Staré strany v těchto volbách voliči potrestali, musejí se zreformovat

27. 10. 2013 / Boris Cvek

Problém je v tom, že bez standardních stran vládnout nepůjde. Součet Úsvitu a ANO je 61 poslanců: kdo se k nim přidá, aby zaneprázdněn vládnutím a příštími vládními skandály zanedbal možná poslední šanci na rehabilitaci standardních stran v příštích volbách? Rozbité je zcela i pravolevé schéma: i pokud budeme počítat lidovce jako pravicovou stranu, tak má standardní pravice pouhých 56 poslanců. ANO má za šéfa miliardáře, na čelním místě za ně kandiduje bývalý pravicový novinář-ideolog Komárek a bývalý velvyslanec ve Vatikánu Stropnický. Těžko řadit ANO se 47 poslanci do levé části spektra (je Berlusconi levice?). Se standardní pravicí by mohlo vytvořit koalici právě o počtu 100 hlasů, což je klasické schéma české politiky, založené na pozdějším získávání přeběhlíků.

TOP09 se sice od ANO tvrdě distancuje, ale to může být pouze součást vyjednávací strategie pro dobu, kdy se prostě ukáže, že to nejde jinak, a kdy se řekne, že kvůli úctě k voličům, kteří rozdali karty, a kvůli zodpovědnosti za stabilitu země je třeba vytvořit pravicovou vládu -- přeběhlíci se mohou najít u Úsvitu nebo u ČSSD.

Naopak levicovou vládu je opravdu těžko si představit. ČSSD a KSČM by ani s KDU-ČSL neměly většinu (jen 97), přičemž je účast KDU-ČSL na vládě s komunisty stejně nepředstavitelná (kdysi o podobné koalici vyjednával právě současný stratég TOP09 Kalousek, který se do té doby stále dušoval, že s komunisty nikdy).

Ve vládě ČSSD a ANO by ČSSD měla jen slabou většinu, která by musela být doplněna nějakou nelevicovou stranou -- pokud by ovšem ANO nekývlo na spolupráci s komunisty, kteří mají jako základní programový pilíř výrazné zvyšování daní.

Nedává mi moc smysl, co by mohlo miliardáře a jeho druhy spojovat s komunisty a zda by taková spolupráce nebyla definitivní konec pro KSČM (pro ANO ne, protože to může zaniknout a přesunout se do nějaké nové marketingové strany bez široké členské základny a dokonce tak vyhrát příští volby).

Hlavním varovným signálem těchto voleb je však výsledek ČSSD. Po minulých volbách, když byl vykroužkován z kandidátky ODS Íčko, mi vykládal v nadšení můj kamarád, že ODS už bude jiná, že to všichni jeho známí z ODS říkají... a nestalo se. Proto je pád ODS srozumitelný a bude teď její velký úkol nějak se regenerovat a utkat se s marketingovými hnutími bez širokých členských základen.

Naopak u ČSSD po 7 letech v opozici je pád na horší volební výsledek oproti minulým i předminulým volbám zdrcující zprávou.

Její vládní angažmá, nota bene s ANO nebo jinou pravicovou stranou (KDU-ČSL by zase chtěla zradu na postoji ČSSD k církevním restitucím), jí nemůže do budoucnosti pomoci, spíše naopak. Analýza volební porážky a proměna té strany nejdou s vyjednáváním o sestavování vlády nebo dokonce s vládnutím absolutně dohromady. A představa o tom, že mít ministry a být viděn v médiích může straně pomoci, snad definitivně skončila s SPOZ.

Je otázka, zda nakonec za čtyři roky nebudeme již mít žádnou silnou standardní politickou stranu se silnou členskou základnou, zda politiku definitivně neovládnou marketingové projekty. V samotné sociální demokracii existuje podle všeho značná nejednota mezi zemanovským a špidlovským křídlem a toto napětí se zřejmě přenese i do případné sebereflexe strany či do jejího případného vládnutí.

Mělo by však zůstat základní premisou, že chronický problém ČSSD není v tom, že neumí získat levicového voliče a že nemá své figury, které levicový volič miluje, nýbrž v tom, že se více a více míjí s voličem středovým. Pokud se ČSSD nepodaří v příštích volbách získat středové voliče (včetně těch, kteří nešli k volbám), bude čelit zřejmě další porážce, možná ještě horší, než je ta dnešní.

Levici, včetně KSČM, se obecně nepodařilo vytvořit nosná témata kampaně a dostat veřejnost do pravo-levého schématu. Naopak čekala od dob Nečasovy vlády na to, až jí spadne vítězství do klína, aniž by se musela namáhat. Zatím voliči uvěřili, zdá se, že selhání Nečasovy vlády lze řešit mnohem lépe mimo standardní strany a mimo společenský konflikt různých zájmových skupin jakýmsi manažerským způsobem nebo prostým zavedením přímé demokracie, jak stále dokola opakuje pan Okamura.

Politická zodpovědnost stran s dlouhou kontinuitou, širokou členskou základnou, které se střídají u moci, jsou za své chyby trestány, musejí se reformovat a obnovovat a čerpají přitom ze života občanské společnosti, u nás zjevně nezakořenila. Dnes je to úkol pro ODS i ČSSD ukázat, že jsou takovými stranami, pokud obě nechtějí v dohledné budoucnosti padnout do nezvratné politické bezvýznamnosti ve prospěch nových babišů.

Vytisknout