Automat na pravdy, o kterých se nepochybuje

4. 7. 2013 / Karel Dolejší

Nebudu se zdržovat denunciačními výpady osobního charakteru a půjdu rovnou k páteři autorovy argumentace. Jak v praxi funguje současná věda, v níž podle Siostrzonka (a Horáčka) "se můžeme k pravdě proklikat", takže je tím "automaticky" vyvrácena postmoderní pluralita? Je pravda, že je tu "všechno jasné" a v důsledku údajné "objektivity" nezůstal žádný prostor pro alternativní hlediska, takže se postmoderní důraz na pluralitu perspektiv a taktéž podrobný výklad fungování vědeckých aparátů, který tento směr poskytl, nemají čeho zachytit?

Jeden příklad za všechny: Kauza Séralini rozvířila v posledních měsících vody pohodlného spoléhání na "evidentní" vědecké pravdy coby automatické produkty aparátů. V září 2012 francouzský profesor publikoval výsledky metaanalýzy výzkumů, které společnost Monsanto předložila evropským orgánům v rámci žádosti o povolení své geneticky modifikované kukuřice NK103 odolné vůči herbicidu Roundup v EU. Tyto studie, které měly údajně dokazovat neškodnost produktu, podle výsledků metaanalýzy ve skutečnosti ukazují na vážné patologické změny vnitřních orgánů krmených zvířat. Zatímco koncern Monsanto trvá nadále na tom, že jeho produkt je absolutně bezpečný, Séralini postupně získal prostředky na provedení vlastní decentní krmné studie, která jeho nález prokázala, avšak okamžitě, jak se dalo předem předpokládat, byla napadena kvůli malému použitému vzorku. Mezitím samozřejmě vycházejí tuny textů napadajících Séraliniho za "postmodernismus", který se prý hájí pluralitou hledisek tam, kde už dávno žádná neexistuje.

Kde je tu tedy "objektivita"? Kde se tu "proklikáme" k pravdě o geneticky modifikované kukuřici NK103?

Neproklikáme se. Máme naopak co dělat právě s tím modelem vědy, jehož příchod už v roce 1979 ohlásil Lyotard v Postmoderní situaci. Ve sporu kolem kukuřice NK103 v konečné instanci nerozhoduje to, zda má ohledně toxicity pravdu Monsanto či Séralini, ale to, že Monsanto vlastní kapitál a aparatury, jaké si Séralini nikdy nebude moci dovolit. Důkazní proces je ve své úplnosti natolik kapitálově náročný, že v něm nakonec platí Lyotardova zásada, že kdo má peníze, má pravdu. Žádná objektivizace se nekoná, pokud zkoumáme vědecký provoz v jeho praktickém fungování, jako instituci, a nepřistupujeme k němu jako ke "zjevení na internetu". Koná se pouze monopolizace prostředků nutných k výrobě "pravdy", a to v rukou kapitálově silných korporací, které tuto "pravdu" váhou svého měšce vnutí Evropské unii, jíž se v zákulisí kvůli neochotě povolit pěstování GM plodin vyhrožuje drakonickými sankcemi v rámci WTO.

K obdobným zkušenostem lze odkázat v českém kontextu u kauzy amerického radaru v Brdech. Kdo s ní měl cokoliv společného, mohl např. zjistit, že veškeré výpočty provedené v obsáhlé "studii" hlavního hygienika ČR dokazující údajnou neškodnost zařízení bylo možno provést za pouhou minutu s pomocí jednoho primitivního vzorce a tabulkového kalkulátoru. Nedošlo k žádným měřením v místě plánovaného umístění, k ověření skutečného výkonu plánovaného zařízení, pouze se předložila "povolovací" studie s váhou úředního štemplu, ke které se sice bylo možno "proklikat", ale neměla naprosto žádnou vypovídací hodnotu. Tyto skutečnosti však v dané společenské debatě o vhodnosti či nevhodnosti zařízení neměly prakticky žádnou váhu a "studie" byla rutinně přijata. Kdo má štempl, má pravdu. Tolik o "objektivní vědecké pravdě".

Oblíbeným příkladem "objektivistů" je ovšem probíhající sekvencování lidského genomu. Co na tom, že se postupně množí pochybnosti, zda právě sekvencování - založené na představě rozluštění genetické "abecedy", kde každému "písmenu" odpovídá se 100% jistotou jeho "význam" v podobě jednotlivé vlastnosti - není v samotném základu podobně reduktivní, jako např. pokus "rozkódovat" lidskou stravu s ohledem na vitamíny a minerály, zatímco se zcela vynechají mj. enzymy. Komplexita, které se nedosahuje (protože text světa se ztratil), je předem zavržena a zaměněna pohodlnou manýrou "proklikání se" k "samozřejmým" atomickým výsledkům "objektivního" bádání. To že se "surrealista" Siostrzonek v daných souvislostech jaksi mimochodem ocitá na jedné parketě s monopolem nadnárodních korporací či velmocenského zájmu na "objektivní vědeckou pravdu" je zajisté pouhým kouzlem nechtěného. Ideologicky motivovaná potřeba levně a nepoctivě se zbavit propracované postmoderní kritiky avantgard, o které symptomaticky v žádném z textů "konstatujících" konec postmodernismu nepadne ani slovo, si vybírá mimořádně krutou daň v podobě naprostého sebezesměšnění.

***

K pravdě se prý můžete proklikat, leč významy slov v textu zjevené, samozřejmé a nekritizovatelné pravdy zůstávají přesto neskonale vágní a nejasné. Když surrealista píše o komunismu, nemyslí tím, jak namítá Siostrzonek, vlastně komunismus v jeho skutečné historické podobě, tedy praxi politické sekty po roce 1917 stojící ve službách velkoruského imperialismu revitalizovaného za peníze německého generálního štábu, ale království nebeské, ono nietzscheovské zásvětí zkonstruované resentimentem, které má čistě psychologický charakter úniku nešťastného vědomí ze světa tady a teď a které je, jak bylo ostatně poznamenáno skutečným surrealistou, ze své podstaty dokonalou rezignací. A to ať už se během rozchodu s kritickou evropskou tradicí navenek snaží vzbudit dojem sebevětší statečnosti.

***

Nechovám věru nejmenších iluzí, že by dnes sebeopatrnější přihlášení se surrealistického hnutí k dědictví politické sekty, s níž bylo po určitou, dávno uzavřenou část své historie celkem pochopitelně spojeno, mělo jakýkoliv význam pro propagaci pohrobků samotné této politické sekty vezoucí se na zadním vagóně českého parlamentarismu jako "věčná" opozice prodávájící hlasy majitelům železáren a uhlobaronům, pro zvýšení šancí tohoto subjektu ve volbách atp.

Je ovšem velice pravděpodobné, že to naopak velmi poškodí surrealismus v očích těch, kdo ho považují za poslední inspirativní duchovní tradici upadajícího Západu a kteří křečovité symbolické propojování se zdiskreditovaným politickým náboženstvím považují za historický omyl odporující zdravému rozumu i dobrému vkusu.

Vytisknout