Z Klause by měla jít na právníky hrůza

30. 8. 2012 / Jiří Jírovec

Klaus se zde vydal na tenký led. Český právní řád nezná pojem "osobní garance", takže jde o nesmyslný požadavek. Vláda neodpovídá prezidentovi, ale parlamentu. Známe ovšem pojem imunita, tedy mechanismus, který chrání jak poslance, tak i prezidenta před následky nekompetentního počínání.

Striktně vzato, Klausův požadavek osobní garance má svoji logiku, pokud je chápán v kontextu mafiózní společnosti. Klaus ze špičky mocenské pyramidy upozorňuje trio pod sebou, že je nutné alespoň vzbudit zdání, že je všechno košer, aby se lid nadměrně nevzrušoval a nezbavil pravici v příštích volbách moci. Dělal to již dřív, když rozpory v trojkoalici hrozily pádem vlády. Navenek byl pod jeho kontrolou uzavřen smír, i když existence dohody byla samým Klausem později popřena.

V čem (pro plebs či lůzu) spočívá princip osobní záruky? V propadnutí hrdla katu v okamžiku, kdy se v zákonu najde první skulinka? A jak dlouho ta osobní garance bude platit? Do konce funkčního období nebo doživotně? Jakým způsobem má Nečas a spol. osobní garanci vyhlásit? Bude přenosná na příštího prezidenta? V neposlední řadě se lze ptát i na to, co se stane, když president za pár měsíců prohlásí, že vlastně žádné záruky nepožadoval.

Klaus měl svůj postoj k restitucím vyjádřit v době, kdy se zákon připravoval a parlament mohl do jeho znění vsunout příslušné formální záruky. Mohl protestovat proti jednání koalice, která potlačovala jakoukoli diskusi o důsledcích restitučního zákona. Neudělal to, asi mu zabírá příliš času jeho přednášková činnost.

Církevní restituce jsou tak absurdní záležitost, že i sám Klaus vidí, že by byla škoda, kdyby měly ovlivnit příští volby do parlamentu a případně vést ke ztrátě kontroly pravice nad penězovody odvádějícími pramínky ze státního rozpočtu.

Náboženství vzniklo jako mocenský nástroj kontroly. Protože se vždy našli takoví, kteří chtěli vládnout a při tom mít moc krást, smilnit, zabíjet a nebát se boha té které provenience, vznikl konflikt mezi mocí světskou a církevní.

Považovat Únor 1948 za kvalitativně odlišný mezník v těchto střetech je nesmyslné a je zatím pro (katolickou) církev přijatelný z čistě pragmatických důvodů. To, že se Duka s někým dohodl, že nebudou chtít víc pro budoucnost, nic neznamená. Nikde není řečeno, že Masaryk a Beneš nemohou být v budoucnosti označeni za stejné gaunery jako komunisti, kteří církvi brali. Nedotknutelnou hranicí je pro (katolickou) církev doba, kdy sama získávala majetek na úkor druhých.

Církevní restituce ovšem svým způsobem ohrožují i českou světskou moc, protože propaganda, zdůvodňující restituce, přisuzuje církvi "významnou úlohu" ve společnosti. Proboha proč, když byly sociální služby oproštěny od náboženského balastu? Potřebujeme Duky, aby žehnali přístrojům v nemocnici a nebo helikoptérám a vojákům na křižácké výpravě v Afghánistánu či jiné pohanské zemi? Potřebujeme feldkuráty, aby uklidňovali vojáky znepokojené pohledem na zabíjení? Otázka samozřejmě je, kolik moci má připadnout povídkářům, kteří si kdysi vymysleli dobrý scénář pro manipulaci s lidmi pomocí biče na zemi a cukru na nebesích. Tedy spasení a nebo věčného zatracení.

Pro úplnost je nutné dodat, že president napsal dopis i Dukovi a předsedovi Ekumenické rady církví Joelu Rumlovi ZDE . Na nich ovšem garance nepožaduje:

Upozornění, že (neprolomení) je v i v jejich zájmu, je zdvořilé až k bezzubosti. Asi ví, že slovo hodnostářů mizí s jejich odchodem.