To mě teši, že ste Ceši

21. 12. 2012 / Pavel Táborský

V dobách starého Rakouska, které se v hlavách některých dnešních spoluobčanů stalo vzorem dokonalosti, většina národa způsobně zpívala "Zachovej nám Hospodine císaře a naši zem", loajálně oslavovala narozeniny členů císařského domu a byla v jistém smyslu státotvorná. Jen v podhoubí klíčila jakási nedůvěra k adorované státní formě, vydatně posilované tehdejším tiskem a mnohými politiky.

Myslet si své, naoko se vším souhlasit, kecat u piva, nadávat doma na poměry, případně dělat drobné schválnosti -- odtud asi pramenil obsah pojmu "švejkovina", který tak geniálně, v podobě daleko složitější postavy Josefa Švejka, zosobnil Jaroslav Hašek.

A od té doby je i v cizině mnohde na Čechy nazíráno jako na "švejky". Kus pravdy na tom hodnocení asi bude, i když obecná klasifikace národních povah nemusí být přesná, ba ani dokonce univerzální.

Navíc máme v naší literatuře díky Karlu Čapkovi i další možnosti, jak českou národní povahu prostřednictvím literárních předloh charakterizovat lépe. V současné době by jako vystižný model mohla posloužit Čapkova hra Ze života hmyzu. Konkrétně dvojice Chrobáků, která si tak dojemně válí před sebou známou kuličku. Přesvědčivější dnešní charakteristiku národního charakteru můžeme najít v dramatu Válka s mloky. Dvojice manželů Povondrových, kolem níž se valí úděsné události jedna za druhou, zůstává v poklidu domova bez náznaku protestu pouze se svými problémy, stejně jako rodinka valivých Chrobáků.

Jestli nás v cizině budou nadále hodnotit jen jako "švejky", případně "chrobáky", nebo "povondry" není známo. Proslavené "nastavování zrcadla" může být, alespoň v prvopočátcích, pro nás užitečné. Užitečnější by však mohlo být naplnění starého junáckého hesla: "Naši snahou největší buď čin".

Vytisknout