Jakýkoliv styk občana s policií může občanovi po letech uškodit, když neplatí presumpce neviny

25. 10. 2013 / Miloš Kaláb

Paní I. N. nemá žádný zápis v trestním rejstříku a tedy požádala školní radu, aby ta odstranila zmínku z jejího policejního záznamu, ale školní rada jí odmítla vyhovět. Paní I. N. se tedy obrátila na městský policejní výbor v místě školní rady a opět dostala odmítavou odpověď. S pomocí Kanadské asociace pro občanské svobody (Canadian Civil Liberties Association - CCLA) se paní I. N. obrátila na soud. Soudce jí dal za pravdu a zmínka o dávném setkání s policií byla odstraněna z jejího policejního profilu. Policejní výbor se odvolal a soudní při vyhrál na "procedurálním základě". Podle CCLA ale nepožadoval, aby se zápis do profilu vrátil. Pochopitelně se jednání vleklo a paní I. N. zaměstnání u školní rady nezískala.

Pan Cobb napsal, že toto je jeden z případů, které podobným způsobem negativně ovlivňují životy mnoha tisíců Kanaďanů. Jedná se o tak zvané záznamy bez obvinění, o lidi, kteří nemají žádný zápis v trestním rejstříku a kteří ani nikdy nebyli nařčeni z něčeho nezákonného. Tyto informace mohou obsahovat třeba jen záznam o tom, že se občan setkal s policistou, nebo že nařčení bylo nepravdivé, že se obvinění ani nedostalo k soudu, nebo že byl občan soudem zproštěn obžaloby. Občan se přece setkal s policistou a tak jde o tom zápis do jeho profilu, aby škodil ještě po mnoha letech. Pan Cobb zdůraznil, že lidé, kteří byli odsouzeni a žádají o prominutí trestu, mají mnohem více zákonných práv než lidé, kteří nebyli ani obžalováni, ani odsouzeni.

Ředitelka Abby Deshmanová u CCLA sdělila, že dostává průměrně po jedné žádosti každý týden, aby pomohla vymazat zápisy v policejních záznamech. Loni zpracovala policie v Ottawě kolem 47 tisíc zápisů o lidech, kteří pracují v tzv. citlivých sektorech jako jsou hokejoví a fotbaloví trenéři a jejich asistenti, asistenti na letních táborech pro děti a pečovatelé o mentálně postižené občany (správně "občany se změněnými mentálními schopnostmi"). Kromě nich zpracovala policie desítky tisíců zápisů do trestního rejstříku pro velké množství z nejrůznějších důvodů - a to všechno vede k rozdílům mezi lidmi, kteří práci získají a kteří jsou odmítnuti nebo, jak se stalo loni, že nesmějí odcestovat ani do USA.

V Ontáriu se tato praxe podrobuje kritice podvýborem Ontárijské asociace policejních náčelníků, který v r. 2011 navrhnul první (a zatím jediné) kanadské směrnice, jak postupovat při policejních záznamech. Jenže tyto směrnice jsou tím, čím se nazývají, t.j. směrnicemi, a žádný policejní výbor nemá povinnost se jimi řídit, takže se jimi skutečně některé policejní výbory neřídí.

Ottawská policie nepřijala formálně všechny směrnice nýbrž jen některé, např. tu, která doporučuje, aby se záznamy bez obvinění nebo záznamy o styku s policií ponechávaly v archivu pouze (!) 5 roků. CCLA jde ale dále a požaduje, aby se skoncovalo s běžným poskytováním informací v takových záznamech: "Záznamy bez obvinění by neměly být součástí informací, které policie poskytuje potenciálním zaměstnavatelům ani dobrovolným organizacím. V záznamech jsou podle definice případy, kdy nebylo shledáno, že by občané měli na něčem vinu. Přispívají jen minimálně nebo vůbec nepřispívají k veřejné bezpečnosti nebo k tomu, aby takový občan byl dobrým zaměstnancem nebo dobrovolníkem. Za to přispívají k velké zaujatosti proti desítkám tisíc občanů", prohlásila paní Deshmanová. Ocenila ale Asociaci policejních náčelníků, že se aspoň pokouší zabývat se systematicky tímto problémem, ačkoliv je většina nařízení náhodných, nezaložených ani na evidenci ani na studiích.

"Někdo si prostě umanul, že pět roků je vhodné číslo", pokračovala. "Jenže lidé zjišťují, že je tyto záznamy provázejí životem a zabraňují jim získat práci nebo sloužit jako dobrovolníci ve škole, do které chodí jejich děti. Obracejí se na nás studenti péče o nemocné lidi, a lidé studující jak pomáhat jiným lidem, jimž trvá několik roků než se mohou ucházet o zaměstnání ve studovaném oboru. Potom dostanou policejní záznam bez obvinění nebo o tom, že bylo obvinění staženo nebo o podezření, které se nikdy neprokázalo a je veta po jejich nadějích na práci, pro kterou se dlouho připravovali".

Podle paní Jacqueliny Tascové, analytičky Ontárijské společnosti Johna Howarda začíná docházet jak provinční vládě tak i policii, jakou škodu páchají policejní "záznamy". Paní Tascová sdělila, že se snad v Ontáriu hýbou ledy - třeba na rozdíl od Britské Kolumbie. Bohužel se v každé kanadské provincii hledí na tuto situaci jinak.

Civilní zaměstnanec policie ve městě Waterloo (Ontário) a předseda podvýboru policejních náčelníků Paul Cormier souhlasí, že jsou záznamy bez obvinění "kontroverzní", ale že nebyly nikdy myšleny jako rozhodující faktory při hledání zaměstnání, ani v jiných případech, v nichž figurují nyní. Uznává, že je zřetelný rozdíl mezi "usvědčením" a prostým "záznamem". Je to prý jako nebe a dudy. Ontárijská komise pro informace a soukromí také usiluje o změnu a navrhuje, aby bylo uvolňování záznamů bez obvinění spíš výjimkou než pravidlem a že by mělo být odúvodněno, proč se takový záznam vydává: "Policie archivuje takové záznamy a když se vy nebo já ucházíme o zaměstnání nebo o práci dobrovolníka, nemáme volbu, a v tom je problém pro všechny lidi, o nichž se vede záznam bez obvinění".

Dalším velkým problémem je podle Stephena McCammona, právníka komise, nemožnost odvolat se, když se občan se záznamem bez obvinění domnívá, že je zápis nepravdivý a žádá o jeho vymazání. Dosud takoví občané sice žádají o vymazání, ale policie takové žádosti šmahem odmítá bez udání důvodů. Pan McCammon žádá, aby policie aspoň (!) dávala písemné vyrozumění, proč odmítá občanům vyhovět. Souhlasí s policejními náčelníky, že by jednotné provinční zákony byly "velice užitečné", ale podle jeho názoru by byla stejně účinná vzájemná dohoda mezi všemi orgány zapojenýni do tohoto problému. Potom byl vysloven názor, že by se měly záznamy bez obvinění vydávat potenciálním zaměstnavatelům teprve poté, co se pro nového zaměstnance podmíněně rozhodli. Mám za to, že čeští čtenáři vidí z dosavadního textu, jak každá zúčastněná kanadská strana v této záležitosti váhá, jak slevuje ze svých původních požadavků a jak se celý případ neustále zamlžuje. Potom se uvádějí takové příklady: CCLA se zabývá i jinými případy, například situací mladého černého muže v Ottawě, který nebyl nikdy obviněn ze spáchání zločinu, ale jeho pracovní zájmy silně utrpěly informacemi, které o něm policie vydala a s nimiž ho odmítla seznámit (čili vydala za jeho zády nepravdivé údaje, které zruinovaly jeho kariéru). Policie odpověděla CCLA, že údaje nesdělí, protože by kompromitovala svoje budoucí vyšetřování. Ten muž, jemuž jde na 30 roků, se domnívá, že je nespravedlivě podezírán z účasti v nějakém gangu, protože za jeho dětství žil v sousedství chlapec, z něhož se později stal gangster. Právník postiženého muže, pan Paul Champ, žádal CCLA o intervenci a dozvěděl se přes nějakou federální vládní agenturu, že situace se dá popsat asi takto: "On byl v parku a ten druhý byl ve stejném a došlo k tomu, když byli oba teenageři. Na tom tedy spočívá policejní rozhodnutí nedovolit jednomu občanovi, aby získal práci, o kterou se uchází? Ottawská policie neprozradila jediné slovo".

Pokračoval: "Policie kontroluje mladé lidi na ulicích čili provádí tzv. carding a tím vytváří záznamy bez obvinění. To je otřesné! Kdyby to dělala policie pro svoji vlastní vnitřní potřebu, dalo by se to pochopit, ale jakmile začnou používat tyto záznamy jako skutečné informace o lidech a dělí se o ně s dalšími, máme tu skutečný problém, protože nemáme schopnost napadnout platnost a přesnost těch záznamů. Navíc to je velká rána presumpci neviny". Pan Champ má pravdu, ale komu jinému než postiženým o ni jde?

Vytisknout