Ptáte se vážně, kterou spravedlnost má justice prosazovat?

25. 12. 2012 / Leopold Kyslinger

V České republice obvyklý výklad, stejně jako článek, na který reaguji se drží v podstatě mínění právního teoretika Výmarské republiky Gustava Radbrucha: "Konflikt mezi spravedlností a právním řádem je možné řešit jenom tak, že pozitivní právo, zaštítěné zákony a mocí, má přednost i tehdy, je-li svým obsahem nespravedlivé a neúčelné, mimo případu, když rozpor mezi zákonem a spravedlností dosáhne takové míry, že zákon musí jako nenáležité právo spravedlnosti ustoupit."

Článek, na který reaguji, říká v podstatě totéž: Jestliže je něco výslovným přáním zákonodárce a Ústavní soud takový požadavek neshledá protiústavním, nemá v této otázce soudce na svůj odlišný názor nárok a je jeho profesní povinností rozhodnout podle zákona. Zkonstruovat soudní doktrínu k otázce zákonodárcem vysloveně neřešené, bezvýhradně přijímanou všemi soudními instancemi napříč, pak trvá vždy dlouhé roky, ale spíše celá desetiletí (v angloamerické právní kultuře někdy dokonce staletí). Tvorba práva mocí soudní je tak spíše raritou, než pravidlem...

Kodifikované právo a jeho výklad tak, aby nedošlo k rozporu se spravedlností je měřítkem demokracie. Právo nebo spravedlnost. Toto "dilema" se v zemích, kde demokracie selhává, objevuje na tapetě s železnou pravidelností. Jako pamětník mohu potvrdit, že taková úvaha byla jádrem obhajoby odsunutých Němců. "Das war Hitler Verantwortlichkeit." Všichni jednali podle zákonů nebo podle rozkazu. Takové byly zákony, taková byla NSDAP. Já nic, já muzikant.

O vztahu práva a spravedlnosti se diskutovalo od nepaměti. Jak chcete obnovit důvěru občanů ve stát, nebudete-li se zabývat těmito principy? Stejně nevyhnutelné je zdůraznit rozdíl mezi právem a morálkou. Měl jsem však zato, že výkladu bylo učiněno zadost vypořádáním se s nacismem - viz Norimberský proces a proces denacifikace. A tady je vidět, že proces zapomínání dovede vyhladit i tak nepředstavitelně hlubokou ránu jakou bylo období druhé světové války. Na příkladu z válečné a poválečné doby si ukažme, kde je to tabu, které nám brání v rozhledu.

Cituji Tomáše Sobka z článku Radbruch - Problém upřímnosti, který má tolik společného s kauzou Romana Smetany, právě tím totalitně byrokratickým přístupem soudní moci:

Jakýsi Puttfarken během války udal Göttiga, že na stěnu WC napsal o Hitlerovi, že je masový vrah a že je zodpovědný za válku. Nacistický soud pak v Kasselu odsoudil Göttiga k trestu smrti za údajnou přípravu vlastizrady(!). Poválečný soud v Nordhausenu za ono udání Puttfarkena odsoudil na doživotí. Státní zástupce Kuschnitzki si samozřejmě položil otázku, jestli Puttfarken porušil právo. Nacistické soudnictví považoval za zločinecký systém, který podlamoval víru v zákony, spravedlnost a právní jistotu. Tvrdil, že lidé jako Puttfarken možná nevěděli, jak nacistická justice zneužívá právo, jistě ale mohli vědět, že se to děje. Navíc, Puttfarken sám připustil, že chtěl poslat Göttiga na šibenici. Puttfarken ovšem nebyl odsouzen za to, že nepřímo zavraždil Göttiga (mittelbare Täterschaft), a to prostřednictvím nacistické justice, ale za účastenství ve formě pomoci (Beihilfe) justiční vraždě, protože za vraždu prý byli trestně odpovědní primárně soudci. S touto interpretací ale Gustav Radbruch, který zemřel teprve v roce 1949, nesouhlasil. Zdráhal se připisovat nacistickým soudcům trestní odpovědnost za jejich rozhodování. Podle Radbrucha nacističtí soudci prostě žili v omylu, že jediné právo je zákonné právo. Navíc měl za to, by nebylo spravedlivé po nich požadovat, aby riskovali své životy odmítnutím aplikovat nacistické zákony.  Konec citátu.

Démonem případu Romana Smetany je V.K. (Velký Klasik). Proti odvolání se na odstavec 2 článku 17 Listiny základních práv a svobod by s největší pravděpodobností neuspěla ani soudkyně Markéta Langerová s neuvěřitelnou majetkovou újmou na volebních plakátech (!) ve veřejném prostranství, kdyby Listina nebyla pouhým cárem papíru. 16. prosince 1992 prohlásilo předsednictvo České národní rady Listinu za součást ústavního pořádku České republiky. Kvůli odporu ODS a ODA, především však premiéra Václava Klause, který Listinu označoval za plevel Ústavy, nebyl katalog základních práv včleněn do samotného textu Ústavy. V roce 1998 byla v Listině ústavním zákonem č. 162/1998 Sb. realizována drobná změna. Právní síla předpisu, který Listinu měnil, napověděla, že je Listina považována za ústavní zákon, a proto tak s ní bylo v souladu s čl. 9 Ústavy nakládáno. Vláda se pak v roce 2001 rozhodla spor o právní povahu Listiny definitivně vyřešit v rámci tzv. euronovely Ústavy. Nahrazení pojmu ústavní zákon v čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) a v čl. 95 odst. 2 slovy ústavní pořádek s definitivní platností vyřešilo všechny teoretické spory o závaznost Listiny základních práv a svobod a umožnilo, aby byl právní předpis zrušen i pro rozpor s Listinou.Listina je z dikce Ústavy součástí ústavního pořádku, nikoliv však Ústavy.

Citováno z Wikipedie.

A prezidentská milost? "Pan prezident po pečlivém zvážení neshledal dostatečné důvody k udělení milosti," stojí v dopisech, které odcházejí z Hradu žadatelům o prezidentský pardon pro Smetanu.

"Institut milosti je svou povahou výjimečný a prezident republiky jím nepřezkoumává ani neposuzuje postupy a rozhodnutí nezávislých orgánů v trestním řízení, nýbrž jen bere ohled na takové závažné okolnosti, které se v jednotlivém případě mohou vymykat možnostem řešení, které jsou dány soudům podle platných právních předpisů," zní odůvodnění.

Je zajímavé že tyto v podstatě totalitní praktiky zaměřené na likvidaci občanského nesouhlasu nalézají stále častěji své obhájce, jak ukazuje i článek, proti kterému vznáším námitky. Nic jim nevadí i když při omezování základních práv používají různé rozšiřující výklady a umělé konstrukce (viz majetková újma na volebních plakátech!) a s libovůlí, jakou např. odkazem na platnou ústavu používali nacističtí právníci. V pochybnostech o vině by měl mít přednost výklad chránící základní občanská práva. Samotný proces svlékl českou justici do spodního prádla.. Soudci nám tedy žijí v omylu? Asi ano, když v urputnosti, se kterou brání ten svůj omyl, soutěží s Ludmilou Brožovou -Polednovou, která si stěžovala  i u Evropského soudu pro lidská práva.

r

Vytisknout