Britské listy v Jihlavě 3:

Dál nic

28. 10. 2013 / Sam Graeme Beaton

Není to nová myšlenka natočit dokumentární film o dálnici či o velké stavbě a jejím dopadu na obyvatelstvo. Stejně jako v jiných filmech tohoto druhu jsme i zde svědky toho, že místní obyvatelstvo trpí, a to nejen v důsledku samotné obří dálnice (Bystřičanova kamera ukazuje velmi dobře, jak je ta dálnice obrovská), ale také množstvím dopravního provozu, zejména nákladních vozidel, které jsou nuceny projíždět předměstskými ulicemi kolem obytných domů a bytů. Starší manželská dvojice je nucena používat při pobytu v zahradě průmyslové chrániče proti hluku a jejich dům se neustále otřásá v důsledku silného provozu na ulici. Jeden stařec bych chtěl svůj dům prodat a vystěhovat se, dokud nebude pozdě, ale české soudy zastavily vydávání stavebních povolení, takže nemůže dát svůj dům k prodeji na trh. Mnoho lidí říká, že jsou rádi v přírodě - proto se někteří z nich sem nastěhovali - ale celkově mají lidé jen všeobecně obavy z ekologických škod, které stavba dálnice napáchá.

Takže kdo se postaví na obranu životního prostředí? Je to Miroslav Patrik a jeho organizace Děti Země, kteří podrobně sledují, co neregulérního se na staveništi děje a kdy se porušuje stavební povolení. Díky práci, kterou provedl Patrik v podstatě sám (máme pocit, že organizace Děti Země funguje v podstatě jen kvůli němu) se dálnice staví už léta a části plánované trasy jsou stále ještě blokovány a to zřejmě potrvá ještě mnoho let. Náklaďáky dál jezdí předměstskými ulicemi. Místní lidé o Patrikovi hovoří jako o "té svini z Brna". Když Patrik sbírá v místě materiál, běžně na něho místní lidi pokřikují a vyhánějí ho, "zajímáš se jen o brouky," křičí na něj jedna žena. Divák víceméně souhlasí: často to vypadá, že Děti Země zdržují procedury prostě jen ze zlé vůle, navzdory tomu, že opakovaně tvrdí, že stavbu dálnice podporují. Když jeden manažer vysvětluje, že se v České republice nikdy nic nepostaví, aby při tom nebylo nějak porušeno plánovací usnesení, Bystřičan tím poukazuje na smutnou skutečnost života v postkomunistické zemi. Problémy ekologie, která je v konfliktu s průmyslovým rozvojem, jsou zdokumentovány mnoha nádhernými záběry severočeské krajiny, kde však dálnice, nebo staveniště, nejsou nikdy daleko na dohled. Režisér se tu postavil proti konvencím tradičního ekologického dokumentárního filmu a argumentuje, že žádná odpověď není tak jednoduchá, jak si divák myslí.

Stejným způsobem film Dál nic zpochybnil otázku "koho podporovat" v politicky aktivistickém filmu. Člověk by býval očekával, že v takovémto projektu budou hrdiny vznešení ekologičtí aktivisté, ale tomu tak vůbec není. Když je konečně část dálnice otevřena, Patrik uspořádá vlastní neformální otevření dálnice, a je tam přítomen jen on sám. Z těch částí filmu, které obsahují rozhovory s ním, vyplývá (nemůžete si pomoci), že je Patrik tak trochu chaotický idiot. To samozřejmě neznamená, že kravaťáci na druhé straně spektra jsou o něco lepší, normální jsou, jak se zdá, jen samotní stavebníci, kteří se aspoň snaží nalézt řešení mezi oběma stranami. Ať vítězí kterákoliv strana, zdá se, že místní obyvatelé na to vždycky doplatí (a zvuky přírody a náklaďáků nabízejí další kontrasty). Nakonec dojde k sesuvu půdy, dálnice je uzavřena a geologové zjistí, že je zem nestabilní - to je konečný ironický závěr celého příběhu. Navzdory všem jejich chybám se ukazuje, že Patrikova skupina ekologů měla pravdu.

Vytisknout