Změny chování a podstaty politických stran dosažitelné změnou volebního zákona a co může prezident udělat hned

24. 10. 2013 / Josef Mrázek, Zdena Radičová

Politické strany v Ústavě ČR a ve skutečnosti

Politické strany byly původně zakládány za tím účelem, aby jednotlivé složky společnosti jejich prostřednictvím prosazovaly své zájmy při uspořádávání věcí veřejného zájmu. Tento smysl byl politickým stranám přisuzován ještě při sestavování Československé ústavy a byl převzat i do České ústavy. Postupem času zastupování složek společnosti ustoupilo do pozadí a dominantním cílem většiny stran se stala moc nad ostatními a z ní plynoucí zisk pro provozovatele strany a její sponzory.

Počátek tohoto procesu postřehl již Karel Havlíček, když strany odmítající solidaritu označil za nemravné, ale netušil ještě, kam až tento odklon od klasických principů morálky směrem k imperativu zisku pro jednotlivce povede. V jeho důsledku máme místo očekávaného vzestupu za sebou 23 let prohlubujícího se úpadku. Místo rozumně řízeného a sociálně spravedlivého státu je tu těžce poškozená troska, stát, který není schopen se sám rekonstruovat do podoby prospěšné pro všechny občany.

Ústava ČR sama o sobě cestu k nápravě nezajišťuje

Ústava totiž pouze obsahuje ustanovení, že řešení politických problémů má přinášet volná soutěž politických stran. To je nejslabší místo této ústavy, protože politické strany jsou při obvyklém způsobu voleb zneužitelné k prosazování jiných zájmů, než je všeobecný prospěch občanů. Právě ty, které více škodí, mají více peněz na manipulující kampaně. Ale i lepší strany dosazují do vlády ze stranicky spřízněných (tedy nutně omezených) zdrojů profesionální hlídače zájmů strany, převážně neschopné pracovat v zájmu občanů státu.

Spoléhání na to, že spásu přinese strana se správným programem, kterou by všichni volili, v České republice selhává. Někde ve světě se to daří, například Slováci nás v mnohém předstihli a příkladem by mohly být zejména Skandinávské státy, nebo Rakousko, ale i tam výsledek závisí na tom, kdo udává tón. U nás vzpomeňme na Masaryka, ten dokázal vést úspěšně stát, aniž by se opíral o významnou stranu. Místo opakování stále stejných pokusů je lepší se zamyslet a připravit systémovou změnu.

Volební zákon jako nástroj k zavedení nového způsobu politiky

Vysvětlíme si, jak lze všeobecně přijatelnou změnou volebního zákona způsobit zásadní změnu ve fungování Sněmovny, ovlivnit kvalitu jejího složení, zajistit vládu schopnou účelně řídit stát, vyřešit problém financování politických stran a kupování poslanců. Celkové řešení vyžaduje zavést také odvolatelnost poslanců cestou referenda nebo opravných voleb v příslušném volebním obvodu a je nutné, aby spojení funkce ve Vládě a členství ve Sněmovně, která Vládu kontroluje, bylo považováno za střet zájmů.

Tato opatření by zastavila upadání státu a zajistila jeho vzestup. K jejich prosazení není potřeba riskantní krok, jako je revoluce, ale stačí prosadit během nastávajícího volebního období nový zákon o volbách do Sněmovny PČR, který by skoro všechno potřebné ve svých důsledcích způsobil. Měl by mít pro svou speciální kapitolu o odvolávání poslanců oporu v obecném zákoně o referendu, jehož přijetí, domníváme se, není nadále možné odmítat. Ve věci neslučitelnosti současného členství ve Vládě a ve Sněmovně by mělo stačit uznání toho, co se sice zatím porušuje, ale co platí podle uznávaných zásad o střetu zájmů.

Klíčová ustanovení nového zákona o volbách do Sněmovny PČR

Ústava ČR stanovuje, že Sněmovna má být volena poměrovým systémem. Dosud bylo 14 volebních obvodů, ve kterých se volil nestejný počet poslanců v závislosti na počtu zúčastněných voličů. Chceme dosáhnout toho, aby voliči své kandidáty měli možnost poznat a proto navrhujeme větší počet menších volebních obvodů, konkrétně 27 zhruba stejně velkých obvodů vytvořených jako trojice obvodů senátních voleb, a v nich by se rozdělovalo po sedmi mandátech, takže celkem by bylo 189 poslanců a poslankyň. Je to také výhodné z důvodů jednoduchosti a kvůli méně nákladné přípravě voleb. Nahlédnutím do mapy senátních obvodů zjistíme, že vhodné by bylo sdružení obvodů 1, 2 a 3 a dále vždy po trojicích podle přirozené číselné řady.

Chceme přinutit volební strany, aby na kandidátkách nabídly kandidáty, kteří jsou v daném obvodu známí svým vystupováním a prací pro veřejnost. Toho lze dosáhnout novým způsobem provádění volby. Každá volební strana by měla na kandidátce daného volebního obvodu nejvýše, například, 12 jmen. Při volbě by byla platná obálka obsahující kandidátky s označenými jmény nejvýše sedmi kandidátů. Bylo by dovoleno vybírat jména uvedená na různých kandidátkách (panašování)

.

Vyhodnocování výsledku voleb

Při vyhodnocování by rozhodoval jen počet označení, umístění kandidáta na kandidátce by nemělo vliv.

Celkový počet voliči označených jmen na všech kandidátkách odevzdaných v daném obvodu by se vydělil sedmi a každé volební straně by se přidělil ten počet mandátů, kolikrát by se vypočtené číslo vešlo do celkového počtu jmen označených na kandidátkách dané volební strany. Zbylé mandáty by se přidělily volebním stranám s největšími zbytky označených jmen.

V rámci své volební strany by získali jí přidělené mandáty ti kandidáti, kteří dosáhli největšího počtu označení. Při rovnosti počtu označení u kandidátů, z nichž některý získá mandát jako poslední, by rozhodl los.

Nezvolení kandidáti by byli zařazeni do seznamu náhradníků dané volební strany v pořadí podle dosaženého počtu označení. Poslanec nebo poslankyně, jehož mandát by během volebního období zanikl, by byl nahrazen náhradníkem z čela seznamu náhradníků příslušné volební strany.

Žádné limity by se neuplatňovaly. Každý volební obvod by se vyhodnocoval samostatně a zvolil by si svých sedm poslanců bez ohledu na volební účast.

Námitka, že navržený systém není dost poměrový, když na jeden mandát připadá 14% hlasů v příslušném obvodu, není oprávněná. Jednak ve většině statisticky rozložených výsledků stačí i méně procent hlasů, a když jde o volební stranu, která má příznivce nerovnoměrně rozložené se silným zastoupením jen v několika obvodech, může dosáhnout zastoupení ve Sněmovně i při celostátním úhrnu hlasů hluboko pod 5%. To má význam pro různá regionální hnutí.

Posílení postavení voličů zavedením možnosti odvolávat poslance

Neodvolatelnost poslanců a volba celých kandidátek sestavených stranou bez účasti voličů umožňují, aby strany mohly bez problémů plnit objednávky svých sponzorů. Bezzubá opatření, která by měla regulovat financování politických stran tomu nejsou schopna zabránit. Účinné by bylo zavedení odvolatelnosti poslanců referendem. U většinového systému je to snadné, stačí uzákonit pravidla pro spuštění takového referenda. Z několika dobrých důvodů však uvažujeme o poměrovém systému při sedmimandátových obvodech.

U poměrového systému není možné zjistit, kdo kterého poslance volil, ale je možné v problémovém volebním obvodě (jednom ze dvaceti sedmi) skoro stejným nákladem, jaký by byl v případě referenda, zopakovat volby (bez kampaně). Jako podnět pro jejich vyvolání by měla být požadována petice, například, 5% oprávněných voličů z daného obvodu. K těmto opravným volbám by ve skutečnosti skoro nikdy nedocházelo, protože v předchozích kapitolách uvedený způsob provádění voleb by oslabil možnost, že by strana mohla prodávat chování svých poslanců, a kdyby navíc hrozila možnost, že poslanec bude odvolán, strany a poslanci by se stali neprodejným zbožím.

Popsali jsme nový způsob výběru a volby poslanců a možnost opravy toho, co se nepovedlo. Jsou to jednoduché úpravy, které ale mohou způsobit, že ve Sněmovně budou lidé v půměru schopnější dělat, co je potřeba. Také strany se budou chovat lépe, aniž by se jim cokoliv nařizovalo. Budou mít méně peněz a více lidí ochotných sloužit občanům. Zdravější Sněmovna spolu se Senátem se stane dobrým zákonodárcem a jde o to, aby dostatečně dobrá byla i moc výkonná.

Očekáváme pomoc od prezidenta a nové Sněmovny

Personální propojení moci výkonné a soudní Ústava ČR výslovně zakazuje, ale propojení Vlády s mocí zákonodárnou, která Vládu kontroluje, je stejně nepatřičné, jen se toho dostatečně nedbá. Je plně v rukou pana prezidenta, aby začal špatnou praxi v tomto směru napravovat. Nikdo nebude od vítězné strany požadovat, aby souhlasila s jmenováním libovolného předsedy vlády, vždyť Vláda musí získat důvěru Sněmovny. Ale občané mají právo požadovat Vládu, která se umí postarat o jejich blaho a ne jen hlídat zájmy strany. A je to prezident, kdo má Ústavou dané kompetence to za občany vyjednat.

Pozoruhodné je, že právo spolupracovat i samostatně uvažovat při výběru předsedy vlády prezident má již od vzniku Ústavy ČR a rovněž tak má i povinnost předcházet střetům zájmu, ale předchůdci Miloše Zemana toho nedbali a tak došlo k mnoha škodám po obsazení odborných pozic podle stranického klíče a v rozporu s uvedenými zásadami.

Domníváme se, že pan prezident se již touto otázkou zabývá nezávisle na naší žádosti a chceme k jeho úvahám připojit svůj občanský pohled a ujistit ho, že věříme v jeho pomoc.

Obracíme se i ke Sněmovně, která bude zvolena, a doufáme, že všichni, kteří nás v kampani ujišťovali, jak jim na blahu občanů záleží, dostojí svému slovu a v brzké době schválí občanům prospěšný volební zákon, aby byl přípraven pro příští volby.

Autoři článku nekandidují v těchto volbách.

Vytisknout