POLEMICKÁ RECENZE RECENZE

Takoví jsme byli...

30. 8. 2012 / Štěpán Kotrba

Dialogy a narážky byly v většině jeho scénářů naposlouchané v reálných prostředích, kam Dietl vysílal své spolupracovníky na dlouhé, někdy i půlroční stáže. Zaměstnali je v sámošce či ve skladu a nikdo o jejich pravé totožnosti a pravé roli nevěděl. Některé dialogy byly získány i s použitím skryté nahrávací techniky v cílovém prostředí. A pak přepsány. Zkušenost s reálným životem Dietlovi přineslo i 198 bakalářských příběhů, ke kterým psal scénáře na základě dopisů diváků.

Několikamiliónové publikum oslovil Dietl televizními zážitky ne proto, že by méně ředil mediální limonádu či používal hustý sirup, ale že ta limonáda byla z pravého, čerstvého ovoce a ne ze syntetických chemikálií, cukerínu a přísad. Tím se liší od dnešní Ordinace v růžové zahradě či Ulice. Od plochosti, umělosti a scénáristické, režijní i herecké diletantnosti. K řemeslu vypravěče ale vedla dlouhá cesta - od čtvrtého dílu prvního československého seriálu Rodina Bláhova z roku 1959 s názvem Babička tomu věří a seriálu Tři chlapi v chalupě (vysílání 1961 -- 62). Na Dietlův seriál Slovácko sa nesúdí (1975) se lze dívat i dnes - a je bez jakýchkoliv ideologických incidentů.

Luxus dvaceti scénáristů či kulturních antropologů, pracujících na skenu prostředí třeba i půl roku pro jeden film či seriál si dnes žádná komerční televize nemůže dovolit. A ta "česká" na to už nemá inteligenci ani lidi. Stejně jako animovaný film už nemá Jiřího Trnku, Hermínu Týrlovou či Zemana. Umělci rostou z příležitostí. Dnešek jim dává příležitost pouze k ploché komerci. Ona "měkká" propaganda, o které hovoří Čulík, nebyla součástí scénáře či nějakých požadavků partajních orgánů (na to byli hloupí a primitivní - viz státně propagandistická hesla té doby), ale vzešla z kreativní reflexe tehdejšího jazyka, tehdejší společnosti. Ano, je to dnes až směšně tragické, ale takoví jsme doopravdy byli - jako společnost i jako jednotlivci. Proto se lidé v seriálech "viděli", ztotožnili se s nimi a jejich hrdinové mohli pro mnohé fungovat jako vzory. Protože prostředí byla zkopírovaná z těch reálných do posledního detailu (product placement v tom tehdy opravdu nebyl...). I rekvizitáři a kulisáci byli umělci. A herci byli reální živí lidé, ne napomádované nafukovací panny (okresní divadla byla tehdy plná vynikajících herců - scouting pro televizi byl hračka). Filmový a televizní režisér František Filip říká, že vše, co Dietl psal, "vonělo pravdivým životem". Protože každá z těch "typických" postav byla realistickou a ne umělou, proto se stal slavným herec Ladislav Chudík jako primář Sova z Nemocnice na kraji města, proto se stal pohrdaným Josef Vinklář (doktor Cvach) a obdivovaní Eliška Balzerová (Alžběta Čeňková), Jana Štěpánková (doktorka Králová) či Miloš Kopecký (doktor Štrosmajer). V Mostě měl Dietl přítele, ortopeda Ihora Ellyjiwa, a s ním příběhy konzultoval a na týden se u něj v nemocnici ubytoval a sloužil s ním denní i noční služby.

"Bylo dobře napsané i natočené," říká ještě i dnes Jana Štěpánková o seriálu. O dalších pokračováních se jí už mluvit nechce. "Co bych k tomu měla říkat? První série Nemocnice byla zázrak, ty další už ne." (10. května 2010, Novinky.cz). Ano. Protože ty další ("remake po 20 letech" - 2003, scénář Jan Otčenášek, režie Hynek Bočan) už neměly tu geniálně komplexní přípravu, i když Bočan byl nadmíru zkušený tvůrce. "Nevesely, truchlivy, jsou ty nové časy...Trapnost nad trapnost, slátaná dohromady hodně horkou jehlou. Bez jakýchkoli můstků přeskočit 20 let a po hlavě rovnou do privatizačního pekla ranného kapitalismu, tomu se říká scénáristická odvaha," konstatují k remejku Nemocnice diváci na internetu. "Seriál za těch dvacet let nasáknul kapitalismem jak hnusná houba, herci vyhasli a scénář se s tím Dietlovým nedá srovnávat ani v tom nejvlhčím snu." Bohužel. Je to tak.

A právě proto, že Dietl byl vynikající psycholog svých postav či "abnormálně šikovný kýčař" (Vladimír Just), se Jiřina Švorcová stala "stranickým" vzorem prodavaček vesnických samoobsluh. Stejně živým vzorem, jako živými až živočišnými byly dělnice Lenka Kořínková či Dagmar Veškrnová (později Havlová) ve filmu Holky z porcelánu (režie Juraj Herz). Stejně jako Švorcová, i Kořínková a Veškrnová tehdy hrály samy sebe - "dívky v rozpuku", ne tu trapnou karikaturu stárnoucí štětky, kterou se Veškrnová stala později po boku prezidenta. Stejně realistické je i prostředí a postavy pražské záchranky v seriálu Sanitka.

Místy jsme byli naivně romantičtí, místy papouškující propagandistické bláboly, v žádném případě ale ne "dokonalí" v mediálně sterilizačním mejkapu dnešních papundeklových kulis.

Nedávno jsem se na kabelové televizi díval na "propagandistický" seriál Muž na radnici. A konfrontoval jsem své vzpomínky na starosty měst, které jsem znal v té samé době, kdy mí rodiče pracovali pro Chomutov, Poděbrady, Pardubice, Ústí. Jo, byli to oni. Starostové, tajemníci. Poznal jsem je. Pamatuji si jejich mnohdy i tehdy naivní názory na "práci pro lidi" a až úzkostlivou poctivost a odpovědnost. Stejný byl otec mé bývalé ženy, tehdy starosta Ovčár, obce u Kolína. Stejný je jeden starý pán, tehdy krajský zemědělský tajemník partaje, který k nám kdysi chodil a kterého ještě občas potkávám na Prvního máje. Poznal jsem i architekty, kteří tehdejším "brutalismem" zaneřádili mnohá města. Znal jsem je v reálné podobě jako absolventy či učitele fakulty architektury ČVUT, kde učil 25 let i můj otec na katedře kreslení a modelování. Ano, byli to oni. Romanticky zasnění do svých srolovaných výkresů a urbanistických schémat, plni touhy vytvářet nový svět novou architekturou, kterou jim naočkovali už jejich učitelé, vzešlí z tradic prvorepublikového funkcionalismu. A ten byl také levicový - socialistický - a ne že ne...

Účelem televizního seriálu nebylo "legitimizovat poinvazní režim". Účelem bylo vytvořit plejádu filmových děl, ukazujících lidi takové, jací jsou - při obyčejné práci, doma v rodině, na ulici. V obyčejných situacích. Přinést portrét těchto hrdinů života. Přinést portrét tehdejší společnosti.

Ano, takoví jsme byli. A ještě dnes se poznáme v těch postavách. Nestyďme se za to. Nebičujme se. Berme to jako historii, ze které se každý poučil - každý podle svého. Byly to dokonale natočené bijáky. Dokonalé filmařské a televizní řemeslo té doby. A k té době patřily i ideje té doby. Včetně odleželého guláše, do kterého tehdy ještě nekecala Evropská unie.

Falešný politický rámec (Charta 77), do kterého se snaží Čulík napasovat Dietlovu tvorbu, je umělým konstruktem někoho, kdo se (z ryze subjektivních důvodů zamlčování vlastních traumat) nechce a nebo nedokáže ve vzpomínkách vrátit zpět. A nebo někoho, kdo to neprožil a tápe při hledání logiky tehdejšího světa. Jako turista v exotické zemi s průvodcem od Lonely Planet. Travel Guides and Travel Information. Na Chartu v roce 1977 mimo několika desítek pražských intelektuálů srali všichni. Měli jiné starosti. Stejně jako o deset let později. A stejně jako dnes. Bez antropologické poctivosti se interpretace minulosti nenajde. Stejně jako se nenajde interpretace přítomnosti a prognóza budoucnosti. Politické berličky a strašení rudým slizem možná uspokojí dnešní režimní propagandisty, účelově ohýbající realitu před nastávajícími volbami, které přinášejí sociologům vizi 25% pro KSČM, historickou pravdu o "normalizačním" kumštu a jeho inspiracích však zanášejí nánosem nicneříkajícího bahna.

Srovnávejme jen to srovnatelné. Televizní příběh není kniha nebo divadelní hra a scénárista televizních seriálů nemusí být Hemingway nebo Shakespeare. Od jisté doby ale platí, že by dobrý český televizní scénárista měl být alespoň takovým vypravěčem, jako byl Jaroslav Dietl, tvrdí dnes redaktor Českého rozhlasu Robert Tamchyna v medailónku o Jaroslavu Dietlovi. A má pravdu.

Vytisknout