak přímo zhmotňuje v postavě zhulence Zrzouna (režisérův synovec Filip Vorel), kterého si scenárista vypůjčil z Gymplu prakticky jen proto, aby mu hlavní hrdinové téměř stále na jediné lavičce v parku někdy i několikrát vysvětlovali, v jaké pozici právě jsou ("Nedostal jsem se na školu..."). Scénář, složený z těchto zbytečně mnohomluvných scén, ničí tradiční styl sklepácké poetiky, založené na krátkých expresivních vyjádřeních. A recyklace starých vousatých hlášek ("Profesor Servít je vůl") tuto devalvaci ještě dotváří. Čím je film naopak nabitý, jsou časté odborné termíny z oboru graffiti, v němž je scenárista Pasta Oner doma.

Vzhledem k tomu, že film je prošpikovaný scénami, v nichž se objevuje "product placement" (pro tento fenomén jsem si interně vytvořil vlastní makarónský český překlad "uplacírování produktu") velkých sponzorských domácích i nadnárodních firem, přihřívají si svou polívčičku i tvůrci, a kromě drobných aluzí na svá stará díla (výkřik "Je plno!" z filmu Kouř) se ve filmu vyskytují i samolibé výroky typu "Po filmu Gympl tady maluje každej toy", a tu a tam se na různých předmětech "nenápadně" objevuje "firma" Pasta Oner.

A -- na rozdíl od společensko-kritických děl například od Tomáše Slámy -- končí nakonec Vorlova Vejška konformním happy-endem. Přestože Petr Kocourek porušil soudem stanovené domácí vězení, a skončil ve vazbě, nakonec je pozván, aby maloval v USA, Kolman starší (který "má svoje lidi všude") mu "na velvyslanectví vybavil vízum", a tak se hrdina na konci vznáší v letadle nad klišoidní siluetou sluncem zalitého New Yorku -- ovšem nikde ani památky po žádném ochranitelském Skřítkovi... Pokud autoři svým koncem chtěli říct, že jediné, co se s touto zemí dá dělat, je odejít z ní, pak pro tuto myšlenku nezvolili adekvátní umělecké ztvárnění. Jediným ústrojným prvkem finále potom zůstává Kocourkův mladší bratr, který pokračuje v bratrových šlépějích; bojuje proti rodinné deprivaci (a deprimaci) tvořením graffiti, nesmyslně tvrdě kriminalizován policií (v lepším případě) neschopnou vypořádat se s podstatnějšími společenskými zlořády.

S tímto příběhem (a s vysvětlením společensko-umělecké funkce fenoménu graffiti), však už přišel Gympl...

Vytisknout