Zrcadlo, hnědá Sněhurka a klid

3. 7. 2013 / Marek Řezanka

Horko těžko se rodila pravicová vláda, která nejprve vládla bez důvěry Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, aby nakonec díky dvěma hlasům původně určených levici mohla vylézt z inkubátoru. Byla spojena s různými skandály a čekalo se, že levice z jejích nezdarů bude těžit. V době předsednictví České republiky v Evropské unii vláda padla. Místo ní přišla vláda úřednická, která dala zapomenout na hříchy vlády předešlé a na naštvanost, kterou u mnoha občanů proti sobě vyvolávala. Sejde z očí, sejde z mysli, říká se. Na očích byl především Jiří Paroubek, který jako jediný měl slibovat nemožné a ohrožovat naši budoucnost. Bylo zapotřebí vsadit na "zodpovědné".

Vládu Petra Nečase netřeba více popisovat. Vznikla díky zatažení ABL na prkna, která znamenají českou politickou scénu. Charakterizovat ji lze tak, že nepřicházela s žádným systémovým řešením, ale vsadila na dvě hesla, která potom svým vládnutím naprosto zdiskreditovala. Místo slibovaného oddlužování stát ještě více dluhy zatížila -- a místo potírání korupce čelila řadě korupčních skandálů, až přišla aféra poslední, nejrozsáhlejší, kvůli níž rezignoval (třebaže se bránil zuby nehty) sám premiér Nečas.

Kupodivu se o tom takto v médiích nemluví. Média netepají do vlády, která je podezřelá, že protlačila zákon o tzv. církevních restitucích jen s pomocí korumpování. Nečas je líčen div ne jako Fanfán tulipán, který galantně hájí čest své milované. Že se možná snaží, aby se dotyčná nerozpovídala, nás ani nemá napadnout. Stejně jako fakt, že tento "galantní rek" se k jiné ženě zachoval o hodně méně galantně -- a to ke své vlastní manželce.

Evidentně podezření z korupce není důvodem, aby se požadoval pád vlády. Kromě médií ale zaostává i opozice, od níž by se spíše dalo čekat, že stávající kauzu nenechá usnout spánkem (ne)spravedlivých.

Sociální demokracie to nemá vůbec jednoduché. Nároky na ni kladené jsou a budou značné, její možnosti potom jsou (a bohužel budou) omezené.

Více než proti postupu vlády, která nehodlá vyvodit zodpovědnost za rozsáhlou politickou krizi, se totiž sociální demokracie bouří proti Marii Benešové jako možné ministryni spravedlnosti ve "vládě úřednické" či "vládě odborníků", jejímž hlavním posláním by měl být tlak na vládní strany, aby se dohodly na předčasných volbách a neprodlužovaly stav, kdy vláda podezřelá z korupčního jednání (to není věc premiéra, to je záležitost celé vlády) žádá pokračování ve své práci (asi pro velký úspěch). Sociální demokraté se přidali k pokřikujícím, kterým údajně leží na srdci naše demokracie. Vládu Jiřího Rusnoka prý nepodpoří. Jak ale tedy chtějí současnou krizi řešit? Podporou vládě, která nese zodpovědnost za platnost Klausových amnestií, aniž se ví, kdy a kde je premiér schválil -- a zda je vůbech schválil -- a zda o tom vláda věděla? Podporou vládě, která nedovedla vysvětlit, na základě čeho došla k seznamu majetků, které přiklepla církvím, ale která dokázala, že to dokáže a co si usmyslila, to prosadila?

Bylo poměrně moudré, dokud sociální demokraté prohlašovali, že sestavovat prozatímní vládu nechtějí, protože nemají, s kým ji sestavit. Lépe řečeno, za konstelace, jaká nyní v Parlamentu ČR je, nemohou prosazovat sociálně demokratický program -- a cokoli jiného by byla zrada na voličích. Proč tedy tak najednou baží po druhém pokusu, který by jim mimochodem Miroslav Kalousek patrně velmi přál? Proč by jim ho přál? Inu proto, že by je nechal dovládnout do voleb, aby se stačili lidu znelíbit -- a místo tváře pana Kalouska a problémů ODS s TOP09 se mluvilo o tváři Bohuslava Sobotky a aférách ČSSD. ČSSD, která nemá šanci nic ze svého programu prosadit, ani nijak napravit to, proti čemu dlouhodobě vystupovala.

Výsledkem bude prohloubení zklamání lidí, kteří by mohli ČSSD volit. Toto zklamání bude o to větší, o co více bude podupána euforie, že se konečně prošetří praktiky, které zavánějí korupcí.

ČSSD by neměla zapomínat, že celou dobu měla v ringu proti sobě ODS a TOP09, nikoli SPOZ, na kterou nyní útočí a které se obává. A kterou mohou zastínit, podepřou-li prezidenta republiky v jeho úsilí neprodlužovat stav, kdy by vládl kabinet muže, který policii vydán nebude, kdyby ta se na hlavu stavěla. Obava z vlivu SPOZ ji zcela zbytečně oslabuje.

Jestli chce ČSSD udržet své voliče, nemůže jenom tak přejít, že vláda, která je velmi nedůvěryhodná, by mohla pokračovat, jako by snad ani k žádné politické krizi nedošlo. Jako by jediným problémem bylo údajné neústavní chování prezidenta republiky.

ČSSD mohla uvítat, že zde bude jmenována dočasná vláda, ve které se nebude muset sociální demokracie "ušpinit". Mohla tuto vládu podepřít s tím, že je v zájmu nás všech, aby policejní vyšetřování nebylo nikým z vládních politiků bržděno ani jinak ohroženo. A že nenávistné výpady proti státním zástupcům a policistům od těchto politiků, včetně ministra spravedlnosti, zazněly.

Zároveň vůbec nemusela působit jen jako Zemanův "ocásek". Mohla jasně kritizovat ta navrhovaná jména ministrů, která by se jí po odborné či morální stránce nezdála přijatelná. Jméno Marie Benešové to ale asi zrovna nebude. Mohla zřetelně definovat, proč a za jakých podmínek této vládě dá důvěru. Že tak učiní proto, že není přípustné, aby vládl někdo, kdo je podezřelý z korupce či někdo, kdo může z titulu své moci bránit policejnímu vyšetřování. A že hlavní poslání této vlády vidí ve vytvoření legálního tlaku na politiky, aby se dohodli na co nejbližším možném termínu předčasných voleb. Takovému vzkazu by voliči sociální demokracie zřejmě rozuměli.

Sociální demokracie si nemůže dovolit štěpení a vnitřní hádky. Nemůže si dovolit hazard s přízní těch, kteří se k ní obracejí s úpěnlivou prosbou o pomoc. Kteří od ní čekají více než nějaké to pěkné slovo.

Zároveň je třeba si uvědomit, že je zde vyvíjen systematický tlak na to, s kým by ČSSD případnou koalici utvořit neměla. Visí nad ní mediální vykřičník, aby si dobře rozmyslila možnou spolupráci s KSČM, byť by šlo o podporu menšinovému kabinetu ČSSD. A stejně tak, aby ani nevzdychla po koalici s SPOZ. Jedni jsou přece totalitáři, druzí mafiáni -- takže pozor, šikují se mainstreamová média. Mediální klid nastane, zvolí-li si ČSSD ke spolupráci TOP09. Zapomene se na sociální stát, zapomene se na sociálně demokratický program, ale bude klid. Nakonec, v Praze už něco podobného funguje. Podlehne-li ČSSD těmto tlakům, může s velkou pravděpodobností na vítězství ve volbách zapomenout. Na její pochybení bude v půlce médií upozorňovat Babiš -- a co nezvládne on, doplní Okamura. Tito pánové se již postarají, aby nespokojeným nabídli "neokoukané" tváře (pokolikáté již?) a aby se volilo s tím, že tentokrát už tu změnu prosadíme.

Když se k tomu ještě přidá odér "vlastenectví", že ty, kdo jsou "proti nám", vystěhujeme -- a že již sebou "nedáme orat těmi, kteří nás tolikrát zklamali", to by bylo, aby nebylo.

Sociální demokracie tu není od toho, aby se vzhlížela v žebříčcích rostoucích preferencí jako pověstná královna, co se denně ptala kouzelného zrcadla, kdo je v zemi nejkrásnější. Vždycky se nějaká ta Sněhurka objeví. Problém nastane, když nám bude politicky hnědnout.

Z německé historie již víme, kam může vést situace, kdy lidé přestanou věřit demokratickým stranám, aniž je vytvořen nějaký alternativní životaschopný systém, a začnou hledat "silnou ruku". Sociální demokracie by měla nabídnout řešení. Nabídne-li jen přešlapování a trapné hádky, prohraje jednak boj svůj, ale co hůře, může prohrát boj o systémové řešení, k jehož realizaci ji zatím díky jejímu mocenskému postavení potřebujeme. Nezbývá než doufat, že jí to dojde dřív, než jí bude zvonit hrana.

Vytisknout