Svoboda po italsku

2. 7. 2013 / Jan Čulík

Režisér řekl v úvodu před promítáním, že politická situace v Itálii je setrvale špatná, a tak si vymyslel aspoň jednoho dobrého politika. A tak tomu také ve filmu je. V Itálii se blíží všeobecné volby a předák hlavní opoziční strany Enrico Oliveri má pocit naprosté neschopnosti a vyhořelosti. Drasticky mu klesají volební preference a i jeho kolegové ve straně mají nepříjemný pocit, že Enrico jako politik selhal. Jeho reakcí je ze scény utéct: Enrico Oliveri tajně odjede do Paříže k své bývalé milence, "aby si tam na pár dní od politiky odpočinul", a v Itálii nikomu neřekne, kam zmizel. V jeho politické straně to přirozeně vyvolá krizi. Oliveriův hlavní pomocník, stranický manipulátor za scénou, sice zpočátku médiím tvrdí, že Enrico ochuravěl, ale dlouho se ta lež nedá udržet, a tak se manipulátor vydá hledat Enricova bratra, profesora filozofie, kterého nedávno propustili z blázince.

Ukáže se, že Enricův bratr Giovanni Ernani je jeho totožné dvojče a že je to nesmírně charismatický a zároveň i výstřední člověk. Stranická šedá eminence má nápad Enrica Giovannim v jeho funkci nahradit, a ono to opravdu funguje. Protože je Giovanni inteligentní a zároveň je obyčejným člověkem z lidu, začne jako politik otevřeně hovořit o problémech, které lidi opravdu trápí, a národ ho začne podporovat. Jeho hlavní argumentací je, že si občané musejí pomoci sami: musejí se aktivizovat.

Film je nesmírně zábavný, ale zároveň totálně vážný. Ke konci snímku vyjde najevo, že oba muži-dvojčata zneužívali své naprosté totožnosti už v minulosti, kdy oba chodili se stejnou ženou, touž francouzskou milenkou, k níž se uchýlil ve své krizi vyhořelý politik Enrico. Oba dvojníky skutečně VYNIKAJÍCÍM způsobem hraje herec Toni Servilio.

Nevím, jestli je záchranou italské - a české - politiky, aby Kalousek či Schwarzenberg, nebo dokonce Zeman, měli inteligentního, charismatického, otevřeného a slušného dvojníka, ale film Viva la liberta! se zásadním, a zábavným způsobem dotýká nejdůležitějších otázek současné evropské a světové politiky.

Jiným soutěžním filmem karlovarského pondělka byl polský snímek Papusza, o "slavné cikánské polské básnířce", která žila v letech 1910-1987. Film je záměrně černobílý a snaží se vytvořit sérii lyrických obrazů. Bohužel na úkor opravdového vhledu do skutečnosti. Je to jeden z několika snímků, které se na letošním karlovarském festivalu zabývají neslučitelností různých kultur. (Jiným filmem na toto téma byl v Karlových Varech v pondělí americký snímek z roku 2010 Martha, Marcy, May, Marlene o dívce, která uteče z komunity, ovládané sexuálním maniakem, který psychologicky manipuluje všechny přítomné, sexuálně je zneužívá a nezastaví se ani před vraždou nevinného člověka, kterou samozřejmě všem přesvědčivě zdůvodní. Dívka se uchýlí k své vdané sestře, jejímž manželem je bohatý a úspěšný architekt, ale nedojde absolutně k žádnému porozumění: oběť sexuálního zneužívání a psychického teroru nedokáže o svých drastických zážitcích mluvit, přitom konzumní hodnoty, jíž se obklopila její sestra a její manžel, jsou jí cizí) Papuszu objeví polské intelektuální obci v romské komunitě bělošský polský redaktor a básník. Její básně se začnou vydávat, avšak pro Papuszu je to nezvládnutelný tlak v romské komunitě, kde už jen gramotnost se považuje za zradu a "ničivé bělošské kouzlo". To, že se Papusza naučila číst a dokonce se ve vnějším světě stala slavnou básnířkou, ji psychicky v podstatě zničí. Bohužel, film je velmi zdlouhavý a buduje hlavně vizuálně atraktivní scény, bez hlubšího porozumění romské problematice.

Vytisknout