ROZHOVOR S KANDIDÁTKOU NA PREZIDENTKU ČESKÉ REPUBLIKY

Táňa Fischerová: Nebudu dělat, že jsem snědla všechnu moudrost světa

22. 12. 2012 / Martin Kunštek

Táňa Fischerová jako poslankyně
klubu US-DEU v roce 2003.
Foto Štěpán Kotrba

Držela byste se dlouholeté ústavní tradice a jmenovala byste po volbách předsedou vlády představitele vítězné strany?

Myslím si, že se jistě má respektovat rozhodnutí voličů. Prezident ale také musí dbát na to, jaký má vítěz koaliční potenciál a podle toho postupovat. Může se stát, že vítěz voleb nesestaví koalici se sto jedna poslanci. Pak nastoupí ten, kdo je schopen sestavit nějakou většinu. Pak se zodpovědnost prezidenta zvyšuje. Já bych v takových situacích preferovala nějaký střed, nějaké vyrovnání sil. Takové řešení, aby spolu politici byli schopni mluvit.

Takže ve Vašem pojetí by to nefungovalo jako automatický robot, ale napřed byste si představitele stran, které se dostaly do Sněmovny sezvala – vedla s nimi konzultace a pak byste vybrala toho, kdo by podle Vašeho názoru měl největší šanci sestavit vládu, která by získala důvěru Sněmovny?

Konzultace slouží rozhodně k dobrému.

A když už byste měla premiéra pověřeného sestavením vlády a ten Vám následně předložil dohodu parlamentních stran o sestavení vlády – respektovala byste tuto dohodu?

No to bych samozřejmě musela. Tady se prezident nemůže stavět na zadní. To by jen zdržovalo. Když bych dohodu stran nerespektovala, tak by se stalo co? Pověřený premiér by odstoupil. Proti vůli většiny ve Sněmovně prezident nemá šanci prosadit vládu tak „barevnou“, jak se mu třeba líbí. Poslední slovo má stejně předseda Sněmovny při třetím pokusu. A tam již prezident „musí“. Takže dohodu parlamentních stran o tom, z jakých stran má být vláda složena, bych respektovala.

Zkoumala bych ale jednotlivé osoby navržené na ministry. Zda jsou to lidé bezúhonní a mravní. A zda mají dobrou odbornou pověst. Pro mě jsou bezúhonnost, mravnost a odbornost nejdůležitější kritéria. A jakkoli by hlava státu neměla všechno blokovat, tak na tyto aspekty by se měla vždy ptát. To ale neznamená, že bych návrhy blokovala, nebo začala zlobit jako malé dítě.

Čl. 70 Ústavy stanoví, že „člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce“. Podle výkladu a již použité praxe v případě Davida Ratha, kterého prezident Klaus odmítal jmenovat ministrem zdravotnictví, dokud byl prezidentem ČLK, je prezident republiky v takovém případě oprávněn odmítnout návrh na jmenování ministrem osobu, která je ve střetu zájmů. Co byste pokládala za střet zájmů takového typu, že by to dané osobě znemožňovalo být Vámi jmenován za člena vlády?

To je dobrá otázka. Protože já se častokrát ptám, jestli polovina členů vlády není ve střetu zájmů. Pro mě je takovým příkladem ministr Drábek, který byl vrcholným představitelem podnikatelů a přitom dostal na starosti sociální věci. To je podle mne naprosto proti smyslu existence ministerstva, které vede. Protože on byl lobbistou jednoho ze sociálních partnerů – tedy jedné ze stran sociálního dialogu. A někdy i konfliktu. A také se to ukázalo na všech jeho opatřeních a návrzích zákonů.

Je samozřejmě otázka, zda a jak byl ve střetu zájmů ve smyslu ustanovení platného zákona o střetu zájmů.

Ale podle mého názoru je nepřijatelné, aby funkci ministra vykonával člověk, který v běžném životě zastává přesně opačný názor, než by měl hájit na ministerstvu a ve vládě jako představitel toho resortu. A to je v této vládě skoro normou.

A kdybychom vzali situaci, kdy uchazeč o funkci ministra podniká – má např. velkou stavební firmu zabývající se dopravními stavbami – byl by to podle Vás dobrý ministr dopravy?

No to jistě ne. Tam je právě střet zájmů par excelence. Ale zdá se, že dnes to nikoho nezajímá...

Já jsem byla ve Sněmovně, když se dělal zákon o střetu zájmů. A jak jsem o jeho vznik velmi stála, tak při závěrečném hlasování jsem se zdržela, protože návrh zákona se přeměnil v pravý opak toho, co by měl představovat. Takže nakonec bylo jasné, že o žádné řešení takovýchto situací tam nepůjde. A to je problém.

Pojďme na chvíli k demisím. V případě demise celé vlády je to jasné. Tu prezident musí přijmout. Ale co u jednotlivých ministrů? Zkoušela byste v některých případech odstupujícího člena vlády přesvědčit, aby to nedělal, nebo aby ještě zkusil tu káru chvíli táhnout...?

To je hrozně teoretická otázka. Vždycky by záleželo na konkrétních okolnostech případu. Také by bylo důležité, o koho by šlo – jestli by jeho odchod znamenal ztrátu pro všechny. Do této chvíle se takový případ nevyskytl. Aspoň jsem si ho nevšimla. Ale možná, že kdyby se vyskytl, tak bych se pokusila něco udělat. Ale to by musela být zcela mimořádná situace.

V běžné praxi si však nemyslím, že by se prezident měl stavět proti premiérovi, jehož prostřednictvím mu ministr demisi skládá. Podle mého názoru nemá prezident takovou ústavní sílu, aby mohl premiérovi odmítat demisi ministra. Koneckonců je to premiér, kdo je odpovědný za své ministry. Prezident však na tyto situace může mít svůj názor. Pokud o něco důležitého jde, pak by jej říkat měl.

Nedlouho po prezidentských volbách vyprší mandát podstatné části soudců Ústavního soudu. Máte už představu o osobách, která byste navrhla Senátu ke jmenování do tohoto orgánu?

V tuto chvíli mám představu, s kým bych návrhy konzultovala. Považuji za důležité, aby se člověk mohl poradit s lidmi, kteří již v životě prokázali svoji statečnost, odbornost a kteří požívají ve společnosti úctu, a kterých si mohu vážit. Pro mě je v tomto případě takovou osobou nepochybně Eliška Wagnerová (donedávna místopředsedkyně Ústavního soudu a nyní senátorka – pozn. aut.). Dále si velmi vážím Jiřího Přibáně (hostující profesor právní filosofie a sociologie na Karlově univerzitě, řádný profesor na Cardiff Law School – pozn. aut.), který problematice ústavních aspektů práva velmi dobře rozumí a píše velmi fundované články. Také si vážím Vojtěcha Cepla ( soudce Krajského soudu v Praze, syn soudce Ústavního soudu téhož jména - pozn. aut.) nebo Hany Marvanové (dnes advokátky a v minulosti poslankyně České národní rady a Poslanecké sněmovny za Občanské fórum, ODS a Unii svobody, která se podílela na vzniku Ústavy – pozn. aut.). A v neposlední řadě Pavla Rychetského (místopředseda československé vlády, senátor za ČSSD a předseda ústavněprávního výboru Senátu, v současnosti předseda Ústavního soudu). Na tyto lidi bych se obrátila se žádostí o konzultace. A myslím si, že ve spolupráci s nimi bych dokázala vybrat a navrhnout jména, která by byla důvěryhodná a úctyhodná.

A jak by podle Vás měl vypadat sbor ústavních soudců co do pestrosti složení z hlediska jejich profesního původu? Měl by obsahovat zástupce různých právních profesí – právní teoretiky, advokáty, soudce obecných soudů...?

Tady si nejsem tak úplně jistá, protože právo není můj obor. Nebudu dělat, že jsem snědla všechnu moudrost světa. I z tohoto pohledu bych se s lidmi, které jsem uvedla, radila o tom, co by bylo nejlepší, aby soud dobře fungoval. Když mi doporučí, že je dobré to takto profesně namíchat, tak se touto cestou vydám. Když mi doporučí jiný způsob výběru, tak se budu jejich doporučeními řídit.

ČR v minulosti zažila konflikt mezi výkonnou mocí, kam se řadí i prezident, a mocí soudní – napřed při odvolávání předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Brožové a poté při jmenování předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu. Jak byste postupovala při obsazování vedoucích funkcí obou na našich nejvyšších soudů? (Nejvyšší soud ČR a Nejvyšší správní soud ČR – pozn. aut). Radila byste se například se soudci, přidělenými k těmto soudům, při výběru jejich šéfa?

Určitě bych se o tom napřed poradila s odborníky a lidmi z právní branže, kterým věřím. V tomto případě by mezi ně nepochybně patřila právě i JUDr. Iva Brožová, která jako předsedkyně Nejvyššího soudu dokázala přes obrovský politický tlak uhájit funkci. (prezident Klaus se ji pokusil z funkce odvolat a na její místo dosadit nového předsedou. Ústavní soud na základě stížnosti JUDr. Brožové rozhodnutí prezidenta zrušil a vrátil ji zpět do funkce – pozn. aut). I proto, že zná poměry na soudu a ví, o co v jeho činnosti jde. Jinak musím říci, že bych se nejdříve potřebovala se soudci seznámit. Většinu z nich neznám. A koneckonců ani takový Václav Havel je všechny neznal a musel napřed do toho prostředí proniknout. Nikdo na světě není takový, že by znal všechny a všechno. A v tomto by mi právě Iva Brožová mohla být dobrým průvodcem.

Asi nemá cenu se ptát na případ Romana Smetany, kde jste již několikrát veřejně vyhlásila, že by v případě Vašeho zvolení milost dostal... Takže se zkusím zeptat všeobecněji: Co by bylo Vaše kritérium pro udělování milosti?

Myslím si, že institut milosti není zaveden nějakým omylem. I v minulých dobách všichni vždycky věděli, že je nutné, aby někdo stál nad běžně fungujícím systémem justice. Aby se na případ mohl podívat z jiného úhlu pohledu, než které se běžně u trestního řízení uplatňují.

Takže v mém rozhodování by měly místo důvody, které nebyly nebo nemohly být zohledněny během soudního procesu. Všichni říkají: „jenom nenapravujme omyly – to není úkolem prezidenta“. Na to já říkám, že pokud se takové omyly dějí – a zdá se, že se dějí – tak v některých případech má prezident jako jediný možnost je napravit. Takže já bych se této možnosti nezříkala. Jakkoli bych nikdy nevyhlašovala, že tady je prezident od toho, aby napravil vše, co se v justici pokazilo.

V této souvislosti si kladu otázku „co se u nás stane soudcům, kteří vyřknou špatný rozsudek?“ V  tomto případě není možnost soudcova odvolání. I když někdo podá stížnost, která je pak posuzována kárným senátem, tak se většinou nic pořádně nerozhodne a hrozně dlouho se to táhne. Jenže špatná rozhodnutí soudů mají velký vliv na rozklad společnosti. Myslím si, že by měla existovat cesta, jak tyto věci pojmenovat.

Případ Romana Smetany ukázal přesně to kolečko, kdy nevinný člověk může skončit ve vězení, ačkoliv každý ví, že tam prostě nepatří. Považuji za nutné se ptát, jak se nakládá s tím, když někdo rozhodne nespravedlivě? Protože to ve společnosti dělá opravdu velké zlo.

Podle zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů může prezident republiky podat návrh na kárné řízení proti kterémukoli soudci a také proti předsedovi obou nejvyšších soudů a předsedovi vrchního soudu, nebo krajského soudu. Použila byste této pravomoci v některých křiklavě nespravedlivých případech? Můžete uvést, jaké typy případů by Vás k užití tohoto práva vedly?

Ano, takového práva bych využila. Nemám teď momentálně v hlavě nějaký konkrétní případ, ale myslím, že by se jistě našly.

Čl. 62 písm. g) obsahuje i pravomoc nařídit zastavení trestního stíhání ve fázi před vynesením rozsudku nebo kdykoliv v průběhu trestního řízení. S dovolením se na chvíli vraťme k Romanu Smetanovi, který kromě trestu 100 dní vězení, který znovu nastoupil, je stíhán i pro maření výkonu soudního rozhodnutí. Na jeho případě je vidět, že tato pravomoc není úplně zbytečná, i když se v minulosti říkalo, že by měla být zrušena jako feudální přežitek. Jak byste k této pravomoci přistupovala? Vstupovala byste do takovýchto případů, „hodných zvláštního zřetele“?

V některých případech asi ano. Já jsem se dříve také domnívala, že tato pravomoc je zbytečná. Ale právě případ Romana Smetany mě upozornil na to, že i tento institut svoje místo a význam má. Díky Romanu Smetanovi, který mnohé věci rozkryl, je myslím dobré nad tímto problémem přemýšlet a ponechat si tu pravomoc pro některé velmi zvláštní případy.

Používat ji samozřejmě ve velmi řídce se vyskytujících případech. Touto pravomocí se musí velmi šetřit.

Uměla byste říci, jaké kategorie zákonů byste Parlamentu jako prezidentka vracela?

Vyhlásila jsem již dopředu, že v případě mého zvolení bych Parlamentu vracela každý zákon s přílepkem. Každý! Aby se poslanci naučili, že přílepky jsou legislativní patlanina, která zaplevelila náš právní řád a obchází klasickou cestu projednávání zákonů. Je to z hlediska demokracie velmi nebezpečná praxe.

Jinak bych si na posuzování zákonů zřídila nějaké malé oddělení právníků – už dnes zřejmě něco takového na Hradě existuje. A tito lidé by pro mne došlé zákony prohlíželi a kontrolovali. Ze své dřívější poslanecké praxe totiž velmi dobře vím, že mnohé zákony jsou psané na míru lobbyistům nebo některým byznysovým a zájmovým skupinám. Všichni dnes říkají, že se to vyřeší tím, že lobbyisté budou chodit označeni cedulkou lobbyista a že tím to bude jasné. Já si nemyslím, že je nutné, aby lobbyista chodil po Parlamentu se zvláštní cedulkou. Podle mě je třeba pořádně zkoumat, jaký je ten zákon, který z celého procesu vyšel. Podle výsledku už často poznáte, jestli na něm pracovali lobbyisté. A v zájmu koho a proč.

Zákon, který porušuje rovnováhu, bych vrátila. S tím, že porušuje základní princip rovnosti před zákonem. Výsledkem zákonodárné práce by mělo být, že práva všech složek společnosti jsou vyvážená.

Za obou dosavadních českých prezidentů došlo k situaci, že některé zákony prezident sice nepodepsal, ale ani jej nevetoval. Prostě nechal marně uplynout 15 denní lhůtu a nechal jej jít do Sbírky zákonů, i když pod ním nechtěl být podepsán. Jak se na tuto praxi díváte? Uchylovala byste se k ní, nebo byste se držela zásady, že zákon, který nemohu podepsat, vetuji?

Tato alibistická cesta se mi nelíbí. Popravdě řečeno si ale u Václava Havla neumím vzpomenout, kdy něco takového udělal.

Těch případů bylo za jeho úřadování asi 20. Václav Havel později přiznal, že to byly případy, kdy se prostě nebyl schopen rozhodnout. Jedním z nich byl (pokud se nepletu) zákon o lesích, který na jednu stranu zaváděl řadu – z jeho pohledu – užitečných institutů v oblasti ochrany přírody, na druhou stranu však bylo známo, že nabytím jeho účinnosti zmizí lesy za cca 2 miliardy...

No pak se musím ptát, proč vlastně to veto nepoužil. Já si myslím, že člověk má být rovný. Pokud jde o takovýto zákon, má ho prostě vetovat.

Na druhou stranu bych se zeptala ústavních právníků, jako třeba pana Kudrny (Jan Kudrna, odborný asistent na katedře ústavního práva PF UK – pozn. aut.) a dalších, aby mi vysvětlili, jestli podpis prezidenta je pouze formální – jestli se čeká, že vlastně jen stvrzuje legislativní proces svým podpisem – což je jeden právní výklad. Anebo, zda při užití veta má zohledňovat svůj osobní názor.

Já si myslím, že při posuzování zákonů prezident má svůj osobní názor maximálně potlačit. Podle mého má prezident při výkonu této pravomoci fungovat jako strážce ústavnosti. Tedy posuzovat, zda není zákon protiústavní, zda neporušuje rovnost práv a práva zakotvená v Listině.

Na druhou stranu – pokud se mu na stole objeví zákon, který narušuje rovnováhu jako je ten, který jste zmínil, tedy pokud má zmizet majetek, tak bych jej rovnou vrátila s vysvětlením, že příslušná část zákona poškozuje naši zemi.

Jinak bych se ale nesnažila do všeho cpát svůj vlastní názor, jako to dělá Václav Klaus. Protože nemá rád filmaře a na film se dívá jako na zboží, vrátil zákon o kinematografii. Takto podle mě nelze postupovat.

V minulosti jsme zažili situaci, kdy Sněmovna navrhla ke jmenování prezidentem NKÚ svého tehdejšího místopředsedu Františka Brožíka (bývalý poslanec ČSSD – pozn. aut.), tehdejší prezident republiky Václav Havel jej však nejmenoval. Mohlo by se něco takového stát za Vašeho prezidentství? Nakolik byste se cítila vázána návrhy Sněmovny? A jak byste hospodařila se lhůtami, stanovenými úřadům k provedení úkonu ve správním řádu? Byť Ústava na správní řád přímo neodkazuje a stanoví, že prezident není z výkonu své funkce odpovědný, tak část právníků razí názor, že prezident vykonává úřad a jako takový je vázán lhůtami dle „obecných zásad“ správního řádu. Jak se stavíte k této teorii?

Musím říci, že o lhůtách jsem zatím nepřemýšlela. Ve věci lhůt bych se obrátila se žádostí o radu na ústavní právníky a respektovala bych, co mi doporučí.

Ale pokud jde o pana Brožíka a vůbec o způsob jmenování šéfa NKÚ, v tomto případě souhlasím s Václavem Havlem. Protože on věděl, proč pana Brožíka nemůže jmenovat. Pokud si vzpomínám, pan Brožík neměl nejlepší pověst (Zastával četné funkce ve státem ovládaných firmách. V letech 1998-2002 byl místopředsedou prezídia Fondu národního majetku. V roce 1999 se stal členem a předsedou dozorčí rady společnosti ČEZ. Jako jediný poslanec ČSSD se vzpíral tlaku vedení strany, aby poslanci sociální demokracie nezasedali v statutárních orgánech státních a polostátních firem. Zároveň tehdy čelil pochybám o svém majetku, kdy jeho rodina nakoupila řadu nemovitostí včetně pozemků – pozn. red.).

Zásadní problém ale vidím v tom, že tyto kontrolní mechanismy a jejich vedoucí funkce by neměli obsazovat politici. Politikům výsostně patří parlament a vláda. Tam patří. Ale za mor považuji zvyk, který si politici osvojili v posledních letech, že si osobují právo obsazovat veškeré další kontrolní a jiné pozice a dozorčí rady. Tam prostě politici nepatří. Tyto pozice by měli uvolnit odborníkům a kontrole občanské společnosti.

Na takové místo, jako prezident NKÚ, by měl patřit člověk, kterého navrhnou určití vážení členové občanské společnosti. V takovém případě, a pokud by se potvrdilo, že je to osoba odborně zdatná a mravní, by jej měla hlava státu stvrzovat pouze formálně.

A na toto téma bych se pokusila zvednout diskusi.

Z těchto návrhů může Sněmovna čerpat při výběru kandidáta ke jmenování už dnes. Jenže co když vybere zase politika a ještě k tomu ne zrovna „neupatlaného“? Koneckonců už jsme zažili i kárnou žalobu a odvolání prezidenta NKÚ pana Dohnala z funkce po jeho pravomocném odsouzení... Šla byste v takovém případě do střetu se Sněmovnou s tím, že byste odmítla jmenování?

Pokud by to byl člověk zcela nepřijatelného typu, tak ano. Pokud by však šlo jen o politika, ale bez „škraloupu“, tak bych se snažila upozorňovat na to, že je to špatná praxe, ale do přímého konfliktu bych nešla. Protože konflikt za konfliktem jen zablokuje situaci, ale nic neřeší. Nicméně dialog o obsazování těchto funkcí politiky bych se Sněmovnou vedla stále. A stále bych veřejně upozorňovala na to, že toto není dobrá praxe.

Přeskočme nyní na čl. 64 odst. 1 a 2 Ústavy, dle které má prezident právo účastnit se schůzí vlády, obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Mohla by nastat situacee, kdy byste si to šla vyříkat s poslanci přímo v Parlamentu?

I to je možné. I když si spíš představuji, že vystoupení ve Sněmovně nebo v Senátu, ale i ve vládě, by mělo být více souhrnné. Prezident by se při takovém vystoupení měl vyjádřit  více k trendům. K většímu počtu zákonů. K tomu, kam směřuje zákonodárná praxe. Nebo vládní praxe v případě vystoupení na vládě.

Na druhou stranu v případě velmi závažných individuálních případů bych také zvážila své vystoupení přímo v Parlamentu nebo ve vládě a byla připravena tak učinit.

Přímý dialog v Parlamentu má tu výhodu, že je veřejný. Když si někoho zvete do hospůdky nebo na Hrad, tak na to veřejnost nevidí. A pokud jí nechcete sdělit, o čem jste jednali, tak se to nedozví. Myslím si ale, že u zásadních věcí by to veřejnost vědět měla.

Máte už představu o konkrétních osobách, které byste jmenovala do Bankovní rady ČNB?

Úplnou představu o konkrétních jménech ještě nemám. Musela bych se informovat o tom, kdo jaké zastává názory a z jakého je ekonomického proudu. Také by mě zajímalo, jak se kdo v minulosti choval, jak se vyhraňoval a k čemu.

Nepochybně bych chtěla pestrobarevnější Bankovní radu. A protože jsem velký přívrženec alternativních směrů, tak bych určitě sáhla i do řad ekonomů s neortodoxními názory. Ráda bych také vzala někoho ze zastánců u nás alternativních ekonomických postupů. Hledala bych např. ve sféře kampeliček – ale těch, které nepadly, protože to byly falešné kampeličky, které se skutečnými družstevními principy neměly nic společného. U nás se šance na rozvoj družstevního bankovnictví zmařila špatnými zákony a špatným dozorem ze strany ČNB nebo MF. (dnes je již dozor na kampeličkami centralizován do bankovního dohledu ČNB – pozn. aut). Ve světě je to však perspektivní a dobře fungující segment bankovnictví, který dobře odolává i v dnešní době ekonomické a bankovní krize.

Na druhou stranu i u nás stále ještě existují ústavy, které dělají svoji práci dobře a poctivě. V nich pracují odborníci, kteří přes všechna úskalí našeho práva svoji práci odvádí fundovaně a poctivě. Z jejich řad bych ráda získala odborníka, který by názorově obohatil Bankovní radu ČNB.

Uměla byste si představit v Bankovní radě „partu“, která by byla názorově odlišná od té dnešní – v tom smyslu, že by v ní byli zástupci, vzešlí např. z řad ekonomů působících na odborech, dále nějaký klasický liberál a doplněný někým z klasického bankovnictví?

Dovedu si představit mix, ale musí fungovat. Povahově ti lidé musí být schopní spět k harmonii a ne k rozkolu. Kdyby to byl mix zástupců různých názorových proudů, tak i kdyby to byli sebelepší odborníci, ale nedokázali se spolu domluvit a účelně jednat, ale pouze by mezi sebou vyvolávali konflikty, tak by to vedlo k zablokování instituce. A to by nebylo dobře.

V Česku máme téměř už ústavní tradici disharmonie mezi vládou a prezidentem republiky v některých otázkách zahraniční politiky. Václav Havel měl v minulosti a Václav Klaus má dodnes často jiné názory, než vláda – na Evropskou unii nebo i další otázky zahraniční politiky. Jak byste se Vy chovala v takové situaci?

Když má prezident republiky na zahraničně politické otázky jiný názor než vláda, tak je to vždy problém a těžký oříšek. Myslím si ale, že není dobré to ventilovat navenek. Pokud prezident jako člověk vidí věci jinak, tak je důležité, aby si s odpovědnými členy  vlády sedl někde „stranou“ a aby se napřed pokusili najít to, co je spojuje a na čem se mohou shodnout. Tak, aby obě strany mohly reprezentovat stát navenek. A to, na čem se obě strany neshodnou, o tom by měly obě strany mlčet a raději to zbytečně neventilovat. Zejména ne na mezinárodní scéně. Protože to nás zásadně poškozuje.

Dovedu si představit, že pokud bych se s vládou neshodla na politice vůči nějaké zemi, tak bych do té země třeba nejela. Ale rozhodně bych to nevykřikovala do světa, že tam nikdy nepojedu. Prostě bych o tom mlčela a nemluvila. Tím bych samozřejmě nemusela dělat to, co nechci, ale současně bych nedecimovala vládu v tom, co dělají její členové.

Dovolím si zde připomenout případ z roku 1998. Tehdy se na půdě OECD připravovala Mnohostranná dohoda o investicích (MAI). Za ČR jednali zástupci Ministerstva financí. Dělo se tak v naprosté tichosti a v celé  ČR o tom vědělo jen asi 5 lidí. V návrhu této smlouvy bylo ustanovení o arbitrážích, které by i „potenciálním“ investorům, kteří ještě neinvestovali v ČR ani korunu, umožňovalo žalovat stát za zmařenou investici a požadovat miliardové odškodné. Politická reprezentace na úrovni Parlamentu ani netušila, že probíhají nějaká taková jednání. Odpovědný ministr financí Ivan Pilip o tom měl jen povšechné informace, protože téměř vše vyjednával jeho náměstek. Tehdy causu na svých stránkách zveřejnil nezávislý politický měsíčník Pražský demokrat, což vedlo k otevření veřejné debaty o této smlouvě. A pak tehdejší prezident Václav Havel řekl: „A dost! A tohle už ne!“. A fakticky tak zastavil práce na přípravách české účasti na této smlouvě. Umíte si představit takový zásah, kdy byste se zvedla a řekla a „tohle přece mě neprojde. Odebírám vám zmocnění ke sjednání této smlouvy“? (Autor tohoto rozhovoru byl tehdy autorem investigativní reportáže v měsíčníku Pražský demokrat. Redakce přes přísné utajení koncept dohody na MF získala. Odpovědným editorem a vydavatelem měsíčníku byl Štěpán Kotrba – pozn. red.)

Prezident Havel ta jednání nechal zastavit?

Veřejně řekl, že MAI nikdy nepodepíše. To bylo asi půl roku před podpisem dohody na úrovni ministrů. Ale ihned poté se čeští vyjednavači stáhli a oznámili, že ČR nebude smluvní stranou... Nakonec ta jednání na půdě OECD zkrachovala úplně, protože poté to udělaly i další státy. (zejména Francie a Kanada, kam se prozrazený dokument dostal do rukou poslanců – pozn. red.)

Tak to je samozřejmě přesně ta kontrolní funkce, kterou má prezident plnit. Má to sledovat a případně zarazit – jako v tomto případě půl roku před tím, než se smlouva podepíše. Protože když dojde k podpisu a pak má nastat ratifikace, tak dochází ke zbytečnému konfliktu a už se s tím nedá nic dělat.

Proto je důležité, aby prezident byl už u zrodu mezinárodních smluv – a ne až na konci u ratifikace. Když s už hotovým textem nelze nic dělat.

Takže Vy byste se průběžně zajímala o to, jaké mezinárodní smlouvy se na ministerstvech připravují, co obsahují a v jakém je příprava stavu?

Ano, rozhodně. A zvláštní pozornost bych věnovala důležitým smlouvám, které mění něco zásadního. A pokud by se ukázalo, že něco hlavě státu zatajili nebo neřekli, a pak by ji postavili před hotovou věc, tak bych to považovala za jejich selhání. Protože od začátku by ministři měli zadání, že spolu budeme spolupracovat.

Umíte si představit situaci, kdy byste již sjednanou mezinárodní smlouvu odmítla svým podpisem ratifikovat?

Popravdě řečeno by mě zajímalo, jestli máme nějaký takový precedent. Jestli se někdy něco takového stalo? A jak? A proč? Protože člověk musí jednat v nějakém kontextu. (Precedentem, i když trochu jiným, je např. smlouva s Vatikánem. Vláda sjednala, Parlament odmítl ratifikovat – pozn. red.)

Zase jsme u toho, že je lepší být u všeho od počátku. Protože pokud by prezident zjistil, že se vláda chystá podepsat něco, co není v souladu se zájmy země, nebo co by mohlo být diskutabilní, tak je lepší o tom mluvit včas. Předtím, než dojde k podpisu. To už je pak situace, kdy už nelze měnit text, a rozhodování se vyhrotí na ANO – NE.

Nicméně ve výjimečném případě, kdyby byly ohroženy zájmy země, si to dovedu představit.

Ratifikovala byste svým podpisem smlouvu o umístění cizí vojenské základy na území ČR, nebo smlouvu o dlouhodobém pobytu cizích vojsk na území ČR?

Ne, myslím si, že o tak zásadní věci se musí rozhodnout v referendu a je k ní třeba souhlasu celé společnosti.

Když se blíže podíváme na dikci stanovení čl. 63 odst. 1 písm. b), tak v něm je stanoveno, že „prezident republiky sjednává mezinárodní smlouvy; a že sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy“. Tedy může, ale také nemusí. Umíte si představit situaci, kdy byste vládě řekla „tak tohle chci dělat sama“?

Nemyslím si, že tohle má prezident dělat sám. Jsem stoupencem dělby a vyváženosti moci. Jeden člověk se může mýlit. A když si jeden člověk osvojí příliš pravomocí a zmýlí se – a nebo záměrně něco udělá špatně – tak to má nekonečně vážné důsledky. Proto je nutné vést dialog mezi vládou a prezidentem. Za správné považuji, aby spolupracovali.

Předloni prezident Klaus odmítl podepsat vojenský předpis, podle něhož měli být všichni vojáci plošně očkování proti prasečí chřipce. Nakolik Vás zajímá armáda? Budete podrobně zkoumat její předpisy, které Vám předloží k podpisu? Odhodlala byste se někdy nějaký zablokovat?

Musím přiznat, že jsem nevěděla, že něco takového Václav Klaus udělal. Ale musím dodat, že je to věc, ve které s ním stoprocentně souhlasím. Protože testovat na vojácích nějaké vakcíny je opravdu hodně nešťastné. To bych udělala také.

Na tomto případě je vidět, že je třeba bedlivě zkoumat i takovéto dokumenty. Domnívala jsem se, že tyto věci jsou víceméně v rukou lidí, kteří jím rozumějí. Je vidět, že člověk musí být bdělý a ostražitý všude.

Mezi armádními dokumenty, které prezidentovi prochází rukama, je např. i plán výstavby ozbrojených sil. Jako Jihočech považuji za nešťastné zrušení našich světově proslulých ženijních praporů, které odvedly velmi dobrou práci za povodní a které byly zrušeny ministryní obrany Vlastou Parkanovou. A přes prezidenta Klause to prošlo. Jak se díváte na tento problém? Jak by podle Vás měla vypadat armáda?

No jestli se tohle stalo, tak to je zoufalé. A je třeba se ptát proč. A kdo tohle zase Vlastě Parkanové poradil? Za tím určitě byly nějaké jiné postranní zájmy. Já také armádě sama nerozumím, ale člověk se musí obklopit lidmi, na které se může spolehnout, že problematice rozumí a přitom mají na věci stejný filosofický názor. Proto je důležité mít někoho, kdo člověka upozorní na to, že i v oblasti, které nerozumí, jsou věci, které jsou důležité a musí fungovat za všech okolností.

Od toho má právě prezident svoji vojenskou kancelář, jejíž vedení si může vybrat, aby mu v tom byli nápomocni...

Ve Sněmovně jsem byla členkou komise pro kontrolu BIS. Tak trochu žertem se stalo, že na klubu bylo konstatováno, že nikdo jiný než Sváťa Karásek a já by nemohl získat prověření na stupeň přísně tajné, takže jsme byli vyslaní do kontrolních komisí pro zpravodajské služby. Já jsem si samozřejmě byla vědoma, že o tom nic nevím a nikdy vědět nebudu. Že mi nikdo nic neřekne. Takže jsem tam byla zcela formálně. Jenže takhle to ve Sněmovně funguje. Povrchně a špatně. Mimo jiné i proto, že nemáte narozdíl od prezidenta nebo ministra možnost si na takovou věc opatřit spolupracovníky a přitom jako poslanec musíte pracovat ve více výborech nebo komisích. Přitom každý z těch výborů je práce na celý úvazek – pokud ji máte dělat pořádně.

Případ, který jste zmínil, názorně ukazuje, že je nutné se obklopit týmem odborníků, kterým člověk může věřit. Vlasta Parkanová nakonec plnila pouze funkci jakési okrasné květinky.

Tím se myslí vedoucí diplomatických zastoupení cizích států u nás. Na první pohled to vypadá jako ceremoniální pravomoc. Dovolím si však připomenout případ konfliktu mezi Topolánkovou vládou a prezidentem Klausem ve věci uznání Kosova. Prezident Václav Klaus nesouhlasil s tím, že vláda uznala nezávislost Kosova. Ústava ani žádný zákon neupravuje postup uznávání nově vzniklých států. Procedura je dodnes upravena vyhláškou Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSSR, která stanoví, že o uznání nově zniklého státu rozhoduje vláda usnesením, které veřejně vyhlásí. Prezident Klaus svůj nesouhlas s uznáním nezávislosti Kosova opírá o fakt, že akt vyhlášení nezávislosti Kosova byl jednostranným aktem, který je rozporu se zásadami, obsaženými v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. A do nynějška odmítá přijmout osobu, která by potenciálně měla vést kosovskou diplomatickou misi a tím završit proces navázání diplomatických vztahů s Kosovem ve smyslu Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Umíte si představit takový postup, nebo byste prostě vzala na vědomí, že nějaký nový stát prostě vznikl, vláda jej uznala, a tudíž byste neblokovala navázání diplomatických vztahů?

Vznik nového státu a jeho mezinárodní uznání je vždy složitá otázka. A není to vždy jen náš problém. Konkrétně Kosovo některé státy jako nezávislý stát uznaly a jiné jej neuznaly.

Při vyhlášení nezávislosti nějakého státu bychom měli v otázce jeho uznání vždy vyjednávat na mezinárodní scéně. Měli bychom se s ostatními státy domluvit na tom, co vlastně uděláme. V těchto věcech by se neměly provádět nějaké sólo akce. Což mi v případě Kosova tak trochu připadá.

V této oblasti však existuje disproporce nejen uvnitř naší země, ale i na mezinárodní úrovni.

V případě Kosova si uvědomuji, že to samozřejmě byl velký oříšek. Vyhrocené situace, jaké byly v Kosovu, jsou přesně ty situace, které nikdo neumí pořádně řešit. Takže každé řešení, které zvolíte, je z nějakého důvodu špatné.

Já si pomatuji ten milion kosovských Albánců, který se dal na útěk. A muselo se to nějak řešit. Nikdo nevěděl, co s tím. Na tom území nebyl pořádek už předtím. Vzpomínám si, že na festivalu o lidských právech jsem viděla film o tom, jak se v Kosovu žilo. Kosovským Albáncům se tam moc dobře nežilo – a zejména v poslední etapě existence Jugoslávie to měli hodně těžké. Děti nemohly do běžných škol, stavěly se tam zdi mezi komunitami. To rozhodně nebyl dobrý život. Takže se nemůžeme divit, že se tam lidé aktivizovali a chtěli nezávislý stát. On to ale není úplně ojedinělý jev, kdy se lidé zvednou, když stát nefunguje – zejména pokud jde o menšinu – a chtějí jiný, svůj stát.

Proto je nutné řešit problémy zavčas. A ne až když se spor vyhrotí. Při vyhrocení situace je těžké najít správné řešení. Často platí, že pravdu má ten, kdo má sílu. Já to nepovažuji za šťastné, ale někdy to tak je. Že ten silnější si vždy najde část mezinárodních politiků, která mu straní.

A pokud jde o to, jestli uznat nebo neuznat Kosovo: To území je prostě fakticky rozdělené. A nic už s tím nenaděláme. A pokud už jednou vláda rozhodla o uznání Kosova, tak bych to respektovala. Nepřipadá mi šťastné, aby v této věci byl rozkol jak na mezinárodní scéně tak i uvnitř naší země. Navíc blokování navázání diplomatických vztahů nic neřeší. Nikomu to nic dobrého nemůže přinést. Z toho mohou být jen komplikace při řešení problémů, které se mohou vyskytnout v praktickém životě.

Jak byste postupovala v případě našich zástupců, vyslaných vést ambasády v zahraničí? Podepsala byste každého, koho by Vám přinesli, nebo byste zkoumala, co například ví o zemi, kam má jít působit a jestli je dost zkušeným diplomatem?

Nezkoušela bych je. To hlavě státu nepřísluší.

Kromě armády mohou mít v čele organizace generály i bezpečnostní sbory – Policie ČR, zpravodajské služby, Vězeňská služba, nebo hasiči. A máme v tom trochu disproporce. Řadu let stál v čele hasičů generál Štěpán – dnes mají „jen“ plukovníka. V čele Policie ČR – 40 tisícového sboru – je dnes plukovník. V minulosti chvíli měli generála a někdy ne. Je to paradox, když to srovnáme s Vězeňskou službou, která je početně asi desetinová, ale které řadu let velel generál Kula. U zpravodajských služeb je to také „každý pes jiná ves“ – Vojenská zpravodajská služba nyní paradoxně nemá v čele generála – nově ji šéfuje pan Kovanda, bývalý velvyslanec u NATO. I když v minulosti službě vždy velel generál. Brigádního generála Langa však má v čele BIS. Ale civilní rozvědka UZSI má v čele „jen“ plukovníka Schwarze. Jak se Vám tento stav jeví? Nebylo by vhodné naznačit ministrům, že by měli příslušné šéfy těchto složek navrhnout k povýšení na generály? Už jen z důvodů prestiže při jednání s protějšky v zahraničí?

Myslíte, aby každá z těchto složek měla svého generála?

Ano.

Určitě bych o tom s ministry promluvila. Vzhledem k tomu, že povyšování na generála je sdílená pravomoc, tak to je záležitostí dialogu prezidenta s ministry. V každém případě bych od příslušných ministrů chtěla vědět, proč je to tak, jak to je. A proč třeba už není zaveden systém, kdy spolu se jmenováním do nejvyšší velící funkce u těchto složek automaticky nenásleduje povýšení na generála. Anebo co je důvodem toho, proč by být zaveden neměl.

Začněme konkrétním příkladem. Opakovaně se vedou debaty o tom, jestli by státní vyznamenání měli dostat bratři Mašínové. Vy byste je vyznamenala?

Na to se mě často ptají. Já bych bratry Mašíny nevyznamenala. Prostě proto, že si nemyslím, že tohle je cesta, kterou máme jít. Jakkoli si vážím jejich odporu a vzdorování tehdejšímu režimu, tak to, co udělali, podle mého není čin hodný následování.

Dále tu stále ještě máme žijící příslušníky odboje proti nacistům a účastníky bojů proti Třetí říši na obou frontách. Jak by jste se stavěla k nim?

Tak ty bych určitě vyznamenala. Bez ohledu na to, jestli bojovali za naši svobodu na Západě nebo na Východě.

Jaká by jinak byla obecně kritéria pro ty, kteří by z Vašich rukou měli převzít státní vyznamenání? Jak byste vybírala z došlých návrhů od vlády, Parlamentu a veřejnosti?

To je vždy těžké, protože návrhů se sejde vždy hodně. Zažila jsem to už ve Sněmovně jako poslankyně, kde jsme ze širokého spektra došlých návrhů museli vybírat, koho navrhneme. A vždy se to nějak musí zúžit, protože všechny vyznamenat nelze. Vybírali jsme mezi těmi, kteří byli šikanování v obou totalitách, nebo kteří nasazovali životy za naši svobodu nebo za život někoho jiného. Je těžké zvolit, kdo dřív a kdo potom.

Nicméně si myslím, že bychom jim všem měli postupně poděkovat a ukázat na to, kolik jsme tu měli velkých lidí a hrdinů. Protože po listopadu 1989 se začaly objevovat takové názory, že jsme národ zbabělců, a že jsme nikdy nebojovali, nebo že jsme se po Mnichově zlomili. Já si myslím, že to není pravda. Měli jsme velký počet hrdinů a za 2. světové války jsme měli velký počet obětí. I proto, že do odboje šel kdekdo.

Komunistický režim vyznamenával jenom komunisty a dělal, že nikdo jiný nebojoval. Tím se celý proces odměny hrdinů pokřivil a bohužel se nám to přeneslo i do nové doby. A vedlo to k tomu, že dnes po veřejném prostoru běhají nepravdivé odsudky, o nichž jsem mluvila.

No a po listopadu pak zase byli dlouho opomíjeni lidé, kteří statečně bojovali a umírali v řadách našeho zahraničního vojska v Sovětském svazu...

To bylo rozhodně nešťastné. Oběti a statečnost vojáků na obou frontách nebyli o nic horší nebo lepší. Někdo se dostal na Západ někdo na Východ... Všichni nasazovali svoje životy pro vlast.

Podle zákona o soudech a soudcích jmenuje prezident republiky soudce na návrh ministra spravedlnosti. Zažili jsme v minulosti konflikt, který řešil i Ústavní soud, kdy prezident Václav Klaus odmítl jmenovat část navržených soudců, protože naznal, že jsou podle jeho názoru „moc mladí“. Vy byste taková kritéria zkoumala, nebo byste to brala tak, že pokud dotyčný splnil formální požadavky ke jmenování, tak byste navrženého adepta jmenovala?

Tím, že jednoho z nich, pana Langera, Václav Klaus nejmenoval ani poté, kdy byl upozorněn Ústavním soudem, že nepostupoval správně, Klaus porušil Ústavu. Nejmenoval jej dodnes – z osobních důvodů. To je nepřijatelné. Prezident se pokouší Ústavu překrucovat do prezidentského systému, který nemáme. Myslím si, že prezident musí být velmi disciplinovaný a ctít Ústavu ve všech směrech.

Máte představu, že situace je zralá na částečnou nebo úplnou amnestii?

Především vítám, že situace se oproti minulosti změnila, a k vyhlášení amnestie je nutná kontrasignace předsedy vlády nebo ministra spravedlnosti – pokud by byl pověřen. To je tak významná věc, že ji nemá dělat sám jeden člověk. Je dobře, že je nutné, aby v tom hrála roli i vláda, když se na tomto kroku domluví.

Je třeba znát situaci. Obecně si myslím, že amnestie v nějakém rozsahu je čas od času dobrá, protože jde o určitý akt milosti.

Naše vězení jsou totálně přeplněná. Máme nejvíce vězňů v přepočtu na obyvatele v celé EU. Ale proč? Máme u nás větší kriminalitu než jinde? Nebo větší počet justičních omylů? Nebo se málo užívají alternativní tresty?

Tohle všechno bych chtěla probrat s ministrem spravedlnosti a ostatními členy vlády, ale i odborníky z řad právníků a experty na systém trestání a věznění. Rozhodně předtím, než bych začala udělení amnestie zvažovat.

Chtěla bych vědět, co by to uvolnilo. Jaké by to mělo důsledky. Jestli by to vůbec k něčemu bylo dobré. No a také jestli by to nakonec nevedlo k tomu, že by se dostali na svobodu i lidé, kteří se konečně dostali tam, kam patří. To je zvláště důležité zvážit i při úvaze o rozsahu amnestie.

Co by Vás zajímalo od ČSÚ? Třeba data o četnosti exekucí?

To je věc, kterou by přinesl život a praxe. Takhle dopředu to neumím říci. Ale asi to, co by se ukázalo, že potřebuji pro své rozhodování.

Ale pokud jde o exekuce. Určitě bych se zajímala o četnost exekucí, jichž je stále víc a přivádějí lidi na zbytek života do beznadějné situace. Dala bych podnět k Ústavnímu soudu, zda je to v souladu s Listinou práv a svobod a zeptala bych se Bankovní rady, zda tady neselhává dozor. Je třeba najít nástroje i legislativní, aby se tento mor zastavil. Tím se ale dostáváme k problému outsourcingu a tunelování veřejných služeb. I když tato data asi ČSÚ nevede. To jsou nešvary, ke kterým naše politická reprezentace dlouhodobě mlčí. A to na všech úrovních – až po hlavu státu.

Prezident jmenuje na návrh vlády některé vedoucí funkcionáře ústředních orgánů státní správy. Jako je již zmíněný ČSÚ a též ÚOHS. V těchto případech byste návrhy vlády respektovala, nebo byste zkoumala, co to je za člověka?

V zásadě a v principu bych respektovala návrh vlády. Ale znovu opakuji, že pokud by mi navrhovali politiky nebo bývalé politiky, kterým je třeba najít „trafiku“, tak bych stále upozorňovala na to, že do těchto funkcí by měli být jmenování odborníci z řad občanské společnosti.

Přitom v evropských státech je antimonopolní úřad nesmírně silnou institucí. I proto, že na poli své působnosti má pravomoci jako u trestního řízení policie, prokuratura a soud v jednom. U nás je tak trochu na okraji a někdy je považován za „trafiku“. V Evropské komisi však je generální ředitelství pro hospodářskou soutěž vůbec nejobávanější složkou  celé Komise... Zvážila byste pokus dojednat s vládou rekrutování nějakého nezávislého, tvrdého skutečného odborníka, jako byl komisař Mario Montti?

Ráda bych se pokusila vyjednat s vládou instalování někoho takového. Pokud ho máme. Ale určitě tu odborníky na soutěžní právo máme. ÚHOS je velmi důležitý i proto, že dohlíží na veřejné zakázky.

Co by Vás zajímalo od zpravodajských služeb? Tedy pokud by odpověď dopředu nezmařila jejich práci...

Především by mě zajímalo, jak tajné služby fungují. Také jak se nakládá s jejich zprávami,. Jaké má prezident možnosti, jak naložit se zjištěnými skutečnostmi. Občas se mluví o tom, že existuje nelegální propojení některých zástupců byznysu a zpravodajských služeb. To bych považovala za velmi nebezpečné pro celou společnost.

Bývalý letitý zpravodajský důstojník, který BIS prošel od řadového analytika až po náměstka ředitele pro operativní službu a později se stal ředitelem civilní rozvědky ÚZSI – dnes senátor František Bublan, mi prozradil, že vláda se zpravodajskými službami koncepčně vůbec nepracuje. Úkolování prý má takovou podobu, že ředitel služby koncem roku přinese do vlády seznam toho, na čem pracují a co si myslí, že by mohli dělat a v podstatě si to nechá podepsat. Až na velmi vzácné výjimky – třeba poté, kdy Rusové zastavili dodávky plynu a ropy do poloviny Evropy, si teprve najednou ministři vzpomněli, že by bylo dobré pracovat na tom, abychom to věděli dopředu a mohli se připravit. Zajímala by Vás třeba strategická surovinová bezpečnost? Nebo případy nebezpečného prorůstání vlivu mafie do Policie, justice, do tvorby zákonů na míru, nebo jejich vliv na výběrová řízení?

Nepochybně ano. To považuji za klíčové.

Respektovala byste návrhy na jmenování rektory, doručené vám ministrem školství, jako výsledek volby akademickým senátem?

Ano, jednoznačně. Politici nemají zasahovat do akademických svobod.

Respektovala byste návrhy vědeckých rad na jmenování profesorů?

Nemají zasahovat ani do svobod vědeckých.

Respektovala byste volbu akademiků na jmenování předsedy jejich instituce?

Jednoznačně.

Děkuji za rozhovor.

Vytisknout