Budování kultu osobnosti v přímém přenosu

20. 12. 2012 / Daniel Veselý

Čeští politikové a komentátoři se ve vyznáních vůči mrtvému exprezidentovi přebíhali v trapnostech, přestože se balast snažili překrýt "analýzami" odlišných tváří VH -- dramatika, disidenta, politika atd.. Svými texty nicméně přispívají především k budování kultu osobnosti, který se dalece liší od smutně prozaické skutečnosti. Budoucí historikové budou mít plné ruce práce, budou-li se snažit o vytvoření reálného obrazu Václava Havla.

Idol pod mikroskopem

Jiří Pehe, který ve svých textech staví Václava Havla do opozice vůči Václavu Klausovi nepříliš odlišně od Petra Hájka, v článku s názvem Kde Václav Havel chybí nejvíc? ZDE, píše, že jeho hrdina "po celý život vytrvale připomínal potřebu úžasu a pokory před Bytím." Cynicky a v intencích černého humoru bych dodal, že kupříkladu v případě jednoho milionu usmrcených Iráčanů, jež Havel škrtem pera odsoudil k smrti, byť nevědomky, šlo spíše o "úžas a pokoru před (Za)bitím." Pehe místo střízlivého hodnocení Václava Havla nepříliš překvapivě dochází k závěru, že jeho jasnozřivý hlas nám tu nyní chybí.

Karel Hvížďala se snažil nenapsat obrazoborecký text ZDE, ale zjevně se mu to nepodařilo. V článku "Nekritický obdiv i nenávist zamlžují Havlův pravdivý obraz" vedle konstatování, že Václav Havel na začátku prezidentské kariéry s partou svých přátel "vypadal jako Ježíš s apoštoly", vyjmenovává šest jeho "chyb"na domácí půdě. Tím se alibisticky vyhnul dle mého soudu nejzásadnější "chybě." Tou byla Havlova nadšená podpora všech amerických invazí v polistopadové době a vlastnoruční podpis pod tou nejhorší -- to za cenu milionů zmařených životů, vykořenění celých populací; zničených infrastruktur, ekologických problémů a v posledku za cenu nevýslovně obludného utrpení.

"Praha se stala na krátký čas středem velkých událostí naší euroatlantické civilizace. Po období adorace a pak povrchní kritiky či v poslední době zcela nesmyslných výpadů nazrává čas k zevrubnější analýze jeho činů i osobnosti, která přesahuje rozsah krátkého komentáře a na kterou si budeme muset ještě počkat," píše Hvížďala. Potřeba být viděn, něco znamenat v rozháraném zmatku univerza a posedlost analyzovat mnohovrstevnatou osobnost VH nicméně může zakrýt agresivní postoje zkoumaného, zejména pak ostrý nesoulad s jím proklamovanými humanistickými ideály.

Novinář Jan Macháček ve svém příspěvku "Kde chybí Havel nejvíc?" ZDE zkoumá, jak by asi dění v roce 2012 bývalý prezident glosoval příkladně tvrzením, že VH stál za tradicemi a hodnotami české zahraniční politiky. Jaké "tradice a hodnoty" má pan Macháček na mysli? Snad českou podporu mafiánského pašaliku v Kosovu nebo zamítnutí pozorovatelského statusu pro Palestinu v OSN českou diplomacií? Ano, Václav Havel přes veškerou rétoriku o lidských právech tato základní práva Palestincům odpíral, když stál pevně za izraelskou politikou Apartheidu ZDE, a tudíž likvidací řešení blízkovýchodního konfliktu podle dlouhodobého mezinárodního konsenzu ZDE. Nabízí se vtíravá otázka -- proč by nám vlastně měl chybět Havlův hlas, jenž byl zejména v otázce řešení světových konfliktů mimořádně agresivní? Co třeba Havlovo volání do zbraně v Libyi v březnu loňského roku ZDE, kde následná vojenská intervence NATO destabilizovala nejen samotnou zemi, ale celý region?

O kázání vody a pití vína

Výjimku v budování kultu osobnosti představuje článek Milana Hanyše "Den Václava Havla a zahraniční politika" ZDE. Hanyš si všímá Havlových "omylů a slepých skvrn" a podrobuje kritice jeho přehnaný důraz na "transatlantické vazby a obcházení Bruselu v bilaterálních jednáních o umístnění amerického radaru," což "oslabovalo naší aktivní účast na integraci Evropské unie." Jestliže je něco vzdáleno ideálům Pravdy a Lásky, je to i na americké poměry extrémně militantní klika Dicka Cheneyho, jíž se VH až psovsky poddal. Zde je onen nesoulad mezi hlásaným a konaným do očí bijící, ale přece tak široce ignorovaný.

Nicméně autor textu opomíjí zásadní věc. VH svým podpisem takzvaného Dopisu osmi ZDE podpořil Bushovu ilegální invazi do Iráku. Za stejně závažnou invazi padaly v Norimberku hlavy nacistických válečných zločinců. Dva hlavní strůjci irácké tragédie G. W. Bush a Tony Blair byli jen pár týdnů před Havlovou smrtí v nepřítomnosti usvědčeni ze spáchání válečných zločinů v Iráku genocidu nevyjímaje ZDE. Dostihla by světská spravedlnost bývalého českého prezidenta kdyby žil, nebo je jeho role jenom morálně zavrženíhodná?

Společnost, která potřebuje podobné primitivní kulty, je chorá. Nekriticky obdivovat Václava Havla znamená trpět akutní neznalostí. Nikdo soudný nemůže obhajovat stoupence všech amerických invazí po roce 1989, notabene když tento jedním dechem hovořil o svátosti lidských práv. Za podpis Dopisu osmi, který schvaluje masovou vraždu v podobě ilegální agrese do Iráku měl být Václav Havel dle mého soudu trestně odpovědný. Je to plivanec do tváří milionů zničených lidských osudů nehledě na v současnosti odkrývané a pitvané stránky našeho malého českého génia.

Vytisknout