K. 28. ŘÍJNU:

Co nám (ne)zbylo z odkazu T. G. Masaryka

25. 10. 2013 / Marek Řezanka

Má-li se společnost jakéhokoli státu nějak ubírat, je nezbytné, aby znala svou historii, a aby jí rozuměla. Aby se hlásila ke svým silnějším stránkám a dokázala nést břímě svých pádů. Aby byla schopna pochopit -- a nepotřebovala černobílé vykreslování faktů, které nikdy černobílé nebyly. Jedině vyrovnaná a zdravě hrdá společnost může mít vizi, na jejímž naplnění se může podílet.

V takovém případě je ovšem nutné rozbíjet různá tabu -- a co především -- rozvíjet všeobecný přehled. Například v patnáctém století bylo přelomové, když výklad bible přestal být výsadou kněží, ale stal se něčím masovějším -- třebaže zdaleka ne pro většinu populace. Od prostého přejímání cizích pravd se dostáváme k vlastnímu přemýšlení.

Znát svou minulost je dobré k tomu, abychom věděli, od čeho se můžeme odrážet, jaká jsou naše specifika, jaké jsou naše jizvy. Dvakrát nejšťastnější by ovšem nebylo se k jakémukoli výseku naší minulosti vracet. Není to ani možné. Společenský, ekonomický i politický vývoj jsou v pohybu. Řada věcí se zkrátka vrátit ani při nejlepší vůli nedá. I proto nepovažuji za nejlepší používat časté historické paralely na současnou dobu. To ovšem neznamená, že nám nemůže připadat, že se některé jevy a události opakují. Jistě, lze najít celou řadu paralel například u krize ve třicátých letech 20. století a v posledních letech. Pohybujeme se ovšem v jiné fázi kapitalismu s jinak nastavenými parametry. Těžko můžeme v době nadnárodních korporací a v procesu globalizace a monopolizace hledat "nové Bati", kteří by budovali nějakou na svou dobu pokrokovou sociální politiku či rozvíjeli vzdělanostní systém.

Nepomůže nám ani, zidealizujeme si obraz T. G. Masaryka k obrazu svému a vytvoříme-li si z něj legendu, aniž bychom viděli člověka z masa a kostí. A zejména -- aniž bychom se zajímali o jeho rozsáhlé dílo, o jeho myšlenky, jeho postoje a přesvědčení.

Je-li pro mě něco z Masarykova odkazu velmi cenné, je to jeho usilování o demokratický a současně sociální stát, o něco, co bychom mohli nazývat demokratickým socialismem. Máme tu tak vizi soběstačného státu, a to v různých oblastech (průmyslová výroba, zemědělská produkce, energetika, obranyschopnost), státu s kvalitním a všeobecným vzděláním, státu, který nehází střední vrstvy společnosti přes palubu se slovy. že: "každý se o sebe musí postarat sám". Tato fráze narazí všude tam, kde se "každý z nás" sám o sebe postarat jednoduše nemůže, i kdyby se stokrát na hlavu stavěl. K odkazu T. G. Masaryka se slovně může přihlásit v podstatě kdokoli. Je ovšem podstatné, jak (a pokud vůbec) se k jeho odkazu hlásí v praxi.

Jestli na něčem T. G. Masarykovi záleželo, potom na tom, aby společnost byla vzdělaná, aby v ní panoval kritický duch, aby nebyla kastovaná. Kromě rozvoje ekonomického kladl důraz na rozvoj řekněme morální. Uvědomoval si význam náboženství, a hledal jeho smysl v době, ve které žil. Důsledně odděloval pojmy "náboženství" a "církev".

Hledal pro náboženství i církve prostor adekvátní stupni demokratizace společnosti.

"Náboženství dnes musí mít jinou funkci, než mívalo dřív. Tenkrát veliká masa lidu byla nevzdělaná, nevědomá, negramotná; proto byla vedena k poslušnosti -- duchovně i politicky vládla autorita. Církev jako duchovní aristokracie byla vzorem aristokracie politické; proto také byla organizována hierarchicky -- aristokratisme právě uznávání stupňů mezi lidmi.

Dnes skoro každý člověk má jaké také vzdělání; tím je také autonomnější. Náboženství se musí vyrovnat jednak s tím rozvojem vědeckého myšlení, jednak s vývojem poměrů společenských - a nejen ve svém učení. I křesťanská láska k bližnímu má před sebou veliký úkol: spravedlivé nároky socialismu." (K. Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, Československý spisovatel, 1990, s. 305) Potřeba vzdělané a kriticky myslící a pochybující společnosti se v Masarykově úvahách vyskytuje poměrně často. Stejně, jako Masaryk hledal průnik mezi demokracií a socialismem, hledal ho rovněž mezi vzděláním a náboženstvím (vírou). Ukazoval, že tyto pojmy se nejen nevylučují, ale že jejich symbióza je jistým ideálem, k němuž lze směřovat. Jeho vizí nebyla společnost, kde se úroveň všeobecného vzdělání a historického povědomí bude snižovat, aby mohla posilovat moc jakékoli církve. Jeho vize směřovala ke společnosti, která bude vzdělanější a vzdělanější -- a kde bude role církve diametrálně jiná než ve středověku či na začátku novověku.

"Běží o to, harmonizovat celý a plný duchovní život člověka -- i národa. Náš národ silně žil nábožensky; vemte si: svatý Václav, Hus, Chelčický, Komenský!

Ale stejně silně usiloval o vzdělání. Komenský nám ukázal cestu, jak hledat a najít souladnost všeho duchovního života, jak najít, podle jeho slov, hlubinu bezpečnosti." (Hovory s T. G. Masarykem, s. 239)

Nemá-li být společnost trvale štěpena a rozdělována, neobejde se bez dvou základních věcí:

1) sociálního smíru, který zabraňuje eskalaci napětí a násilí a

2) schopnosti věcné a kritické argumentace, tolerance odlišných názorů a jejich kultivované výměny (tato schopnost závisí právě na existenci sociálního smíru).

Společnost nepotřebuje nějaké nadřazené idoly, podle jejichž názorů se ostatní budou řídit, a je jedno, zda těmito idoly myslíme herce, režiséry, vědce atp. Pro společnost je podstatné, jak dokážou její jednotliví představitelé jít vzorem ostatním -- a jakým vzorem jde pak sám sobě i svému okolí každý člen společnosti.

Masaryk se nespokojoval s nějakými "vzdělanými elitami". Jeho požadavky na zástupce vědeckých kruhů a inteligence obecně šly mnohem dále za rámec nadání či talentu, za rámec získaných vědomostí.

"Poznání je mravní povinnost, stejně jako láska a služba bližnímu, jako kterýkoli z mravních příkazů. Na vědcích a filozofech neuctíváme jejich nadání, nýbrž to veliké usilování o pravdu -- to je čin mravní." (s. 212)

Citací různých Masarykových děl bych zde mohl uvést bezpočet -- a mnoho z nich by mělo stále co říci. Podle mého ale bohatě stačí tři uvedené citáty z Čapkových Hovorů. Stačí, protože nám ukazují možný směr -- a zároveň nás upozorňují, kam jsme zatím došli. Pětadevadesát let od založení Československa není od věci si podobné otázky aspoň položit.

Vytisknout