Dozbrojit a přezbrojit, aneb Radostné vyhlídky boje za mír

1. 9. 2012 / Karel Dolejší

Haddick rozhodně není první, kdo si všiml rostoucí zranitelnosti kdysi tak suverénního nástroje americké "force projection", jakým bývalo útočné uskupení plavidel soustředěné kolem mateřské letadlové lodě. Vedle některých specifických ruských zbraní vesměs vzniklých ještě v sovětské éře zde hlavní "zásluhu" nese čínská strategie zamezení vstupu do prostoru, kterou už s jistými modifikacemi převzal Írán. Pro ty kdo dávají přednost populárnímu podání je tu John Michael Greer, který nabídl paralelu s osudem velkých středovýchodních říší spoléhajících na armády válečných vozů (což byla ve své době náročná a drahá technologie), avšak zničených mnohem méně početnými vojsky mořských národů s úspěchem ve velkém používajících relativně primitivní oštěpy. Dnes je tomu tak, že za cenu jedné americké letadlové lodě může např. Čína postavit stovky, ne-li tisíce moderních protilodních raket.

Haddick konstatuje, že působit ve vodách ohrožovaných protilodními raketami protivníka může být napříště pro letadlové lodě příliš nebezpečné. Avšak pokud by bylo třeba operovat z většího odstupu, taktické palubní letouny se mohou kvůli omezenému doletu dostat do značných problémů. Navrhuje tedy dvě možná řešení: Velké dálkové bombardéry, které by podle něj mohly převzít i taktickou podporu pozemních jednotek, nebo bezpilotní prostředky. Ať už by došlo k výběru jedné či druhé varianty (případně i obou), tradiční role letadlové lodě by tím byla velmi výrazně oslabena, protože ani jeden ze zmíněných prostředků drahé, velké a relativně zranitelné plavidlo nepotřebuje. A k Haddickově analýze se ještě sluší dodat, že ani to ještě nemusí být poslední problém.

Absolutní preference velkých bombardérů by znamenala úplné spoléhání na bezbrannost protivníka - tedy na to, že jeho senzory, stíhací letouny a pozemní prostředky PVO nedokážou tyto stroje včas detekovat a sestřelit. Američané jistě velmi pokročili v technologii stealth, na druhé straně to však rozhodně neznamená, že tím vznikla šance postavit letoun, který bude doopravdy "neviditelný" a může si dovolit nepřátelskou PVO prostě ignorovat. Pasivní lokátory a další méně tradiční prostředky mohou i "neviditelné" útočníky zachytit včas a vystavit je tak ohrožení, jež bude nad jejich síly. Ani ten nejmodernější bombardovací letoun s výzbrojí umožňující útok z odstupu například nebude mít v případném souboji se stíhacím letounem příliš velké šance. Drahých bombardérů přitom bude nepochybně vždy k dispozici jen omezený počet a ztráta každého jednotlivého kusu by tedy byla velmi citelná. Stíhací doprovod pro zamýšlené nové bombardéry přitom nikdo vyvíjet nehodlá, zatímco existující stroje nové generace (F-22, F-35) mají jen omezený dolet a na takovýto úkol by nemusely stačit.

Přechod na výrazně levnější dálkově řízené bezpilotní prostředky tedy může vypadat o dost nadějněji, ovšem dosavadní výsledky jejich nasazení nehovoří nutně v jejich prospěch. Západ se ještě nedávno chlubil údajnou schopností omezovat při leteckých útocích tzv. vedlejší škody, avšak záznamy o počtu civilních obětí bezpilotních leteckých útoků hovoří o něčem zcela jiném. Hrozí tak reálné riziko, že ekonomické náklady na válku přechodem na bezpilotní útoky sice klesnou, ale pouze za cenu značného nárůstu politických nákladů, které se po nějaké době dokonce mohou stát zcela neúnosnými.

USA schválily změnu strategických priorit a v centru jejich zájmu má napříště ležet asijsko-pacifický region. Mitt Romney v případě svého vítězství ve volbách tento proces patrně zbrzdí, ale sotva ho může zcela zastavit. Avšak současně s ohlášenou změnou vychází najevo, že U.S. Navy nemusí mít k dispozici vhodné zbraňové systémy, které by jí umožnily plnit nové úkoly, zatímco nahrazení tradiční role letadlové lodě letectvem představuje daleko méně flexibilní řešení nežli to původní. Ve výsledku by mohla schopnost ozbrojených sil USA vést bojové operace v mezikontinentálním až globálním měřítku výrazně utrpět.

***

Zatímco Američany ohrožuje pokles významu preferované kategorie výzbroje, Rusko mohou nakonec nejvíce ze všeho ohrozit vlastní přehnané ambice. Na počátku Putinovy éry se dařilo vývozem energetických surovin vydělávat tolik, že si Moskva vytvářela rozsáhlé rezervy v cizí měně. Tato doba je však již pryč a v současnosti se hranice, po jejímž dosažení by Moskva dokázala bez problémů krýt své běžné výdaje, nachází někde na úrovni ceny 122 dolarů za barel ropy. Jakkoliv je v současnosti cena ropy relativně vysoká, této hranice zatím nedosahuje. Ale Moskva přesto právě nyní plánuje největší program zbrojení od 30. let 20. století. V době, kdy žije doslova z ruky do úst. Takový ambiciózní program však ve svém důsledku může definitivně podlomit zdraví ruské ekonomiky a vést k dalšímu "sebeuzbrojení".

To co bývá totiž označováno za "uzbrojení Sovětského svazu" a přičítáno za zásluhu Ronaldu Reaganovi bylo totiž ve skutečnosti daleko spíše právě sebeuzbrojením. SSSR neměl nikdy k dispozici ekonomické prostředky, které by mu umožňovaly usilovat o strategickou paritu s USA ve všech oblastech. Realistická strategie tedy musela zahrnovat soustředění prostředků na jednu oblast vyhodnocenou jako pravděpodobně rozhodující (například mezikontinentální balistické rakety odpalované ze země). To se během poválečné doby také dlouho skutečně dělo, nicméně za brežněvovské periody byl tento přístup "překonán". Generálové všech zbraní byli ovšem velmi spokojeni, když dostávali ohromné prostředky, na výzkum a vývoj však toho už tolik nezbývalo a zejména se v masivně zkorumpovaném a rozkrádaném systému začala kvůli nedostatku investic pomalu hroutit ekonomika jako celek. Posledním hřebíčkem se pak stal Afghánistán.

Je dost dobře možné, že Putin považuje ambiciózní "stalinský" program zbrojení za prostředek k opětovnému nastartování ruské ekonomiky v podmínkách, kdy se dosavadní model rozvoje vyčerpal (výnosy ze zahraničního obchodu přestávají stačit, surovinový průmysl si stěžuje, že nemá na investice) a světová ekonomika se nachází v krizi, která zřejmě ještě ani zdaleka neskončila. Jenže tento program zajisté není bez vážných rizik, o nichž by lidé jako bývalý ministr financí Alexej Kudrin mohli přednášet celé hodiny. Zde se spokojím se stručným konstatováním, že ekonomika dnešní Ruské federace se už dost málo podobá autarkní ekonomice stalinského SSSR a pokles důvěry zahraničních investorů ji může velmi znatelně poškodit. Samozřejmě, jakkoliv Moskvě potenciálně hrozí poměrně značné ekonomické problémy, ve srovnání s EU stojící na pokraji rozpadu se ani černé scénáře dalšího vývoje v Rusku pořád nejeví jako něco zcela fatálního... Nicméně případné ekonomické otřesy způsobené pokračujícím únikem kapitálu by mohly výrazně oslabit mezinárodní postavení země a ve svých důsledcích i postavení prezidenta Putina na domácí scéně.

***

USA stojí před nutností zaplnit tradiční roli letadlových lodí jiným prostředkem či prostředky, což pro ně reprezentuje zásadní změnu doktríny a novou vlnu zbrojení. Rusko se chystá přezbrojit na soudobou bojovou techniku hned v několika oblastech, ačkoliv snad nejvíce ze všeho by jeho ozbrojené síly potřebovaly investovat do personálu a výcviku. Obě mocnosti tedy brzy přijmou závažná a svým způsobem osudová rozhodnutí, která mohou v případě vážných chyb jejich mezinárodní vliv do budoucna výrazně snížit nebo dokonce i významněji ohrozit. V USA je veřejná diskuse výrazně otevřenější, nicméně dosavadní postup zatím ani v jedné zemi neskýtá mnoho nadějí na to, že by příslušná rozhodnutí padla na základě skutečně věcného a mocnými lobistickými zájmy předem nedeformovaného vyhodnocení situace.

Vytisknout