Často se hovoří o tom, že komunismus ve východní Evropě sice utlačoval vlastní občany, jenže z něho měli obrovskou výhodu občané západního světa. Východoevropský komunismus byl totiž pro západoevropské politiky strašákem, neboť západoevropským občanům zosobňoval možnou alternativu. Pokud komunismus existoval, západní politikové si nikdy nedovolili zrušit základní sociální infrastrukturu a dodržovali základní lidská práva, protože kdyby to nečinili, existovala pořád možnost, že voliči dají přednost východoevropské diktatuře se sociálními výhodami. Bezpochyby nejsilněji se pociťovalo toto nebezpečí v zemích, jako je Řecko, Itálie a Francie, kde bývala za komunismu velmi silná komunistická strana. Teprve od pádu komunismu roku 1989 je kapitalismus puštěný ze řetězu. Protože si neoliberálové mysleli, že východoevropská alternativa byla zklividována, usoudili, že historie skončila a nyní si mohou dělat naprosto, co chtějí. Paradoxně právě v tomto kapitalismu puštěném ze řetězu, se zjevně skrývá, jak to, zdá se potvrzují i události posledních dní a týdnů, zárodky jeho zániku, anebo alespoň potřeby jeho velmi výrazné modifikace.

Tohle všechno probíhá člověku myslí, když sleduje pozoruhodně umělecky odvážný film Jana Hřebejka Odpad, město, smrt, natočený podle předlohy německého režiséra Rainera Wernera Fassbindera. Ten film je pro Hřebejka pozoruhodným mezníkem, protože se naprosto odlišuje od mainstreamové produkce, jakou Hřebejk dosud natáčel. Je revolučním počinem z několika hledisek. V první řadě je to vzdorné gesto producenta Čestmíra Kopeckého i režiséra Jana Hřebejka, protože film Odpad, město, smrt natočili podle vynikající inscenace pražského Divadla Komedie, které - navzdory mezinárodním cenám, které divadlo získávalo - pražští radní odepřením dotace v roce 2012 zničili. Kopecký a Hřebejk vytvořili tento film, aby po Divadle Komedie zůstala alespoň nějaká vzpomínka.