Kolik je jedna a jedna?

22. 12. 2012 / Jan Makovička

Jan Čulík se ptá: "Nemá justice prosazovat spravedlnost?" Odpověď naší právní vědy patrně zní: Justici zajímá dodržování zákonů, spravedlnost je zcela neznámý pojem. Protože toto není ojedinělý názor, ale opakovaně to prohlašují další a další právníci, jedná se zřejmě o oficiální stanovisko, které se učí už na právních školách. Nevadí, že zákon je slabomyslný, nespravedlivý, krutý a v rozporu se zdravým rozumem, viz např. zákon o exekucích. Co mne fascinuje nejvíc: myslím, že můžu tvrdit, že zákon o exekucích je nedemokratický, vhodný snad jen v zemích naprosto zaostalých nebo totalitních a přesto ti, kteří zákon navrhli a ti, kteří pro ten zákon zvedli ruku, nedělají nic nebo skoro nic, aby zjednali nápravu za to, co způsobili. O tom, že by se měli národu omluvit ani nemluvě.

Jeden známý ministr české vlády (není to právník) se nedávno vyjádřil, že spravedlnost ho nezajímá. Spravedlnost, prohlásil, nechávám Pánubohu. Ministr je prý praktikující katolík a tak trochu mě tím překvapil. Otevřel jsem bibli a čtu: "Výzva k spravedlnosti. Milujte spravedlnost, vy soudcové země..."(citováno z knihy Moudrosti).

Je zajímavé, že stále ještě máme ministerstvo, které se nazývá ministerstvo spravedlnosti. Snad by se mohlo přejmenovat, aby to občany nemátlo. Nevím, zda by nebyl vhodnější název - třeba ministerstvo nespravedlnosti anebo také by se možná hodil název ministerstvo sofistiky. Naši právníci a vykladači zákonů připomínají sofisty ve starověku, kteří "vědomě užívali sofismat, tj. klamných argumentů uměle a často i řečnicky zastřených" (viz Slovník antické kultury, Praha 1974).

Barbora Hodková-Knobloch ve svých vynikajících článcích na stránkách Britských listů (v souvislosti s exekučním zákonem) "Je nutno respektovat zdravý rozum, slušnost, přiměřenost, dobré mravy a spravedlnost" a "Věci, které každý ví?" apeluje nejen na spravedlnost ale i na zdravý rozum, který jako by nám úplně scházel.

Údajně dle našich právníků nelze přesně vymezit lichvu, je totiž třeba posuzovat každý případ zvlášť. Takto to před nedávnem vykládal v deníku Právo jeden univerzitní právník. Výsledek je ovšem pak ten, že úroky ve výši mnoha desítek procent nebo i vyšší se za lichvu nepovažují. V mnoha zemích však přesně vymezit lichvu kupodivu lze (viz Wikipedie) a šlo to i za první republiky u nás (úrok 15% a vyšší).

V deníku Právo (14.12. 2012) se k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v případu vyřazených kandidátů na prezidenta vyjádřil soudce Šimíček takto: "Právo není přírodní věda, v právu 1+1 nemusí nutně znamenat 2. Vždycky je to o více interpretacích." Domnívám se, že uvedená triviální rovnice platí vždy (pokud nesčítáme dohromady jablka a hrušky) a pokud v právu tato rovnice neplatí, pak proto, že právo není věda. Právě tu jinou interpretaci použili úředníci ministerstva vnitra, když rozhodovali o registraci kandidátů na prezidenta. Udělali to tak, že to vypadá, že nevědí, jak se počítá aritmetický průměr a jak se počítají procenta. Řekl bych, že tady odpovědným pracovníkům chybí znalosti elementární matematiky. Ale ještě horší je, že nevědí, jak se tvoří náhodný výběr, totiž, že náhodný výběr není libovolný výběr. Viz článek "Jak se v Kocourkově dělá náhodný prezidentský výběr". Ale možná nešlo o Kocourkov, ale šlo o něco mnohem horšího, ta matematika je exaktní věda a nedá se oklamat viz "To už není ani Kocourkov, vnitro manipulovalo s petičními archy". V tom je krása matematiky, tady nelze podvádět, definice musí být přesné, nepřipouštějí protichůdné interpretace, za každým tvrzením následuje důkaz.

Kdysi dávno mi vyprávěl můj spolužák ze základní a střední školy, který vystudoval práva, jak na Právnické fakultě přednášející odbočil ve své přednášce do teorie čísel. Gaussova rovina, imaginární jednotka, komplexní čísla: přednášející tím vyvolal u posluchačů negativní reakci, co nám to tady vykládá za nesmysly. Podotýkám, že šlo o matematiku, která se učí na středních školách. Neškodilo by, myslím, zavést na právních školách matematiku. Matematika učí lidi myslet.

Ve škole jsem byl nabádán, že opisovat se nemá. Dejme tomu, ale já bych doplnil, že i opisovat se musí umět a nemusí to být pokaždé na škodu. Nejsme jediná země, kde se volí prezident přímo ( Je zajímavé kolik lidí považovalo -- a hlavně právníků - přímou volbu za chybu a nepoučila je ani poslední otřesná nepřímá volba prezidenta našimi poslanci. To byl naprosto nezapomenutelný zážitek). Než vymýšlet originální a zcela nemožný český způsob výběru kandidátů, snad stálo za úvahu napřed zjistit, jak to dělají u sousedů. Tak třeba v Rakousku musí kandidát předložit tuším šest tisíc úředně ověřených podpisů. Jak prosté, že. Ostatně mohli jsme se poučit i na Slovensku.

V předminulém století se věřilo, že právo, právní a společenské instituce jsou věrným výronem národního ducha, národní povahy (Kamil Krofta). Nechám stranou, že na základě tohoto názoru se vykonstruovaly nepodložené teorie o mírné a demokratické povaze Slovanů atd. Nicméně právní kultura, jaká existuje v té které zemi, o něčem svědčí. Nemáme se čím chlubit. Justice, která neprosazuje spravedlnost, popírá zdravý rozum a elementární slušnost, postrádá smysl.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.12. 2012