O přirozenosti tykadel

1. 9. 2012 / Milan Daniel

Ač Smetanovi nelze upřít nápad, výsledkem jeho snažení byla v řadě případů pouhá skica. Teprve invence jeho následovníků přiblížila známé tváře skutečnosti. Také ovšem tomu lidu, kterému mají sloužit. Z nadlidí se staly bytosti téměř pohádkové. Přiblížili se tím realitě mnohem více, než tomu bylo v tom původním, značně zpotvořeném základu.

Tykadla jsou, jak známo, nosiči smyslových orgánů. U hmyzu mají řadu funkcí. Politici pak mohou využít tyto funkce všechny. Hmatem například okamžitě ucítí, co je dobré shrábnout. Jak píše wikipedie, málo známou skutečností je i fakt, že hmyz vnímá chuť stejným způsobem jako vnímá čich, pomocí chemoreceptorů. Většinu takto specializovaných chemoreceptorů lze nalézt u úst, přesto se v menší míře chuťové chemoreceptory vyskytují i na tykadlech. Politici jsou ovšem vyšším druhem hmyzu, a proto dokáží zjevnou chuť vyjádřit lépe tykadly a ústy ji někdy potlačit, jindy ale i protlačit.

Tykadla tak přibližují fungování politiků lidu a leckterý volič je nadšen nově objevenou možností, že u svého strnulého zástupce může pomocí fixu či spreje lehce zjednat nápravu. Důležité je ovšem pracovat na nich s láskou. Tak, aby poznali, že je máme koneckonců rádi. Vzorem budiž třeba prezident Klaus vyvedený jako brouk Pytlík, pracovitý pan poslanec Rath jako Ferda Mravenec či byvší poslanec Langer, jemuž ovšem rohy a umouněná tvář sluší více, než obyčejná tykadla. Z nepochopitelných důvodů se tomu ale brání politici a jak je ze Smetanova příkladu známo, poštívají soudce. Že prý tím nic nezískali, naopak jim tím vznikla škoda.

Soudci, kterým na právech vytloukli z hlav Andersena, bohužel nedokáží říci, že škoda vznikla naopak tím, že jsme si ty politiky zvolili. A těmi tykadly se to jenom pokoušíme napravit.

Vytisknout