K politickému číslu revue Analogon

3. 7. 2013 / Pavel Siostrzonek

Ivan Horáček ve svém eseji konstatuje konec donedávna dominantního postmodernismu, s jeho důrazem na pluralitu a rovnocennost různých výkladových rámců a potažmo na analýzu těchto výkladových rámců ("analýzu diskursu"), a nahrazení tohoto myšlenkového proudu myšlením "post-postmoderním" neboli "pseudomoderním", které je jak prostou negací postmodernismu, tak zohledněním "modernistické ambice grandiózních sjednocení" (s. 6). Už zde nacházíme první komickou Dolejšího dezinterpretaci, která Horáčkovi připisuje téměř opak toho, co sám tvrdí. Horáček totiž pouze konstatuje a popisuje nároky současných přírodních věd (např. molekulární biologie) na skutečně "tvrdé" a vyčerpávající vědění, ještě méně zpochybnitelné než ono vědecké myšlení moderní. Toto "post-postmoderní" či "pseudomoderní" myšlení vskutku ve svých očích disponuje "dokonalými instrumentálními technikami, generujícími obrovské objemy formálně objektivních dat, ... počítači, schopnými v mžiku ověřovat naskýtající se hypotézy bateriemi sofistikovaných statistických analýz a modelových výpočtů", a tudíž je "modernistickému obrazu světa nesrovnatelně blíže, než si kdy jakýkoliv učenec troufal představit" (s. 8, proloženo PS). Z čistě instrumentálního hlediska tato "pragmatická přírodověda" podle Horáčka skutečně dává odpověď skoro na všechno a odkazem na alternativnost výkladových rámců či postmoderními relativizacemi lze těžko polemizovat např. se závěry molekulární fylogenetiky, s jejími "poznatky o historii jednotlivých vývojových linií, o osídlení kontinentů a o dynamice evolučního dění" (s. 9). K těmto poznatkům je skutečně snadné se dostat, lze se k nim proklikat: máme internet, databáze vědeckých článků atd. A Horáček upozorňuje i na to, že kvůli amalgamaci "společenského rozvrhu a přírodovědných exposic ('zvířátka to dělají také tak` apod.)" (tamtéž) dochází rovněž k nadvládě této "pragmatické přírodovědy" i v oblastech humanitních věd, resp. přinejmenším k silnému tlaku na tuto oblast. Vskutku se dnes leckde na "infernetu" dočteme (a lze to "vygooglovat"), že určitá politická ideologie nalézá své ospravedlnění např. v poznatcích genetiky. Dolejšího tedy vedlo k otázce, zda "snad kult expertů a 'objektivity` řádu [zruší] veškerý ten nepřetržitý polytheistický souboj v politice", naprosté nepochopení a svévolné optické obrácení Horáčkova pohledu na věc, neboť v dotčeném eseji se hned vzápětí dočteme: "Dnes, kdy už opravdu skoro všechno víme, by však přece jen všechno mělo fungovat, jak má. Skřípění soukolí společenského dění je naopak stále slyšitelnější." (tamtéž, proloženo PS) Dolejší kritizuje údajné autorovy teze, které ovšem sám autor kriticky odmítá. A tento autor má dokonce i jisté sympatie k postmodernismu: hájí svého kolegu Zdeňka Neubauera, tohoto "přímluvce postmoderny", poukazem na to, že "připomínání různých alternativních a 'bludných` názorů bývalo tradičně zrovna tím, čím se univerzitní výuka odlišovala od jiných typů vzdělávání, a povědomost o alternativních cestách bývá dost nezbytným předpokladem příštích objevů" (s. 4). Nicméně je nutno poznamenat, že podle Horáčka byl ovšem drtivý nástup "pragmatické přírodovědy" neúmyslně předpřipraven oním postmoderním hledáním alternativních cest: "Uvolnění tradičních rámců vidění světa, jež postmoderní situace navodila, stalo se tak bezpochyby jedním z centrálních zdrojů explozivního zvýšení obratu konceptuálních a metodických inovací utvářejících současnou transformaci vědeckého obrazu světa." (s. 8) V tomto smyslu je současná pragmatická přírodověda se svým akumulovaným "objektivním" věděním prostou negací konsensuálního pojetí postmoderny s jejím odmítáním možnosti objektivního poznání světa.

Dolejší si povšiml, že za jakousi alternativu postmodernismu, jakož i onoho drsného, technokratického vědeckého "post-postmodernismu" považuje Ivan Horáček surrealismus. Pomiňme, že tato teze implicite vyvrací Dolejšího dezinterpretaci, podle níž Horáček skutečně považuje souhrn fakt chrlený současnou vyztuženou přírodovědou za vyčerpávající obraz světa (proč by pak hledal nějakou alternativu?), a poopravme další Dolejšího nechápající zkreslení, jež se čtenářům snaží namluvit, že Horáček považuje tuto surrealistickou alternativu za výhradního obhájce "veškeré individuality a plurality proti údajně neprůstřelné objektivitě vědeckého řádu". Na jedné straně svědčí o pochybnosti tohoto Dolejšího výkladu již Horáčkova kondicionální dikce: "Kdoví, možná že právě surrealistický postoj, otevírající osvědčenou a spolehlivou cestu k myšlení faktické členitosti jsoucího, budeme ještě opravdu velmi potřebovat." Na druhé straně usvědčuje autora recenze z omylu prostý fakt, že Horáček vyzdvihuje pouze jisté obecné a formální rysy surrealistické noetiky, tedy kvality, jež by se po určitých terminologických změnách daly připsat např. i noetice adornovské: "Surrealistický postoj je předznamenán implicitní platformou jediného světa [oproti mnohosti postmoderních "světů" -- či lépe: oproti postmoderní nemožnosti jakýkoli výklad světa noeticky preferovat, pozn. PS] jako komplexní mnohosti existentního a možného, zřetelného i nezřetelného, prostoru, jehož členitost řádově přesahuje dimenzionalitu našich vztahových rámců a jehož povahu vynořuje surová krása nečekaných setkání mnohem zřetelněji než spočetná neprůstřelnost osvědčených čítankových pravd." (s. 10) Surrealismus je tedy -- i v rovině praktických reprezentací -- otevřeným systémem, a to s důrazem jak na adjektivum, tak substantivum tohoto slovního spojení. Usiluje o heuristický výklad (a implicitní změnu) světa, nicméně má za to, že takový systematický výklad (i změnu) světa nelze jakkoli uzavřít: vždy musíme být především právi něčeho "neidentického", tedy toho, co identifikační výkladový rámec přesahuje, co se nečekaně vynoří a stávající výklad naruší (je-li kladen důraz na změnu světa je to například nutnost být práv možného oproti takzvaně skutečnému): právě takový sebereflektovaný (tedy také, i když jistě nikoli výlučně sebeironický) postoj je pak nepochybně "setrvalým zdrojem osvěžení, zábavy i poučení" (tamtéž).

Ve druhé části své odpovědi bych se rád vyrovnal s Dolejšího výtkami vůči údajnému faktu, že se ze stránek posledního Analogonu "ozývá nadšený autoritativní cant [prázdné fráze, pozn. PS] vynášející pomstychtivé rozsudky nad ideologickými formami, které v tomto geografickém prostoru v 90. letech přes noc nahradily oficiální marxengelsleninostalinismus minulého režimu". Těžko říct, které texty má Dolejší na mysli, pravděpodobně esej Jaroslava Fialy Proč potřebujeme komunismus? (což je ovšem dle mého názoru vynikající práce) či spíše závěrečný text Bohumíra Pavelka -- což je ovšem jen jeden text v celé revui a měl-li jej Dolejší na paměti, měl jej tentýž Dolejší výslovně zmínit. Nezdá se mi pravděpodobné, že by měl autor recenze v zásobě tolik ignorance, aby anglickým pejorativním slovem cant označil i texty přispěvatelů, jako jsou Jan Švankmajer, Joseph Grim Feinberg, Thierry Tremblay atd. (O případné míře poskvrněnosti či neposkvrněnosti jeho mysli se však mohu, žel, jen dohadovat.) Podobně vágní invektivu vyjadřuje další Dolejšího tvrzení, že inkriminované číslo obsahuje "mnohomluvné manifesty prokládané zmatenými odkazy na komunismus", jimiž snad (leč kdo ví?) myslí dva texty: Podřízení se v podobě rebelie, resp. komentář k filmu A válka teprve začíná. Autor recenze se nás snaží poučit, že poválečný surrealismus přece "komunismus" zavrhl, takže by to editoři surrealistické revue měli vědět, a toto slovo nepoužívat. Mimoto jakoby en passant uvádí Marxovu definici komunismu z Německé ideologie: "Komunismem nazýváme skutečné hnutí, které překoná nynější stav", čímž má být především nevědomcům naznačeno, že slovo "komunismus" by se používat nemělo, neboť zde žádné skutečné hnutí, které má či může překonat nynější stav neexistuje, a slovem "komunistický" se označují nevábné kapitalistické režimy, jako je čínský, nebo poslední pozůstatky režimů stalinistických (dnes už nejspíš jen KLDR). Dolejšímu v Analogonu schází návod, jak změnit dnešní naprostý "mocenský nepoměr sil mezi velkými nadnárodními korporacemi a přebujelým finančním sektorem na jedné straně a tradičním národním státem jakožto obhájcem řádu na straně druhé", po jehož přese všechno tolerantních politických formách se našemu autorovi nostalgicky stýská. Opět musíme přejít tuto Dolejšího (a nejenom jeho) utopickou nostalgii po starém sociálním státu, který ovšem nezanikl jakousi náhodou, z chybného rozhodnutí nebo zlé vůle, nýbrž právě v důsledku mocných transformací globálního (nadnárodního, jak jinak) kapitalismu, a reagujme pár poznámkami ke dvěma tezovitým a autorsky svérázným výkladům: jednak se se značnou mírou zjednodušující fabulace zmiňuje o historickém surrealistickém postoji ke komunismu a jednak spekuluje o koncepci posledního čísla Analogonu, která dle jeho soudu zřejmě musela být vypracována s nějakou vidinou zásadních pozitivních společenských přeměn, jež čekají za rohem a k nimž je třeba poskytnout detailní itinerář. K tomu předem zdůrazněme: žádoucí koncepce tu funguje jako implicitní struktura, nikoli jako návodný normativ a jako taková opravdu nemohla trpět zásadním deficitem existence.

Doufejme vstřícně, že Dolejšímu je známo, že stalinistický režim odmítl již v roce 1938 vůdčí teoretik tehdejšího československého surrealismu Karel Teige, a sice ve své brožuře Surrealismus proti proudu, kde ostře kritizoval jak tehdejší kulturní, tak politickou reakci v SSSR. Slovo "reakce" naznačuje, že se stále hlásil k původní události Říjnové revoluce a pochopitelně také k odkazu sovětské umělecké avantgardy. Samozřejmě lze říci, že rok 1938 je až příliš opožděným datem k rozpoznání krachu bolševického projektu, ale to ponechme v tomto případě stranou. Ideje a projektu beztřídní společnosti se Teige nevzdal ani po válce, jak může dosvědčit např. jeho text K českému překladu Prokletých básníků aj. (Mimochodem: v krví zalitém hledáčku gottwaldovské Státní bezpečnosti figuroval Teige a ostatní surrealisté počátkem padesátých let pod vražednou egidou zvrhlých "trockistů".) Dolejší se však dovolává svědectví Vratislava Effenbergera, tak přejděme k němu, konkrétně k jeho knize Republiku a varlata napsané v sedmdesátých letech (kritické vydání vychází shodou okolností v současné době v nakladatelství Torst). Effenberger sice konstatuje "zhroucení revolučních ideologií", nicméně stále trvá na tom, že určité systematické celostní myšlení je nezbytné, neboť jedině ono nám může poskytnout "novou integrační perspektivu, bez níž kritické a tvůrčí funkce psychosociální činnosti člověka ztrácejí svou potenci, přestávají být reálnými funkcemi a zplaní do svého nereálného, formalistického stavu". Obrysy této integrační perspektivy načrtává v kapitole Ke konci jedné civilizace: překonání dělby práce a refunkcionalizace technického pokroku, rozšíření principu hry na úkor principu výkonnosti, permanentní proces překonávání ambivalence mezi individualitou a kolektivitou ve prospěch dialektického vztahu vzájemné inspirace, překonání nadřazenosti "vědomí" nad nevědomým, pudovým životem člověka, zrušení racionalistického dualismu vědomí a nevědomí a přeměna jejich vztahu v reflektovaný dialektický vztah atd. Jistě, Effenberger nemluví přímo o komunismu (přesto Lenina a Trockého v některých aspektech stále oceňuje) a nadále zůstává silně skeptický vůči možnosti celospolečenské emancipace v dohledné době. Namísto toho kladl již v šedesátých letech důraz na cestu konkrétních subverzivních tvůrčích činů, cestu, která je "nepřetržitým sledem zápasů", jehož opakem je "ticho úpadku" (viz závěr jeho knihy Realita a poesie).

Přítomné politické číslo Analogonu bylo koncipováno právě tím způsobem, aby přispělo k prolomení onoho dnešního "ticha úpadku", jež je ze strany české intelektuální levice mnohdy přerušováno pouze mumláním manter o rozkladu sociálního státu, růstu chudoby, mafiánském kapitalismu, ignorování veřejného zájmu, úpadku politické kultury, neobjektivnosti médií atd. atp. Požadavky, které česká intelektuální levice vznáší, bývají velice často explicitně či implicitně směřovány k nezpochybňovanému Pánovi, k liberálně-demokratickému kapitalismu, po jehož uznání a vyslyšení český levicový rab vskrytu touží. Málokdy se setkáváme se snahou o nastolování vlastních témat, s hledáním alternativ k dnešnímu společensko-ekonomickému rámci, zkrátka s rozvíjením vlastní rozpravy (neboli diskursu). Usiloval-li nový Analogon o předestření spektra názorů, jejichž společným jmenovatelem je distance od vládnoucího diskursu i od tradičních levicových klišé a lamentací, pak se to skutečně může zdát rezignovanému skeptikovi (jenž v sobě nutně skrývá zhrzeně potlačeného naivního idealistu) jako neslýchaně troufalý čin, jemuž dokáže čelit jen panickou difamací a laskavou bagatelizující konstrukcí o "zajímavém a podnětném" sice, leč "nenapravitelně menšinovém" myšlenkovém proudu, jemuž se nepodařilo stát většinovou záležitostí, a tudíž přechází k jakýmsi apokalyptickým věštbám a předpovědím (jako by si surrealisté za ta léta snad ani neviděli do úst a jako by surrealismus někdy měl ambice stát se masovým, či dokonce primárně politickým hnutím). Čtenář ať posoudí sám, zda se onen vícevrstevný subverzivní záměr novému Analogonu podařilo alespoň dílem naplnit, zda pro něho mohou být inspirativní například pokusy o překonání zažitých dichotomií (objektivistická věda kontra postmodernistická pluralita v Horáčkově textu; slušný neoaristokratický politik kontra neslušný populista ve Feinbergově eseji), sarkastický výsměch současné společensko-politické realitě a její řeči (básnické texty Františka Dryjeho nebo Václava Švankmajera), plastický popis úpadku naší společnosti zhmotněného ve ztrátě schopnosti lidstva smysluplně snít (Telerovského psychoanalytická diagnóza dnešní doby), nebo dokonce i ono dosti konkrétní Fialovo znovunastolení některých kriticky sebereflektovaných aspektů komunistické alternativy. Těchto několik mých osobních doporučení lze brát i jako jistou minimalistickou náhradu Dolejšího recenze, jež s recenzí mnoho společného neměla, a dokonce ani nenaznačila, jak vypadá onen návod k použití zabezpečení vypořádání se s mocí nadnárodních korporací (předpokládám, že takový návod má Dolejší schovaný v nejdolejším šuplíku svého psacího stolu či alespoň v závitech svého herculepoirotovského neocortexu a brzy nás -- odleva doprava, bílé, černé, žluté, červené -- s ním nezištně seznámí).

(Autor je spolupracovník revue Analogon)

Vytisknout