Jak je to s informační hodnotou přírody

27. 1. 2014 / Josef Šmajs

Evolučně ontologická interpretace bytí

Pro správné pochopení přírody je nezbytné nově pojmout bytí. Podle mého názoru, který se snaží respektovat vědecké poznatky, je bytí jen vznešené jméno pro skutečnost. Přírodní bytí však není pouze předmětnost, stálost, ale především proces, spontánní tvořivá aktivita. Jde tedy o bytí onticky aktivní, a současně přirozeně evolučně uspořádané. Evoluce jako proces, jímž se bytí formuje, působí totiž všude, kde je aktivita. Ale přirozená aktivita se v určitých doménách nikdy plně neopakuje, tj. dělá chyby, nahodile vytváří nové struktury, které pak okolní prostředí testuje. Pro bytí, jež se evolučně formuje, proto žádný zákon zachování jeho uspořádanosti, analogický zákonu zachování látky a energie, neplatí.

Přirozená vesmírná aktivita vytvořila dnešní kosmos, oživenou Zemi i člověka jako biologický druh. Vytvořila přírodu, její fantastickou uspořádanost, její přirozenou informaci. V mém pojetí je proto příroda hodnou všech hodnot, ale má tedy i zatím přehlíženou hodnotu informační. Ze všech stran dnes na nás útočí sofistikovaná informační technika, proto je nezbytné ukazovat přírodu jako nejstarší, nejširší a nejmocnější tvořivost. Je třeba ji představit nejen jako jediný možný domov života i lidské kultury, ale také jako ničím nepodmíněnou hodnotu informační.

I bez hlubší analýzy už patrně tušíme, proč je tak důležité o informační hodnotě přírody mluvit. Hodlá-li dnešní spotřební kultura v rabování přírody nerušeně pokračovat, je pro ni užitečné, aby lidé přírodu chápali jen jako tvárnou hmotu bez evoluční aktivity, bez vnitřní struktury, bez informace. Pro současnou kulturu je zatím výhodné, aby pojmy tvořivost a informace byly spojovány jen s člověkem a lidskou výjimečností.

Vývoj Země a její biosféry samozřejmě souvisí s celým vesmírem. Bezprostředně a nerozlučitelně však vývoj planetárního ekosystému závisí na existenci vysoce stabilního energetického zdroje života, jímž je termojaderný reaktor -- naše Slunce. Biosféra je tedy přirozeným pokračováním abiotického vývoje Země a její bakteriální osídlení je téměř tak staré jako její ochlazený povrch, jako skály. Evoluce života, která nebyla nikdy zcela přerušena, je však nejtěsněji svázána se zvláštními podmínkami na Zemi a s časem, jenž byl nezbytný pro transformaci prvních živých forem (bakterií) až po současnou úroveň života. Tento vývoj vede tedy k růstu celkové přirozené uspořádanosti Země.

Omezený příkon zářivé sluneční energie, zdá se, oživoval vždy jen tolik abiotické látky na zemském povrchu, aby pro život na bázi uhlíku a dalších několika prvků vznikalo dlouhodobě udržitelné optimum. Mezi živou a neživou přírodou se tak ustalovala zvláštní dynamická rovnováha, tj. stav, kdy živé systémy vyrůstají jen z některých abiotických prvků, které po skončení své životnosti Zemi navracejí. Život proto nejen entropizuje (rozbíjí), ale současně i strukturně obohacuje pozemské abiotické prostředí živými systémy tak, že Země jako celek vytváří důmyslně uspořádaný organismus s vnitřní konstitutivní informací.

Ještě jinak řečeno, pozemský život je vlastně dlouhodobým experimentem vesmírné evoluce probíhajícím v laboratoři s názvem Země. Proto je paradoxní, že asi v polovině doby jeho předpokládaného trvání naše mladá technická civilizace tak rušivě zasahuje do jeho průběhu: svým rozmachem způsobuje nevratný zánik mnoha sofistikovaných, jen jednou evolučně vytvořených produktů.

Kultura by však nádherný, obdivuhodně uspořádaný a jemně dynamicky vyvažovaný systém života na Zemi neměla decimovat nejméně ze dvou důvodů: Za prvé proto, že sama kultura, jako výtvor a prostředek expanze jednoho biologického druhu, přírodní struktury nevytvořila. Lidé nechápou jejich složitost, jemnost a funkci v evolučním procesu biosféry. Nevědí, že nemohou jejich hromadnou ztrátu nahradit, ani se vlivu změněných podmínek biologicky přizpůsobit. Za druhé proto, že kultura existenčně závisí nejen na člověku, ale také na Zemi, na biosféře. Jen prostřednictvím člověka a dalších živých systémů může po jistou dobu existovat jako cizorodý subsystém uvnitř biosféry. Pouze biosféra jako celek je patrně nejmenším relativně autonomním systémem, schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i cizorodá kultura jsou dočasné a nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku.

Protože primárním energetickým zdrojem existence, reprodukce i rozvoje pozemských živých systémů bylo od jisté doby sluneční záření, narůstala jejich organizační a funkční složitost postupně, díky dostatečně dlouhé expozici Země slunečnímu svitu. Narůstala tempem, které patrně nemohlo být vyšší, neboť souviselo jak s omezeným příkonem zářivé sluneční energie, tak s dosaženou organizační strukturou živých systémů. Podobně jako v případě vývoje technického, také biotický vývojový proces se urychluje až ve fázi dostatečné organizační složitosti.

Pokud záměrně zůstaneme jen u živých systémů, můžeme říci, že jsou přirozeným "zápisem" -- vyjádřeno Bergsonovou metaforou "protokolní knihou" -- vývoje celé biosféry. Jako otevřené systémy s vnitřní informací jsou nepřímým i přímým záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek a času.

Informační hodnota živých organismů je proto přímo úměrná neopakovatelnosti vývojových podmínek a délce proběhnutého času. Tato nevyjádřitelná hodnota úzce souvisí s tím, že vznikly samovolně, v podmínkách, které už neexistují, a proto je už nikdy, pokud je zničíme, ani příroda, ani kultura nevytvoří znovu. S nadsázkou, z hlediska časového údaje poněkud nepřesně, ale zato výstižně, vyjádřil podstatu problému C. F. Weizsäcker: "Živé bytosti mohou vzniknout, jsou-li splněny nezbytné podmínky -- a tyto podmínky jsou povrch Země a dvě miliardy let." (Weizsäcker, C. F. Dějiny přírody. Praha: Svoboda, 1972, s. 99. Tato zdánlivě správná myšlenka má ovšem jednu zásadní vadu. Nepočítá s nahodilostí. I kdyby dnešní biosféra měla k dispozici povrch Země a potřebný čas, určitě by k současným formám života nedospěla.)

Kulturní význam přirozené informace

Udržení evolučně vytvořené rovnováhy mezi živými a neživými strukturami, tj. zachování přirozené pestrosti neživých struktur i druhové rozmanitosti živých systémů, nemá význam pouze přirozeně reprodukční: funkční z hlediska biosféry a existenční z hlediska jejího prvku -- člověka. Má neméně zásadní význam konstitutivně kulturní. Obsah našeho poznání, tj. sociokulturní pojmovou informaci, totiž nevytváříme, neprodukujeme, ale jakoby "čteme", rozpoznáváme ji z produktů přirozené evoluce. Konrad Lorenz, jehož přímé přírodovědecké zkušenosti můžeme důvěřovat, v podobné souvislosti dokonce napsal, že "vědecká pravda je něčím, co lidský mozek nestvořil, nýbrž co urval mimosubjektivní skutečnosti, která ho obklopuje". (Lorenz, K. Takzvané zlo. Praha: Mladá fronta, 1992, s. 228.) Tuto kulturní neuronální informaci, zjednodušeně řečeno, získáváme studiem struktury přírody, poznáváním výtvorů přirozené evoluce.

Odhalení a uznání informační hodnoty přírody proto radikalizuje potřebu nového lidského morálního a světonázorového postoje. Ontologický koncept přírody totiž evokuje otázku, jak lze filosofické myšlení využít pro záchranu ohrožených forem života, pro záchranu člověka a jeho kultury. Pyšná antropocentrická filosofie, která si zakládala nejprve na vysokých abstrakcích a později i na vznešených atributech člověka, racionalitě, svobodě a lidských právech, bude nucena přiznat, že myšlení, svoboda i lidská práva v genomu člověka (tj. v lidské biologické přirozenosti) obsažena být nemohou. Spolu se skrytým duchovním základem kultury jsou totiž produktem kulturní evoluce.

Člověku i kultuře je totiž systémově nadřazený život, který přesahuje myšlení, svobodu i lidská práva. A tyto tři atributy -- dnes často ideologicky zneužívané -- jsou proto omezeny samotnou "ústavou Země": imperativem zachování biologické rozmanitosti života. V této souvislosti se proto hodí připomenout Wilsonovu myšlenku, zda by dnešní vlády neměly být "... vázány ekologickou obdobou Hippokratovy přísahy neudělat vědomě nic, co by ohrozilo biodiverzitu". (Wilson, E. Rozmanitost života. Praha: Lidové noviny, 1995, s. 352.)

Domnívám se, že globální ekologická krize je planetárním experimentálním důkazem evolučně ontologické teze, že kultura -- v rozporu s tradiční představou -- není strukturou ani přirozenou, ani evolučně vyšší než příroda. Naopak. Jako umělá struktura účelově vytvářená pouze jedním biologickým druhem je v důsledku jiné tvořivé aktivity a jiné vnitřní informace nutně organizačně jednodušší, a proto vůči biosféře lokálně silnější, destruktivní. Její růst a rozvoj na vysoce přirozeně uspořádané Zemi předpokládá rozbíjení živých i neživých struktur, způsobuje ubývání přírodního bytí. Také proto kultura nepřirůstá na všech větvích evolučního stromu života, nýbrž, obrazně řečeno, hypertroficky bují pouze z fylogenetické linie Homo sapiens. Některé ostatní větve tak usýchají a kmen života na kulturou pustošené Zemi chřadne.

K informační hodnotě přírody je však třeba dodat, že kultura sice stojí a padá s člověkem, ale nemohla vzniknout na bázi jeho přirozené genetické informace. I v lidské genetické paměti je obsažena informace pouze o jemné uspořádanosti přirozené, abiotické i biotické. K tomu, aby se mohly objevit a udržet první jednoduché kultury, jejich prvky, vztahy a subsystémy, bylo nezbytné vytvořit konstitutivní informaci jiného typu. Musela vzniknout řeč a pojmová informace sociokulturní -- negenetická informace neuronální.

Obsah pojmové neuronální informace

Při pátrání po obsahu pojmové informace zjišťujeme, že její nejstarší obsah musí odrážet strukturu přírody. V přirozeně vysoce uspořádaném světě si totiž lidé kulturní informaci nezávislou na přírodě vytvářet nemohli. Zejména v jednoduchých kulturách vznikala kulturní informace z okolního přírodního systému přímo odvozená ("přečtená").

Samozřejmě platí, že první sociokulturní informace, která nebyla v genomu člověka ani obsažena, ani do něho nemohla být ukládána, mohla vznikat až v procesu kulturní evoluce. Tato pro přírodu neznámá konstitutivní informace postupně přirůstala v průběhu ontogeneze lidských jedinců v kultuře. Vznikala zvláštním čtením přirozené uspořádanosti lidskými smysly a rozumem. A protože náš poznávací aparát nevytvářela evoluce pro odhalování pravdy, ale pro přežití, kulturní informace vznikala čtením a interpretací, která byla od počátku spojena s redukcí, hodnocením a výkladem skutečnosti z pozice lidské kulturní prospěšnosti -- z pozice našeho druhového sobectví.

Vedle tohoto druhového sobectví, které je jako produkt přirozené evoluce vlastní všem biologickým druhům, a které proto změnit neumíme, existuje ještě jedno skrytě podmíněné sobectví: naše dílčí sobectví kulturní. Toto druhé sobectví je produktem evropské kulturní tradice, a pokud chceme na Zemi jako druh dlouhodobě žít, odhalit a změnit ho naopak musíme. Jde totiž o skryté predátorské paradigma nynější kultury. To sice rovněž koření v lidském genomu, ale formuje se až v kultuře evropského typu. Vzniká patrně už ve starověké mytologii, ale od řecké antiky je rozvíjeno filosofií, vědou, teologií, uměním i společenskou praxí. Ve formě globální technické spotřební kultury dnes jako zlý leviatan ovládá také jednání a myšlení většiny lidí vyspělých zemí.

Budeme-li však východisko z globální krize hledat jen v rámci fungování společenského systému, už dříve skrytě nastaveného predátorským duchovním paradigmatem, najít ho pochopitelně nemůžeme.

Musíme si proto lépe ujasnit způsob, jakým naše vědomí obsah kulturní informace z přirozené uspořádanosti získávalo. Musíme se zeptat, která organizační úroveň vysoce diferencovaného přírodního prostředí byla určující předlohou pro obsah a charakter kulturní informace, co bylo skrytým základem duchovního založení dnešní protipřírodní kultury? Spolehlivě víme, že to nemohla být úroveň, na níž "konstruovala" první živé systémy přirozená biotická evoluce -- úroveň molekulární. Mohla to být pouze organizační úroveň lidským zrakem dobře viditelných organismů a makroskopických předmětů. A už někde tady, v redukci vysoce komplexních systémů živé i neživé přírody na pojmy reprezentující věci a jejich vztahy, na obsah obyčejných, vědeckých a filosofických abstrakcí, musíme hledat kořen strukturního a informačního nesouladu kultury s přírodou. Řecké geometrické, matematické a fyzikální abstrakce, jejichž význam posílili v novověku Galileo a Newton důrazem na síly, velikosti, váhy a pohybový stav těles, nám totiž prostřednictvím špatného školního vzdělání dodnes nasazují brýle, jimiž vidíme přírodu nejen redukovaně, ale především nesprávně, deformovaně. Patrně i pod vlivem fyziky pevných těles ji stále vnímáme jen jako příležitost pro rozšiřování umělé materiální kultury, pro technické konstruování a ekonomický růst.

Jistou naději na docenění informační hodnoty přírody proto můžeme spojovat nejen s využíváním atomárních a molekulárních struktur neživé hmoty v dnešní elektronice, ale zejména s novým pochopením života. O vnitřní informaci živých systémů však nic nevěděla ani novověká věda, neboť byla odhalena teprve moravským opatem Gregorem Mendelem. Teprve dnes máme jistotu, že v živých systémech zkrystalizoval celý nevratný vývojový proces planety. Je v nich zpředmětněno a jazykem nukleových kyselin i přímo zapsáno fantastické množství přirozené informace. Tuto vzácnou přirozenou informaci, která ovšem nepatří nám, ale biosféře, jsme zatím správně nepřečetli a nepochopili. Pouze tušíme, že přirůstala v průběhu evoluce a že se ničením druhů a přirozených ekosystémů z naší viny nenávratně ztrácí. Lze ale předpokládat, že funguje jako nenahraditelná integrativní síla života, jako zvláštní "duchovní kultura biosféry".

Přehlížíme-li zatím fakt, že bez zachování své přirozené rozmanitosti nemůže biosféra své dnešní nejvyspělejší formy života udržet, pak snad uznáme alespoň její fundamentální význam informační: rozmanitost biosféry, tj. genetickou informaci živých systémů, nesmíme ničit nejen proto, že jsme ji nevytvořili, ale také proto, že jsme ji dosud nepřečetli a nepochopili. Patrně jen její přesnější interpretace by mohla obohatit a zpřesnit námi vytvářenou, ale v důsledku abiotické tradice živou přírodou pohrdající informaci kulturní.

Vytisknout