Co mají společného Edward Snowden a Evo Morales?

5. 7. 2013 / Jana Jetmarová

Politický vzestup Eva Moralese a jeho strany MAS (Hnutí za socialismus -- Movimiento al Socialismo) byl přímým důsledkem katastrofálních sociálních dopadů neoliberální transformace země v 80. letech. Vzhledem ke své minulosti kolonizované a těžce exploatované země se Bolívie nikdy netěšila příliš velké politické stabilitě. Její strategická pozice v srdci jihoamerického kontinentu spolu s obrovským množstvím nerostných surovin zároveň vždy přitahovala pozornost USA. Díky podpoře Spojených států amerických se na počátku 70. let dostal k moci generál Hugo Banzer, přítel a spolupracovník Augusto Pinocheta, jehož nevybíravé diktátorské metody decimovaly zemi až do počátku 80. let, kdy se plně projevily následky jeho politiky v podobě neudržitelné dluhové krize.

V roce 1984 zkolabovala měna a hyperinflace se vyšplhala na neuvěřitelných 20 000 %. Jeffrey Sachs, harvardský ekonom a poradce Mezinárodního měnového fondu, byl autorem konceptu "šokové terapie", která měla pomoci bolivijské hospodářství stabilizovat.

Byla postavena na zavedení neoliberální ekonomické politiky, spočívající v maximálním zeštíhlení státu a privatizaci stávajících státních podniků. Následkem neoliberální transformace země ztratilo práci více než 30 000 lidí, byly rozbity bolivijské odbory a zlikvidovány základní sociální funkce státu, který nadále spolehlivě plnil pouze represivní funkci.

Jednou z mála alternativ pro rodiny, které přišly o své příjmy, byl odchod do pralesní oblasti Chaparé, kde bylo možné se uživit pěstováním koky určené jak pro legální trhy, tak pro produkci kokainu. Zisky z pěstování koky pomohly těmto rodinám jednak fyzicky přežít, jednak tlumily obrovský sociální problém, který armáda nezaměstnaných představovala pro bolivijský stát.

Produkce koky v Chaparé byla ovšem trnem v oku Spojeným státům, které čelily vzrůstající konzumaci kokainu na svém území. Obrátily proto pozornost k producentským zemím a namísto likvidace problému doma přenesly válku proti drogám do Latinské Ameriky.

V roce 1989 administrativa prezidenta Bushe seniora vytvořila tzv. Andskou iniciativu, která představovala nový trend v americké protidrogové politice.

Nadále byla téměř veškerá pomoc, adresovaná andským zemím za účelem potírání produkce kokainu, poskytována v podobě vojenské podpory.

V roce 1990 přistoupil tehdejší bolivijský prezident Jaime Paz Zamora na americký požadavek militarizace "války proti drogám" a souhlasil se zapojením bolivijské armády do akcí, namířených proti pěstitelům koky.

Již v roce 1983 byla založena zvláštní policejní jednotka UMOPAR, formálně podřízená bolivijskému Ministerstvu vnitra, fakticky ale kontrolovaná ze strany americké DEA (Drug Enforcement Administration). Díky tučné podpoře Spojených států se záhy stala jedním z nejlépe vyzbrojených oddílů v Bolívii. Více než 400 policistů UMOPAR podstoupilo dodatečný výcvik v USA v nechvalně známém školícím středisku School of the Americas.

Příslušníci UMOPAR a DEA v rámci tzv. "války s nízkou intenzitou" cíleně šikanovali rodiny pěstitelů. Střety obyvatel Chaparé s represivními složkami státu, spojené s  nejhrubším porušováním lidských práv a mnoha desítkami obětí, ženy a děti nevyjímaje, vedly ke konsolidaci silného rezistentního hnutí, v jehož čele stanul na počátku 90. let právě Evo Morales. V roce 1995 se pěstitelé rozhodli vstoupit na politickou scénu prostřednictvím "politického nástroje", který přijal v roce 1999 název MAS, Hnutí za socialismus.

V roce 1997 se stal Evo Morales poslancem bolivijského parlamentu. Ze své pozice vytrvale upozorňoval na militarizaci pěstitelské oblasti Chaparé a na porušování lidských práv zdejších rodin. Jeho rétorika byla nejen výrazně pro-indigenní (většina pěstitelů se rekrutovala z řad kečujských nebo aymarských indiánů), ale také antiamerická. Morales se stal faktickým lídrem sílící bolivijské opozice proti ultraneoliberální vládě a začal se angažovat nejen v boji za zájmy pěstitelů koky, ale všech Bolivijců, nějakým způsobem poškozeným stávajícím statutem quo.

Následkem neoliberální transformace se totiž rapidně zhoršily životní podmínky většiny bolivijského obyvatelstva. Více než 60 % lidí živořilo pod hranicí chudoby, většina pracovních příležitostí náležela neformálnímu sektoru ekonomiky, který se rozrostl na obludných více než 70 %. Drtivá většina Bolivijců byla nucena pracovat za směšnou mzdu v podmínkách naprosté prekarity.

Jako symbol útlaku začaly být vnímány mezinárodní finanční instituce a zejména Spojené státy, hegemon, který svou vojenskou přítomnost legitimizoval zástěrkou boje proti drogám a prostřednictvím své ambasády v La Pazu, mimo jiné největší na kontinentu, cíleně zasahoval do politického dění v Bolívii. Na přelomu milénia pohár trpělivosti přetekl.

V roce 2000 se Bolívijci postavili plánované privatizaci vodních zdrojů v Cochabambě. Cochabambských vodních zdrojů se měla zmocnit americká korporace Bechtel, privatizace dosahovala natolik absurdních rozměrů, že zahrnovala i studně vybudované svépomocí a nádrže zadržující dešťovou vodu. Privatizaci zabránil masivní lidový protest, v němž se angažovali mimo jiné i pěstitelé koky v čele s Moralesem.

Defnitivním odmítnutím neoliberální politiky se pak stalo povstání v roce 2003, známé jako válka o plyn. Široká aliance sociálních hnutí se postavila proti prodeji bolivijského zemního plynu kalifornské Sempra Energy. Protest, během nějž přišlo o život více než 60 lidí a několik set dalších bylo zraněno, vedl k rezignaci stávajícího prezidenta Gonzala Sáncheze de Lozada. Lozada, který většinu svého života strávil v USA, nikdy nezbavil svou španělštinu silného severoamerického přízvuku.

V říjnu 2003 jeho letadlo, pronásledované rozběsněným davem, definitivně opustilo bolivijskou půdu a odlétlo do Miami. Přestože byl Lozada, který měl na rukou krev obětí z říjnového povstání, v Bolívii obviněn ze spáchání genocidy, nebyl Spojenými státy dosud vydán k řádnému stíhání a v poklidu dožívá ve své luxusní rezidenci v Miami.

V roce 2005 byl prezidentem Bolívie zvolen Evo Morales. K prvním krokům Moralesovy administrativy patřilo znárodnění přírodních zdrojů, zejména nalezišť ropy a zemního plynu. Přes obrovskou negativní mediální kampaň na západě se nejednalo o znárodnění v pravém slova smyslu, spojené s vyvlastněním majetku ropných společností. Morales pouze přenastavil zdanění ropné produkce, které nadále výrazně favorizovalo bolivijský stát. Získané zdroje byly přesměrovány do sociálních programů zaměřených a školství a zdravotnictví.

Bolívie se po několika desetiletích zbavila fiskálního deficitu, mezinárodní finanční rezervy vzrostly z necelých 3 miliard (2005) na více jak 14 miliard dolarů v roce 2012. Morales tak výrazně snížil závislost Bolívie na libovůli mezinárodních finančních institucí. Zároveň přeorientoval zahraniční politiku Bolívie, která našla strategické partnery v Kubě, Venezuele nebo Ekvádoru.

Během prvního Moralesova mandátu byla vytvořena a referendem schválena nová ústava země, favorizující domorodé obyvatelstvo, posilující kontrolní a regulativní funkci státu v ekonomice a zavádějící principy přímé participativní demokracie do všech úrovní politického rozhodování. Proces tvorby a schvalování nové ústavy byl provázen militantní autonomistickou kampaní východních bolivijských departmentů, které vyvrcholily neúspěšným pokusem o atentát na Moralese.

Z cíleného rozdmychávání autonomistického hnutí obvinil Evo Morales tehdejšího velvyslance Spojených států v Bolívii Philipa Goldberga. Označil velvyslance za nežádoucí osobu a vykázal jej ze země. . Diplomatické styky Bolívie a USA byly normalizovány teprve na konci roku 2011 .

V roce 2009 byl Morales zvolen pro svůj druhý prezidentský mandát. Získal 64,2% hlasů (což je o 10,2% více, než v roce 2005, díky novému způsobu registrace však faktický nárůst jeho voličů oproti roku 2005 představoval téměř milion a půl hlasů. Stal se prvním bolivijským prezidentem, který byl zvolen ve dvou po sobě následujících obdobích a který ve svém druhém období získal navíc vyšší procento hlasů.

Potvrdil tak legitimitu a efektivitu své politiky v zemi, která po dlouhých desetiletích zažívá období na místní poměry velmi slušné politické stability. 1. května 2013 vykázal Morales pro údajné politické vměšování ze země agenturu USAID. Je velmi pravděpodobné, že katastrofální sociální následky, kterými hrozí Spojené státy, se konat nebudou.

Moralesova administrativa totiž dokázala, že Bolívie si dokáže poradit i bez permanentní přítomnosti strýčka Sama a že bolivijské hospodářství může "kupodivu" vzkvétat i bez zásahů mezinárodních finančních institucí.

Morales je proto pro USA nebezpečný podobně, jako Snowden. Dokázal, že na "americkém zadním dvorku" je možné vybudovat funkční alternativu, nezávislou na politické vůli a hospodářských zájmech USA. To, že Evropa přistoupila na americkou hru a byla ochotna nelegálně zadržovat letoun s legitimní hlavou suverénního státu, je odrazem směsi koloniální mentality a politováníhodné servility. V době, kdy má EU plná ústa lidskoprávní rétoriky by bylo načase si uvědomit, že i prezident indiánského původu je rovnocenným politickým partnerem, byť je trnem v oku velkému bratru v USA.

Vytisknout