O "řízené demokracii"

3. 7. 2013 / Karel Dolejší

Jestliže se v ČR dnes obecné rovině diskutuje o tom, jaká všechna možná ústavní uspořádání a politiky existují, je vhodné probrat i ty zajímavé zahraniční příklady, o kterých se zatím bohužel příliš nemluví.

Jedním z nich je dnes již poměrně rozšířená koncepce "řízené demokracie". V takovém systému se legitimita vlády sice formálně odvozuje od voleb, které jsou v principu svobodné a spravedlivé, nicméně nijak výrazně se neprojevují na schopnosti občanů politiku skutečně ovlivnit. Ti kdo vládnou prostě umějí volební proces "zvládnout" takovým způsobem, že podstatné změny plynoucí z voleb jsou předem prakticky vyloučeny.

To se netýká zdaleka jen demokracie zastupitelské, ale zrovna tak může stejné uspořádání zahrnout demokracii přímou. Ke klasickým případům tohoto typu bychom mohli zařadit třeba plebiscity francouzského druhého císařství či "volbu ředitelů" v rámci "ekonomické demokracie" bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V prvním případě se k všelidovému hlasování předkládaly vždy jen takové otázky, u nichž si byl Napoleon III. předem jist, že má mezi lidem podporu, protože jej již přesvědčil. V druhém případě byli kandidovány teprve osoby vybrané předem do stranické nomenklatury a všestranně prověřené. Další podobné a často mnohem sofistikovanější příklady znevýznamnění a zneškodnění participativních prvků najdeme v Indonésii, Rusku, či orbánovském Maďarsku.

Stručně řečeno, nejrůznější participativní prvky se mohou, třebaže nutně nemusejí stát pouhým ornamentem v rámci klasické mocenské, nebo v jiné terminologii pragmatické politiky. Řízená demokracie, jak ji koncipuje třeba Gleb Pavlovskij, v principu neumožňuje vést nějakou jasnou dichotomii mezi pragmatickou a participativní politikou, nejde tu v žádném případě o nějaká opozita, ale - ve staré scholastické terminologii formulováno - o substanci (podstatu, jíž je mocenská politika) a akcidens (do značné míry náhodný a vnější prvek v podobě nejrůznějších participačních rituálů zavedených pro dobrý pocit ovládaných). Teprve tehdy, když si participativní politika důsledně klade za cíl systematickou kontrolu politiky mocenské, přestává být třešničkou na dortu. Ovšem tam, kde se voliči silně identifikují s oblíbenými vůdci a prakticky bezmezně a nekriticky věří v jejich vynikající úmysly, pochopitelně taková kontrola zpravidla nevzniká a partipativní prvky hrají ornamentální roli.

Propaganda se pak v řízené demokracii soustřeďuje nikoliv na to, aby přiměla občany volit tu či onu politickou stranu, ale na to, aby ovládané přesvědčila, že ve sféře jim vymezené, tj. tak či onak omezeně participativní, ovšem nekontrolující sféru mocenské politiky, se opravdu rozhoduje o podstatných záležitostech - ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není a všechna opravdu klíčová rozhodnutí jsou důsledně přijímána v mocenských orgánech bez diskuse s veřejností. Jedním takovým projevem může být burcování občanů, aby v každém případě chodili k volbám, i když jejich zájmy nikdo z politické třídy ani zdaleka nehájí.

Kdyby nebylo skandálu v podobě "řízené demokracie", bylo by zřejmě možno vedle sebe stavět politiku mocenskou a participativní jako alternativy. Bohužel, v praxi není možné řici: "Budu dělat participativní politiku" a nezajímat se proto o mocenská rozhodnutí a jejich logiku; zejména tehdy ne, pokud existuje poměrně značné riziko, že se tak stanu výše zmíněnou ornamentací mocenské hry, na které nakonec v daném systému jedině záleží.

Výstižná fráze, která bývá zcela nesprávně připisována Leninovi, hovoří o "užitečných idiotech".

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 3.7. 2013