Dej šach, může to být i mat!

2. 7. 2013 / Ilona Švihlíková

Pragmatická politika

Pragmatické pojetí české politické scéně dominuje. Řada aktérů by si přála toto pojetí ovládat, ale velká část z nich na to prostě nemá. Velice důležitá je schopnost definovat si svůj cíl, zájmy své a ostatních, předvídat, mít logické myšlení, psychologické znalosti protivníka. Za "učebnici" pragmatické (někdy až cynické, jak bývá interpretováno) politiky je považován především Vladař od N. Machiavelliho. (pozn. na jeho obranu by snad bylo možno podotknout, že jeho údajný politický cynismus byl dán pro něj vyšším cílem: sjednocením Itálie).

Z teoretické průpravy se dále doporučuje šachová hra. Takto by se např. dal prezident Zeman připodobnit k dámě, i když vzhledem k parlamentnímu charakteru ČR, by se spíše očekávalo, že bude mít roli krále. Dáma je nejsilnější figura ve hře, jejíž možností jsou obrovské, ale také platí, že rozjede-li se v partii příliš brzo, málokdy hru dokončí. A také platí, že o vítězství často rozhoduje jediný pěšec... Česká politická scéna se rovněž vyznačuje oblíbenou taktikou spíše méně zkušených hráčů, neustále oznamujících "šach" (a varujících tak protihráče), aniž by se ovšem kdy dobrali k "matu." Zde je potřeba si uvědomit, že zvolat "šach" sice může ledaskomu udělat dobře, ale ušachováním se k smrti se partie nevyhrává...

V rámci základů politické práce bych těm, kteří preferují (nebo prostě chtějí umět) pragmatický styl politiky, doporučila alespoň základy výrokové logiky (jestliže a, pak b....), teorii her (především aplikace vězňova dilematu v různých situacích) a systémovou teorii, která je schopná zachytit dynamiku vývoje. Zde je možnost aplikovat schémata (a jsou na to i programy), rozvíjející s určitou pravděpodobností scénáře dalšího vývoje, včetně zahrnutí zpětné vazby apod.

Pragmatická, silová politika je nemilosrdná. Permanentně vzbuzovat lítost tím, že mi politický konkurent rozšlápl bábovičku, není nejlepší politická taktika. Pokud chci hrát politické šachy, musím to umět lépe než moji protihráči. Pokud to neumím, nemám si nač stěžovat. (tedy leda na sebe).

V ČR se např. negativně chápe slovo "moc" (tj. že někdo usiluje o moc). Čeští političtí aktéři to raději opisují tím, že mají zájem o veřejné záležitosti (v případě obecních či státních podniků je jim i možno věřit). Moc je základní politický nástroj. Usilovat o moc je běžné, jde o to, jakým způsobem se o ní usiluje a jak s ní daný politický aktér naloží.

Pragmatická politika zahrnuje nutně silové hráče a slabší opomíjí -- typicky se málo stará o tzv. občanskou společnost, iniciativy apod. Míra jejich zahrnutí do šachovnice se odvozuje od jejich síly (nikoliv ideí) --ať už je to síla vydírací, protestní apod. Neorientuje se obvykle primárně ideologicky, ale často podle hesla: nemůžeš-li někoho porazit, spoj se s ním.

Takovéto pojetí politiky řadu občanů odpuzuje, (viz rozšířený názor, že "politika je špína") je nicméně u nás i ve světě naprosto běžný.

Pokud se mi takový přístup k politice nelíbí, není řešením povznesená morální kritika -- většinou je opřená o subjektivní pletení dojmů a pojmů, fňukot neustále prohrávajících (neb dělajících stále stejné dětinské chyby) okořeněná výlevy tzv. kulturní fronty.

Řešením je rozvoj participativní politiky, chcete-li jiné šachovnice. (pragmatické pojetí je ale dobré znát i chápat tak jako tak, neboť nás učí porozumět dějům kolem nás chytřeji než na pouhé emoční úrovni).

Klíčem k ní je živá politická práce. Ta je v ČR ovšem slabá. Většina politických subjektů je schopná vyvinout nějakou aktivitu leda před volbami, kdy s vypětím všech sil její představitelé objíždějí republiku, k tomu hraje hudba, rozdávají se buřty a pivo. Takovýto typ kampaně je nedůstojný pro voliče i pro politického aktéra. Připočtěme k tomu zoufale špatnou odbornou práci ve stranách, neschopnost se orientovat ve světovém dění, často katastrofální organizaci a v případě levice i marketing, a dostaneme se k tvrdému závěru: většina politických stran spotřebuje veškerou energii jen k tomu, aby se nerozpadla a udržela se jakž takž v chodu.

Ze zkušeností z různých politických akcí vím, že mezi profesionálními politiky a občany existuje zeď. Profesionální politici často působí dojmem, že se tzv. "obyčejných lidí" bojí, chodit mezi ně je děsí (v dozorčí radě se cítí určitě lépe), argumentovat s nimi neumějí... Při volebních kampaních si pak stačí stoupnout na pódium (symbol oddělení, vyvýšení), cosi povykládat a zase rychle zmizet... Občané ale na tuto "hru na volební kampaň", kde přesvědčení často oslovují přesvědčené, přistupují... Jenže takhle se participativní politika nedělá.

Živá politická práce je permanentní. Je to neustálá diskuse, připravování akcí, fungování odborných komisí (včetně zapojení nestraníků), rozvíjení vlastních mediálních kanálů. Je to práce aktivistická i odborná. Možná ještě přesněji: je to ona černá masarykovská práce, která nám v české politice chybí. Pokud máte pocit, že blouzním, mohu Vás ujistit, že i v ČR se s podobnými příklady setkáte.

Za všechny případy, s nimiž jsem se po svých aktivistických cestách po celé republice setkala, mohu jmenovat paní Ginu Horylovou (HzPD). Její činnost v Čeladné by mohla být vzorem pro aktivní občany, ale především politiky.

Žádné vyvěšování informaci na nástěnku,kde si ji nikdo nepřečte, ale poctivé obejití celé obce, diskuse s místními, vydávání vlastního časopisu a komiksu!, sledování místních kauz a koordinace obrany proti nim... Bylo to poprvé, kdy mi právě při mé přednášce jedna z účastnic z Čeladné řekla, že se o mé přednášce dozvěděla z letáčku visícího u nich na kravíně.

Především levice, které by mělo z její podstaty jít o emancipaci člověka, by měla mít zájem na rozvíjení participativní formy politiky. Nejde v žádném případě jen o rozvoj různých forem přímé demokracie, ale především o každodenní kontakt s občanem, jeho starostmi a problémy.

Existuje mnoho nástrojů zapojení občanů do dění, na místní úrovni stačí zmínit monitoring rozpočtu, či přímo participativní rozpočty. Na úrovni vyšší jde také o způsob přípravy a projednávání koncepcí, kde se nabízí tzv. skandinávská metoda. Důležitým článkem rozvoje participativní politiky jsou skutečně pluralitní média (např. komunitní, družstevní), včetně dobře fungujících veřejnoprávních médií.

Často se, pravda, parafrázuje Churchillův výrok, že pětiminutová konverzace s průměrným voličem je nejlepším argumentem proti demokracii, ale zkrátka je třeba znát realitu. Nebo si spolu s B. Brechtem říci, že je potřeba si zvolit nový lid. Platí také, že voliči odrážejí úroveň politických aktérů, ale i to, že pokud akceptují pragmatickou politiku, tak budou povětšinou hrát druhé housle a budou pouhými diváky. Působení je vzájemné a změna směrem k participativní politice by měla také vzejít z obou stran: jak od občanů, tak od politických stran (hnutí).

V ideálním případě by bylo vhodné mít rozpracovanou strategii na politické vzdělávání, podobně jako v Německu existuje "politische Bildung".

Pokud participativní politiku nerozvíjíte, a pragmatickou neumíte, tak se nedivte, že prohrajete. A to platí na každý politický subjekt.

Vytisknout