30. 8. 2012 / Jan Čulík
Vrátit se o pětatřicet let zpět a posoudit, jaký hodnotový systém vnucoval veřejnosti tehdejší politický režim prostřednictvím zábavných televizních pořadů, může i o dnešní společnosti odhalit docela pozoruhodné skutečnosti, míní Jan Čulík. No, posuďte sami. (Přeloženo z angličtiny.)
K tomu: Jan Čulík, Místo nahoře: Jak Česká televize konstruuje obraz české skutečnosti ZDE
(Analýza je součástí mezinárodního srovnávacího projektu, který zkoumá, jaký hodnotový systém šířily a šíří do společnosti televize za komunismu a dnes v Polsku, v Maďarsku, v Rumunsku a v Československu/České republice)
Žena za pultem (Československá televize 1977)
Jaroslav Dietl byl talentovaný autor televizních seriálů. V šedesátých letech napsal několik seriálů, které podporovaly československý liberální reformismus z té doby, avšak po poinvazních čistkách začátkem sedmdesátých let se stal autorem velkého počtu vysoce populárních televizních seriálů, které napsal pro Československou televizi jako "měkkou" propagandu pro poinvazní režim. Paulina Bren dokonce ve své monografii The Greengrocer and his TV argumentuje, že svým dílem Dietl možná Husákův režim zachránil, protože mu dal určité zdání popularity.
Dietl byl velmi plodný. Byl autorem šestatřiceti televizních seriálů, natočených pro Československou televizi. V současnosti se zdá být v českém kulturním diskursu neosobou. Jeho jméno se dnes ve sdělovacích prostředcích objeví málokdy.
Ve střední Evropě existuje už od osmnáctého století tradice "oslazování propagandistické pilulky", zlidšťování a zpřístupňování propagandy. Slovenský barokní skladatel Edmund Pascha (1714-1772) zahrnul do své Vánoční mše v F dur bučení krav a bekot ovcí, aby bylo dílo přístupné místním slovenským pastýřům. Začátkem padesátých let "humanizoval" mladý Milan Kundera marxistickou ideologii, tehdy nově vnucenou Československu, tím, že ji v básnické sbírce Člověk, zahrada širá (1953) spojil s nejdomáčtějšími rysy české existence, s rodinnými vztahy a s nejútěšnějšími rysy české krajiny.
Dietlovo dílo, jak se zdá, pokračuje v této tradici. Žena za pultem je velmi dobře napsaný televizní seriál. Skládá se z narativů, které se soustřeďují na osobní, především milostné vztahy a na problémy uvnitř těchto vztahů. Ty udržují divákův zájem a naplňují příběh energií a napětí. Zároveň jsou tyto narativy jemně zformátovány tak, aby seriál podprahově podporoval Husákův režim.
Hlavním účelem tohoto televizního seriálu je zřejmě legitimizovat poinvazní režim, který v sedmdesátých letech mnoho lidí v Československu nenávidělo. Lidé, kteří poinvazní režim podporovali, byli v československé společnosti sedmdesátých let nepopulární. Zejména v reakci na tuto skutečnost se Žena za pultem silně snaží vytvořit iluzi, že stoupenci poinvazního režimu jsou oblíbení příslušníci českého národního společenství.
Seriál je z r. 1977, což byl rok, kdy vzniklo disidentské hnutí Charta 77. Po dlouhé měsíce v roce 1977 byla komunistická média v Československu naplněna propagandou, zaměřenou na diskreditaci lidskoprávních aktivistů, soustředěných kolem Prohlášení Charty 77, které vydali její tři mluvčí 5. ledna 1977. Obdobně jako při poinvazních čistkách r. 1970, kdy se požadovalo od všech dospělých občanů Československa, aby schválili sovětskou invazi z r. 1968, a když to odmítli, přišli o zaměstnání, během prvních šesti měsíců r. 1977 se požadovalo od všech dospělých občanů Československa, aby odsoudili Prohlášení Charty 77 - aniž by ho četli, protože režim ho nikdy nepublikoval.
Takže zatímco veřejnému prostoru v Československu dominovala propaganda a všichni občané byli pod tlakem režimu, aby se alespoň formálně podřídili jeho hodnotám, Žena za pultem vytvořila idylický život v konzumerismu, jemuž kralovali laskaví a přátelští činitelé komunistické strany, uznávaní veřejnosti jako autority.
V tomto smyslu byl tento televizní seriál vlastně náhražkou neexistujících demokratických voleb. Pokusil se vytvořit dojem, který žádné svobodné volby nepotvrdily, že všichni stojí nyní na straně režimu, jsou šťastni a vede se jim dobře. Seriál byl zaměřen na širokou veřejnost - měl oslovit masy. S několika málo výjimkami v něm zcela chybějí lidé s univerzitním vzděláním. Žena za pultem povyšuje nejnižší zaměstnání, jako jsou zaměstnání prodavaček v potravinách, a dává jim vysokou společenskou prestiž.
Zaprvé, přestože se narativ zdá být z 99 procent apolitický, v každém dílu seriálu se vyskytují stručné, politické, prorežimní propagandistické výroky. Tyto výroky vyslovují populární, atraktivní, přátelské postavy, které hrají nejznámější čeští herci, osobnosti, které český a slovenský národ má rád už celá desetiletí. Tvůrci seriálu si byli zřejmě dobře vědomi, že kdyby seriál, pojatý jako nepolitická zábava, obsahoval otevřenou prorežimní politickou propagandu, diváci by ho odmítli. Politické výroky jsou proto omezeny na minimum. Avšak implicitně poskytují rámec, jehož účelem je poinvazní režim legitimizovat. Jestliže oblíbený, zcela neformálně jednající a přívětivý hlavní hrdina Karas, vedoucí supermarketu (Vladimír Menšík) občas řekne něco politického, a pak se ukáže, je je to komunista a v minulosti se aktivně podílel na vytváření dokonale úspěšného státního podniku, který vytvořil potravinářské velkoprodejny z malých soukromých hokynářství "bez budoucnosti", televizní seriál nepřímo navozuje dojem, že všichni jsou na straně komunistického režimu a všichni stoupenci režimu jsou neuvěřitelně přátelští a lidé jsou spokojení a vede se jim dobře.
Druhý způsob, jímž Žena za pultem funguje jako propagandistický nástroj poinvazního režimu, je celkový étos tohoto televizního seriálu. Na svou dobu je Žena za pultem pozoruhodně "feministická". Je docela pozoruhodné, že hlavním všeobecným problémem, stojícím v pozadí narativů Ženy za pultem, je ničivá mužská promiskuita, mužské podvádění a prolhanost. Mimochodem, téma mužské sexuální promiskuity v kontrastu s pokusy žen udržet rodinu pohromadě za každou cenu se znovu a znovu objevuje v mnoha českých hraných filmech z postkomunistického období. V souladu s hodnotovým systémem postkomunistického českého filmu jsou ženy v podstatě budovatelky rodinných hnízd a stmelovatelky rodin, zatímco muži rodinné vztahy ničí. (V seriálu jsou samozřejmě výjimky z tohoto pravidla. Vyskytují se v něm totiž i někteří "hodní" muži, i když všichni muži s ženami flirtují a žádný muž by neodmítl příležitost k sexu. Některé ženy se při svém úsilí budovat rodinu až obsesivně snaží zlepšit si své společenské postavení a získat bohatého a vlivného manžela. Jsou posedlé majetkem a penězi.)
V Ženě za pultem se vyskytují jen dva univerzitně vzdělaní dospělí. Ani jeden z nich není humanitně zaměřený. Právě humanitně zaměření "intelektuálové" byli hlavním motorem reforem ze šedesátých let a Pražského jara z r. 1968. Přitom použití těchto dvou technicky založených univerzitně vzdělaných osob zaznamenává buď neutrálně, anebo souhlasně, snahu obyčejných lidí, které seriál oslavuje, polepšit si a dostat se do vyšší společenské třídy. Prodavačka Olina, spolupracovnice Anny Holubové, opustí svého hippířského partnera, motocyklistu Fandu, a provdá se za o dost staršího muže, inženýra-technika, aby se mohla stát "paní inženýrovou". Motocyklista Fanda se po Olinině svatbě s inženýrem rozpláče. Říká, že ho Olina (právem) opustila, "protože jsem nic nedokázal za celých pětadvacet let". Seriál tedy naznačuje, že pouze osoby, které se aktivně účastní na konstruktivní práci pro dobro komunity jsou legitimními postavami. Anarchističtí, neangažovaní a svobodní hippies jsou odsunuti stranou.
Kromě nedůvěryhodných humanitních intelektuálů, jejichž existenci Žena za pultem téměř úplně ignoruje, naznačuje seriál, že společenskou skupinou, kterou lze také potenciálně považovat za nedůvěryhodnou, nespolehlivou a možná dokonce i za pachatele trestných činů, jsou mladí lidé. Kromě motocyklisty Fandy se v Ženě za pultem vyskytuje učnice Zuzana, která v supermarketu krade a pojídá tam potraviny, aniž by za ně zaplatila. Vedoucí Karas přesune Zuzanu do oddělení Anny Holubové a požádá ji, aby na Zuzanu dávala pozor. A velmi rychle vznikne konflikt. Z oddělení se ztratí drahá láhev francouzského koňaku. Zuzana tvrdí, že ji koupil jakýsi mladý muž, ale žádná pokladní si nepamatuje, že by někdo za koňak platil tak velkou částku. Anna obviní Zuzanu, že koňak ukradla a míra nepřátelství mezi oběma ženami stoupne. To se projeví, když obě ženy po práci odcházejí z velkoprodejny a Anně se na ulici vysmívá skupina mladých lidí, s nimž se Zuzana přátelí. Avšak jeden mladý muž z této skupiny, k němuž má Zuzana zjevně blízký vztah, přijde do velkoprodejny, identifikuje se jako zákazník, který odnesl láhev koňaku, ale "zapomněl za ni zaplatit" a chybějící částku uhradí. Problém je tedy vyřešen, ale zůstává nejasné, zda Zuzana koňak ukradla a její přítel ho přišel později zaplatit, aby ji dostal z problémů s vedením supermarketu, anebo zda to byla opravdu zákazníkova chyba. Diskurs televizního seriálu zde naznačuje, že někteří mladí lidé mohou být anarchističtí a nemusejí respektovat autority. Přitom mohou být i bohatí a mít tolik peněz, že je establishment nedokáže řádně zvládnout.
Většina konfliktů v tomto televizním seriálu končí smírně a totéž platí i v Zuzanině případě. Zuzana se nakonec Anně Holubové omluví a podrobí se hodnotovému systému establishmentu. Žena za pultem nenechává nikoho na pochybách, že hodnoty režimu jsou jediné spravedlivé a pravé a jsou to jediné hodnoty, které většina společnosti podporuje. Avšak pochybnosti o Zuzaniných mladých přátelích zůstávají.
Žena za pultem diváky ovšem rychle ubezpečuje, že v Československu žijí i "dobří" mladí lidé, tedy takoví, kteří plně podporují husákovský režim. Typickým příkladem je Michaela, dcera Anny Holubové, nadšená aktivistka, která pracuje v režimní organizaci pro mladé lidi, v Socialistickém svazu mládeže. Jiřinka, koktající nová vedoucí u pultu ovoce a zeleniny, je také nadšenou aktivistkou v SSM. To se ve skutečném životě nedělo.
Dcera Anny Holubové Michaela je potenciálně budoucí humanitní "intelektuálkou". Řídí veřejné debaty (!) v husákovském Socialistickém svazu mládeže a později úspěšně recituje poezii na večerech SSM. Avšak umělecká a "novinářská" činnost Michaely neslouží k tomu, aby seriál zvýraznil pozitivní roli humanitních intelektuálů. Funkcí těchto Michaeliných činností je legitimizovat v sedmdesátých letech nově založený Socialistický svaz mládeže, který byl ve skutečnosti vysoce doktrinářskou organizací a jehož členové byli především mladí kariéristé, než posléze režim donutil do SSM vstoupit všechny mladé lidi. Michaela je náměstkyní předsedy místní organizace SSM a účelem její činnosti v SSM je vytvořit dojem, že SSM je autentická zájmová organizace, která pořádá zajímavé a svobodomyslné akce pro mladé lidi.
"Paní inženýrová" je výraz patřící spíše do předválečné, "buržoazní" první Československé republiky. Je pozoruhodné, že Žena za pultem nepřímo schvaluje takovouto buržoazní chtivost po postavení. Podle tvůrců seriálu je to v pořádku, pokud člověk, který se chce společensky vyšvihnout, formálně podporuje vládnoucí komunistický režim. Působí to tak trochu, jako kdyby Žena za pultem předjímala hodnotový systém současného totalitního kapitalismu v komunistické Číně.
Buržoazní konzumerismus Žena za pultem implicitně také povzbuzuje systematickým užíváním jazzové hudby. tím seriál naznačuje, že pokud splníte jen minimální ideologické požadavky, můžete se bavit způsobem, který by v jiných dobách komunismu režim neschvaloval.
Jinou mírně "buržoazní", možná vlastně i do jisté míry i koruptivní praxí, kterou Žena za pultem zaznamenává a vlastně i jemně paroduje, je skutečnost, že se předpokládá, že všichni žáci na konci školního roku přinesou "soudružce učitelce" bonboniéru. Žáci, včetně syna Anny Holubové Petra, mezi sebou soutěží, čí bonboniéra bude největší.
Další potenciálně středostavovskou postavou je Venca, jediný syn vedoucího velkoprodejny, přívětivého a lidského komunisty Karase. Venca studuje medicínu a Karas se nesmírně pyšní tím, že se tak jeho syn stane členem středních vrstev. Manželé Karasovi jsou zděšeni, když v jeden okamžik mladý Karas propadne na lékařské fakultě z jedné zkoušky a dočasně ohrozí jejich sen, že se Václav stane "panem doktorem". Otec Karas syna za propadnutí u zkoušky potrestá tím, že mu odebere zbrusu nové sportovní auto, které mu koupil za dřívější úspěch u zkoušky. Sdělení je jasné: obyčejní lidé za Husákova komunismu jsou nesmírně bohatí, není pro ně problém koupit synovi nové auto, ale to, co je nejlepší na Husákově režimu, je to, že režim obyčejným lidem umožňuje mobilitu mezi třídami směrem nahoru. Dokonce i synové prodavačů v potravinách mohou vstoupit mezi buržoazii. Jinými slovy, bohatství samo o sobě nic moc neznamená, dokud se člověk v Husákově společnosti nestane oficiálně potvrzeným příslušníkem buržoazie.
V druhém díle seriálu přijde Karasův syn Venca do velkoprodejny. Jak mladý muž prochází mezi regály, komunistický vedoucí Karas volá varování na své prodavačky: "To není partie pro vás!! Studuje na doktora!!"
Je známou skutečností, že řemeslníci, často pracující na černo, vydělávali za Husákova socialismu v sedmdesátých a v osmdesátých letech velké peníze. Žena za pultem této skutečnosti také využívá k tomu, aby inzerovala, jak dobře se žije v poinvazním režimu. Penzista samorost se sympatickým hanáckým přízvukem zaparkuje před velkoprodejnou právě při zavírací době své zahraniční auto a požádá stařenu Kubánkovou, která normálně v prodejně přijímá vratné lahve, ale teď stojí s klíči u hlavního vchodu do prodejny a pouští zákazníky ven, ale už ne dovnitř, aby mu dovolila si ještě něco koupit k večeři. Přišel pozdě, protože pracoval, vysvětluje. Kubánková nejprve odmítne pro něho cokoliv udělat, ale pak mu sama přinese potraviny, které penzista potřebuje. Druhý den se penzista do velkoprodejny vrátí, vysvětlí Kubánkové, že je obkladač, má spoustu zákazníků a vydělává až pět tisíc korun měsíčně (víc než dvojnásobek průměrného platu) a k tomu má ještě penzi. Je pozoruhodné, že obkladač požádá Kubánkovou, aby odešla ze svého zaměstnání v supermarketu a šla pro něho pracovat jako hospodyně. Člověk by si nemyslel, že komunistický režim bude podporovat zaměstnávání služek v domácnosti, ale zjevně je tomu tak, pokud jste "úspěšný dělnický kádr". Později obkladač navrhne Kubánkové, aby se za něho provdala a ona to skutečně udělá. O čem to vypovídá: Manuálně pracující lidé jsou za našeho zázračně fungujícího socialismu bohatí, sebevědomí a svobodní.
Jak už jsme vysvětlili výše, jedním z hlavních argumentů Ženy za pultem je, že ženy jsou konstruktivní budovatelky rodinných hnízd a muži jsou ničiví záletničtí sobci. Sám celý příběh Ženy za pultem je vlastně důsledkem takové osobní zrady, které se dopustí manžel: Hlavní hrdinka seriálu, prodavačka Anna Holubová, je nucena začít nový život, sehnat si nový byt a nové zaměstnání, protože ji manžel opustil a začal žít s novou, mladou partnerkou. Jako rozvedená matka se musí Holubová starat o dvě děti, desetiletého Petra a sedmnáctiletou Michaelu.
Holubová je zralá, vysoce pozitivní osobnost, schopná jemného psychologického porozumění vztahům, které existují kolem ní. Vždycky zásadně jedná konstruktivně a pomáhá uklidňovat konflikty a řešit problémy. Jedná citlivě, přímě a poctivě. Po celý seriál je její nejvyšší prioritou ochraňovat své děti a starat se o ně, zajistit, aby je nic netraumatizovalo. Holubová je nucena reagovat na mnoho nepřátelských situací, zejména je vytváří její vysoce manipulativní a sobecký bývalý manžel Jiří, jehož její děti milují. Po velmi dlouhou dobu je Holubová nucena odkládat své vlastní osobní štěstí (seznámí se s jiným mužem, jeho ale její děti nenávidějí jako vetřelce), protože ochraňuje dobro svých dětí. Holubová důsledně dává přednost zájmům svých dětí před vlastními zájmy. Teprve na konci televizního seriálu se prolhaný otec demaskuje a znemožní i před vlastními dětmi a zmizí ze scény. Teprve tehdy může dojít k řádnému naplnění lásky, kterou Holubová pociťuje pro svého nového partnera.
Žena za pultem je tedy především poctou ženám jako budovatelům rodinných hnízd a obrovským obětem, které ženy přinášejí, když musejí čelit svým neodpovědným, záletnickým manželům. Paulina Bren argumentuje, že tento motiv může mít dobový politický význam. Podle jejího názoru Žena za pultem naznačuje, že mužům v československé společnosti se obecně nedá důvěřovat. Jejich neodpovědné chování na politické scéně v druhé polovině šedesátých let vedlo ke katastrofě, která vyvrcholila Pražským jarem r. 1968 a musela být napravena sovětskou invazí. Z hlediska režimu se českoslovenští muži v šedesátých letech chovali bezohledně a neodpovědně, protože se pokusili jednat v politické aréně. Jsou stejně neodpovědní i v oblasti milostných vztahů. Nebo, abychom to zpřesnili, jejich sobecké záletnictví seriál vlastně využívá k jejich diskreditaci. Byly to právě ženy, které musely vstoupit na scénu a zachránit Československo před propastí. Ženy se nezajímají o politiku, a tak tvoří zdravé jádro národa - soustřeďují se na to, aby prospívala rodina a vychovávají děti - na rozdíl od svých sobeckých, záletnických partnerů.
Obraz Anny Holubové odpovídá této argumentaci naprosto přesně. Holubová je žena, která přichází na scénu těžce raněná neodpovědným chováním svého bývalého manžela. Navzdory všemu příkoří, které jí způsobil manžel, jedná důsledně pozitivně a poctivě. Vždycky lidem pomáhá. Velmi dobře umí lidi zhodnotit z psychologického hlediska a vždycky zvolí nejúčinnější způsob jak problémy vyřešit. Během seriálu se přirozeně musí Holubová potýkat se stále dalšími problémy, které na ni vrhají neodpovědní, bezohlední a pošetilí lidé. Tyto problémy poskytují příběhu energii, ale Holubové se vždycky nakonec podaří přispět k jejich uspokojivému řešení. Holubová nikdy neudělá nic špatně, i když často řeší dilema, jak si v obtížných situacích počínat.
Boj Anny Holubové proti nepřátelským jedincům a nepříznivým okolnostem, zejména v její vlastní rodině, tvoří hlavní příběh, který prochází všemi dvanácti díly seriálu, každý z nichž je označen jménem jednoho měsíce během roku. Celý seriál trvá jeden rok. Tento hlavní příběh Anny Holubové se prolíná s epizodickými příběhy, v nichž se v jednotlivých dílech zaměřuje pozornost vždycky na jednu nebo dvě další postavy z velkoprodejny.
Podívejme se podrobněji na diskurs, který tyto jednotlivé narativy šíří.
V prvním pokračování musí Holubová bojovat a zvítězit nad Vilímkovou, manželkou zástupce vedoucího velkoprodejny, která při jejím příchodu do prodejny vládne u lahůdkářského pultu. Vilímková v supermarketu ani oficiálně nepracuje, avšak jeho zaměstnancům dává striktní příkazy, protože je manželkou zástupce vedoucího. Postavení Vilímkové v obchodě je nelegitimní a všichni zaměstnanci ji nenávidí. V žádném případě však (typicky českým způsobem?) s ní nejdou do konfliktu a jen pasivně přihlížejí, i když s Holubovou sympatizují. Je docela zajímavé, že zde, v prvním dílu seriálu, patří vedoucí Karas ještě do kategorie slabých mužů. Když Holubová požaduje, aby zasáhl v případě Vilímkové, která si v supermarketu uzurpovala nelegitimní moc, Karas se rozhodnutí vyhne a jde ven zametat sníh, což údajně podle zaměstnanců dělá vždy, kdy má o něčem rozhodnout. Při zametání Karase přistihne funkcionář z vedení podniku, který jeho slabost komentuje slovy: "Vyprávěl jsem o tobě na partajním semináři, jak vypadá dobrý vedoucí - a ty tady zametáš sníh." V dalších dílech seriálu se však Karas promění v rozhodnější a autoritativnější postavu. Vypadá to tak trochu, jako by Jaroslavu Dietlovi vysvětlili nějací komunističtí funkcionáři, že Karas se nesmí chovat v seriálu jako slaboch. Holubová neustoupí, a protože je právo na její straně, Karas je nakonec donucen rozhodnout v její prospěch a potvrdit její rozhodovací pravomoci u pultu lahůdek. Téměř všechny konflikty v Ženě za pultem končí šťastně, čímž naznačují, že život v komunistickém Československu je příjemný a dobrý. Rolí tohoto televizního seriálu totiž je režimu přitakávat, nikoliv ho kritizovat.
Záporné motivy vždycky pocházejí od jednotlivých soukromých osob, nikdy od režimu. V tomto případě, stejně jako v mnohých pozdějších, je sobectví Vilímkové poprávu poraženo. Vůle kolektivu vítězí nad jejím zlovolným chováním, umožněným protekcí.
Avšak Vilímková není jediná záporná postava, s níž musí Holubová bojovat už v prvním díle. Holubovou v jejím novém bytě navštíví tchyně. Za přítomnosti dětí Holubové si tchyně z bytu odnese různé předměty, o nichž tvrdí, že patří Jiřímu, bývalému manželovi Holubové. Projevuje neuvěřitelnou úzkoprsost a chtivost po majetku. Nesprávné chování opět pochází od jednotlivce, nikoliv od režimu.
Totéž platí o zákaznících ve velkoprodejně. Ti, kteří v obchodě promluví, bývají zlomyslní, sprostí, sobečtí, snobští nebo dokonce až šílení. V druhém díle si zákaznice objedná třicet chlebíčků a prodavačka Olina má obavy, že se neprodají, pokud si je žena nepřijde vyzvednout následujícího dne do 10 hodin dopoledne. Navzdory tomu, protože vždycky jedná pozitivně, Anna Holubová dovolí zákaznici, aby si pro chlebíčky přišla až v poledne, jenže když se zákaznice nakonec dostaví, řekne, že si to rozmyslela a že si ty chlebíčky prostě nevezme. (Zajímavé je, že nikoho v supermarketu nenapadlo zákaznici požádat, aby za chlebíčky zaplatila předem.) Někteří zákazníci prostě hodným prodavačkám ztěžují život a dělají to z čiré zlomyslnosti. V jednom pozdějším díle vyvolají konflikt ve velkoprodejně snobská a agresivní matka s dcerou.
Tchyně Anny Holubové je jednou z několika ženských postav, které jsou v tomto seriálu až patologicky posedlé majetkem. Je zjevné, že podle Dietlova názoru ženy někdy svou pozitivní roli jako stmelovatelky a ochranitelky rodiny mohou přehánět. Seriál odsuzuje posedlost majetkem především tehdy, když ji projevují příslušníci středních vrstev. Seriál přitom toleruje, ano, vlastně povzbuzuje energický konzumerismus obyčejných občanů, kteří dělají pod laskavým pohledem komunistických úřadů v supermarketu obrovské nákupy. Nikdo nikdy nemá nedostatek peněz.
Když se Olina, přítelkyně a kolegyně Anny Holubové od pultu s lahůdkami, vdává za svého technického inženýra, Olinina matka při svatební hostině propadne naprosté orgii majetnictví. Vypočítává, co všechno její rodina vlastn,í a hovoří o tom, jak to všechno bylo drahé. Olinin bývalý přítel, hippie Fanda, který na svatbu přijde nepozván, tomu nerozumí: "Madam, vy se chlubíte předměty?" Epizodu lze snad interpretovat jako kritiku přílišné posedlosti po majetku, kterou často projevují především ženy při jejich nezadržitelné instinktivní touze budovat rodinná hnízda. Avšak Fanda prohrál - zanedlouho ho vidíme, jak pláče venku a přiznává, že Olina si vzala "brejlouna s titulem, protože jsem nic nedokázal".
Pátý díl seriálu je dalším útokem proti "buržoazním přežitkům". Starý skladník Dominik zkolabuje a je odvezen do nemocnice. Zkolaboval v důsledku přepracování. Ukazuje se, že penzista pracuje zároveň ve dvou zaměstnáních. Nejenže je skladníkem v supermarketu, každý den také pracuje jako skladník na pražském Hlavním nádraží. Všechny peníze, které vydělá a většinu svého důchodu Dominik odevzdává své dceři a jejímu nezřízenému manželovi, kteří si za ně kupují luxusní zboží a nákladné dovolené v zahraničí.
Když to vyjde najevo, Anna Holubová na to upozorní vedoucího velkoprodejny. Ten nyní už jedná rozhodně a starcovu vykořisťování zamezí. Sdělí mu, že jestliže nepřestane na nádraží pracovat, vyhodí ho z práce v supermarketu. Sdělí důrazně Dominikově dceři a jejímu manželovi, že ho musejí přestat vykořisťovat (dojde k šílené hádce) a pošle Dominika na odborovou rekreaci k moři. Zlovolní příbuzní jsou potrestáni, seriál nás poučil o morálce a o pozitivním vlivu komunistické strany. "Kolik je to let, co jsme skoncovali s kapitálem, s vykořisťováním, ale vytvořili jsme si malinký vykořisťovatele v našich rodinách," uzavírá komunista Karas.
Od samého začátku je velkoprodejna představována jako velký úspěch komunistického režimu. Neustále se zdůrazňuje, jak je supermarket plný vynikajícího a kvalitního zboží, které si "naši občané plně zaslouží" (Karas: "Máme spoustu dobrýho zboží a naši lidi mají právo dostat jen to nejlepší") a všechno toto zboží si může dovolit každý. Zákazníci nemají problémy s nedostatkem peněz a mnohokrát během seriálu nakupují lidé obrovské množství luxusních potravin a nápojů na různé oslavy. Když na začátku seriálu provádí vedoucí Karas novou zaměstnankyni Annu Holubovou prodejnou, ukazuje jí hrdě nejrůznější její "dokonalé" rysy. V prodejně je dokonce i mramorová podlaha. Jsou tady tři ledničky! Zboží je neuvěřitelně čerstvé. Všechno funguje dokonale: skladník Oskar Karase přeruší, že chleba, který právě dodala pekárna, je tak horký, že ho prodavačky nemohou brát holýma rukama.
Politický život ve velkoprodejně je přítomný, avšak nenásilně. Politická propaganda nikdy není v ohnisku pozornosti. Velký barevný znak vládnoucí KSČ visí na chodbě ke Karasově kanceláři, ale nikdy ho celý nevidíme, vždycky zahlédneme jen skrze dveře jeho část. Karas osloví prodavačku "soudružko Holubová", ale o dvě vteřiny později jí už říká "paní Holubová". Jako komunistický funkcionář musí být neformální a přátelský. Avšak prodavačky důsledně oslovují Karase jako "soudruha vedoucího". Přijde mi to umělé. Na základě osobní zkušenosti musím říci, že jsem neznal v Praze v sedmdesátých letech v obyčejných podnicích (nikoliv tedy třeba na stranické škole či v ÚV KSČ) nikoho, kdo by spolupracovníky oslovoval "soudruhu".
Jak už bylo řečeno výše, dvanáct dílů Ženy za pultem je pojmenováno podle jednotlivých měsíců v roce. V jednotlivých dílech vidíme śezónní ovoce a zeleninu a také zaznamenáváme různé politické svátky, které byly součástí komunistického pantheonu. Tak například v dílu Listopad vidíme, že výkladní skříně supermarketu jsou plné rudých vlajek a portrétů Lenina a Marxe na oslavu VŘSR. Zase ale se to na obrazovce jen mihne a registrujeme to jen koutkem oka. Oslavy nikdy nejsou v ohnisku pozornosti.
Obdobným způsobem vidíme v díle Květen všechny zaměstnance velkoprodejny, jak se před tribunou s Gustávem Husákem a Lubomírem Štrougalem účastní průvodu na Prvního máje. Prvomájový průvod je v podání Československé televize pozoruhodně radostnou událostí. Avšak ty záběry z prvomájových oslav se vyskytují pouze pod úvodními titulky na začátku dílu a v příběhu, který se pak začne odvíjet, o nich už není ani zmínka.
Během celého seriálu se v dialozích - nepříliš často - vyskytují politicky korektní výroky, které jemně, ale pevně potvrzují, že všichni lidé se svými názory shodují s komunistickou propagandou. Tak v prvním díle se dovíme, že "Když člověk není zaměstnán, tak je to vždycky blbý." Jinými slovy, ceňte si komunistického režimu, na Západě byste mohli být nezaměstnaní. V druhém díle zdůrazňuje vedoucí Karas prodavačce Olině, že se nikdy nesmí vůči nezdvořilým zákazníkům chovat agresivně: "Chovej se jako zaměstnanec socialistickýho podniku." A zlovolné zákaznici Karas řekne: "Paní, ten obchod je tak můj jako váš." Což samozřejmě není příliš přesvědčivé, protože jak mohli občané socialistických zemí vykonávat svou moc nad podniky, které vlastnil stát?
Funkcionáři v Ženě za pultem jsou laskaví. To se týká jak vysokého komunistického funkcionáře, který občas navštěvuje vedoucího velkoprodejny Karase a přátelsky sleduje ze svého vysokého postavení, co se v prodejně děje ("nejmenovali jsme tě jen, abys vedl velkoprodejnu, ale taky, abys školil mladou generaci k tomu, aby vedla tyto megapodniky v budoucnosti," říká Karasovi), tak jako samotného hodného a lidského vedoucího Karase, a dokonce i policie (které se lidé ve skutečnosti v sedmdesátých letech báli). Když v osmém dílu zastaví taxíkář David na stanici autobusu, kde chce vyzvednout pokladní Mlynářovou, která tam čeká na autobus, vyskytne se hodný policista, který mu nedá pokutu, ale jen řekne: "No co je to, pane řidič?" Později je pozitivní role policie (čti: státních úřadů) postavena do přímého kontrastu se zrádností a nespolehlivostí Jiřího, záletnického a neodpovědného bývalého manžela Anny Holubové, který jde na schůzku s milenkou, namísto aby odvezl desetiletého syna Petra domů z bruslařské soutěže. Jiří Petra pošle domů samotného tramvají, Petr se ztratí, brečí a zachrání ho policie, která ho přivede domů.
Když se v prvním dílu objeví nový partner Anny Holubové Karel, v souladu s převažujícím obrazem mužů je naprosto nepraktický. Žije sám a chce si koupit nějaké potraviny a nějaké pití na oslavu promoce mezi svými mužskými přáteli. Neví, kde začít a nechce kupovat nic, co by se muselo vařit - "To bych nezvládl." Holubová mu za pultem zorganizuje celý jeho nákup. Žena je schopná, muž je bezmocný.
Muži nevědí absolutně nic o vaření ani o potravinách, které je jejich manželky posílají nakoupit. V druhém díle je do prodejny vyslán zmatený penzista, má tam koupit tvaroh, protože manželka chce vařit ovocné knedlíky. Důchodce je v koncích, když mu Holubová sdělí, že existují dva druhy tvarohu - měkký a tvrdý. Penzista nemá tušení, jaký tvaroh se používá při vaření knedlíků. Anna Holubová mu problém vyřeší. Ženy jsou prostě lepší.
Avšak i když muži jsou v podstatě zcela nemožní (většina zaměstnanců supermarketu jsou stejně ženy) nenechají nevyužitou žádnou příležitost k možnému flirtu a pořád usilují o sex. Karas se snaží flirtovat s Holubovou okamžitě, jak se na začátku seriálu žena v supermarketu objeví. Skladník Oskar je tak drzý, že mu Holubová musí dát facku.
Mužské záletnictví se praktikuje skoro všude. Anna Holubová musí odrážet dokonce i milostné návrhy od souseda v domě, plešatějícího železničáře, a pak si musí poradit s hysterickým obviňováním jeho manželky, která podezřívá, že ze železničář schovává v bytě Anny Holubové, "protože si vzal na sebe tu nejlepší košili".
Téma mužského záletnictví se objevuje podrobněji v třetím díle. Ten řeší t problém, že se zástupce vedoucího Vilímek do Anny Holubové náhle zamiloval a odešel proto od manželky. Holubová Vilímka odmítne a - překvapení! - Vilímek se vrátí k manželce.
Témata záletnictví a posedlosti po majetku se pak objevují znovu v šestém díle, kdy je manžel prodavačky Kaláskové nevěrný s mladou dívkou z jakéhosi obchodu s textilem. Kalásková je zděšena a rozhodne se o manžela bojovat zuby nehty - nemůže dopustit, aby jí milenka připravila "o všechno, co jsme si za těch deset let zaopatřili". Na prvním místě je majetek, nikoliv vztah. Avšak stejně jako ostatní muže, Kaláska jeho nový milostný vztah rychle zklame: "Zjistil jsem, že Barborka (t.j. nová milenka) má velmi podobné vlastnosti jako Zdenička (tj. manželka)," svěří se Kalásek Anně Holubové a přizná se, že už milenku opustil, i když se zatím s manželkou nesmířil. Když manželku Kalásek požádá, aby mu dovolila vyzvednout si z bytu, kde nechala vyměnit zámek, nějaké své oblečení, Kalásková odmítne: musí ochraňovat veškerý majetek pro svého desetiletého syna. Ochraňovat potomky, to je prioritou každé ženy, avšak u Kaláskové se stejně jako u několika dalších žen v tomto seriálu proměnil ochranný instinkt v přehnanou, patologickou snahu hlídat majetek. Stejně jako v ostatních dílech, i tento příběh končí šťastně, protože psychologická kouzelnice Olina Kaláskové doporučí, aby použila svého syna, který má otce prosit, aby se do rodiny vrátil. Toto emocionální vydírání zapůsobí, manžel se vrátí ke Kaláskové a zakrátko Kalásková s ním zase šťastně buduje na chatě bazén.
V devátém díle přizná i Jiří, rozvedený manžel Anny Holubové, nepřekvapivě, že jeho milostný románek s mladší ženou nevyšel, vztah se rozložil a on se chce vrátit k Anně. Přestěhuje se do jejího bytu a manipuluje dětmi tak, aby ho podpořili ve snaze přesvědčit Annu vzít ho zpět. Anna je ovšem zamilována do Karla, svého nového partnera, a velmi by si přála, aby ho její děti přijaly jako svého nového otce. Žena za pultem argumentuje, že záletnictví je u některých mužů nepotlačitelné. Poté, co Jiří je víceméně přijat zpět do Anniny rodiny a Anna se rozhodne vzdát se v zájmu dětí Karla a nakonec dokonce pustí Jiřího i zpět do své ložnice, Jiří si iracionálně začne nový poměr s jinou mladou ženou, zdiskredituje se lhaním dětem, takže prohraje a z rodiny odchází. Někteří muži jsou nenapravitelní záletníci, konstatuje Dietl a jeho tvrzení mu umožňuje přivést celý seriál ke šťastnému konci, když o Vánocích, v nejposvátnější dobu českého kalendáře, rodina Anny Holubové konečně přijme i Karla, jejího nového milence a partnera.
Rodiče a prarodiče se často chovají vůči svých dětem a vnukům nesmírně autoritativním způsobem. Obyčejně každá debata končí tím, že rodič či prarodič poukáže na to, že má právo posledního slova. Dcera Anny Holubové Michaela nekriticky miluje svého otce a pohádá se kvůli němu s babičkou. Babička nekompromisně vyžaduje, aby se jí Michaela omluvila. Když Michaela zjistí ve dvanáctém díle, že záletnický otec jí lže a rodič už nemá další argumenty, začne také agresivně prosazovat svou rodičovskou autoritu.
Jiný příklad, kdy se stárnoucí rodiče snaží prosazovat nad dítětem zuřivou nadvládu, je ve čtvrtém dílu, kdy se do sebe zamilují mladá řeznice Lada a skladník Oskar, avšak v obchodě se najednou objeví Ladina maminka, která přijela z venkova na kontrolu. Když matka zjistí, že je Lada u Oskara, donutí ji z obchodu odejít a odveze ji do rodné vesnice. Matčina nenávist vůči Oskarovi je zcela iracionální a zdá se být spojena s frustrovaným majetnickým pocitem, jaký mohou mít matky, když jim dospějí dcery a zaměří svou loajalitu na partnera a už ne na rodiče. Zdůrazněným motivem zde je tedy další záporný rys konstruktivní role žen při budování rodinných hnízd - rodiče se začnou chovat destruktivně, když je jejich péče přehnaná. Ladu nakonec rodiče z domova vyhodí, když jim sdělí, že se Oskara nevzdá. Vrátí se k Oskarovi, vezmou se a narodí se jim dítě.
Další variace na toto téma se odehrává v desátém díle, kdy zjistí vedoucí supermarketu Karas, že jeho milovaný syn chodí s dívkou, která má dvouletou dceru s někým jiným. Zpočátku to v Karasově rodině vyvolá skutečnou krizi, zejména v souvislosti s tím, že syn Vašek neudělá jednu svou zkoušku na lékařské fakultě a rodiče se děsí, že školu nedokončí. Karas se zapřísáhá: "Zlomím mu páteř." Nakonec ale převládne rozum a vedoucí Karas i jeho manželka přijmou Václavovu dívku i s dítětem do rodiny. Starý Karas si s dítětem hraje.
Žena za pultem sympatizuje daleko více s ženami než s muži. Při tom seriál líčí mužské chování, které mnoho diváků asi znalo z vlastního života. Sympatie, které seriál projevuje ženám, pravděpodobně má také politické poslání o tom, že muži jsou samou svou podstatou nespolehliví, jak jsme to vysvětlili výše. Ovšem v druhém dílu udělá Žena za pultem něco opravdu cenného: veřejně se postaví na obranu ženy se zdravotním handicapem. Prodavačku Jiřinku docela brutálně zesměšňují muži, kteří kolem ni pracují, protože koktá. Jeden závozník ji utěšuje, když kvůli tomu brečí, a dá jí jablko. Jiřinka si vypůjčí od kolegyň peníze a koupí si luxusní svetr, aby pro závozníka vypadala atraktivně. Jenže ten druhý den už flirtuje s jinou dívkou a vysměje se jejímu koktání taky. Seriál tím potvrzuje varování, že jsou muži nespolehliví podvodníci. Vedoucí supermarketu Karas hledá novou šéfku pro pult ovoce a zeleniny a odmítne návrh Holubové, aby do funkce byla jmenována Jiřinka - zaprvé to není chlap, zadruhé Jiřinka koktá. Jenže většina příběhů v tomto televizním seriálu končí dobře a Karas se nechá Holubovou přesvědčit, aby Jiřinku do funkce vedoucí zeleninového pultu jmenoval - Jiřinka rozkvete a - jak Holubová ujišťuje Karase, "bude tu práci dělat velmi dobře, protože je funkcionářkou SSM". Tohle je jeden z občasných propagandistických výroků, jimiž seriál prosazuje své komunistické poslání: když je někdo režimní funkcionář, je přece dokonalý.
Třetí díl začíná obligátními oslavami MDŽ a jsou opravdu ponižující. Mužští zaměstnanci velkoprodejny rozdávají ženám bonboniéry a květiny z ústředí. Frázovitě hovoří o rovnoprávnosti žen, avšak celá scéna působí mužsko-šovinisticky. Jeden muž řekne ženě: "Ty by ses zbláznila, každý ženský novou gratulaci!" Oslavy se rychle rozloží v pitku v kanceláři za obchodem. Oslavy během pracovní doby bývaly častým jevem v socialistických podnicích, které, jak poznamenává Paulina Bren, fungovaly v podstatě jako sociální instituce.
V třetím dílu se také odehrává odborová schůze. Vedoucí Karas sděluje zaměstnancům, což jsou především ženy, že budou muset pracovat přesčas. Je to sice trochu nevýhodné, dodává, ale je to v zaměstnání, které má jinak samé výhody. "Jaké?" ptají se ženy. "Okukují vás mužský, takže není strach, že byste se nevdaly." Na hrubě mužsko-šovinistickou poznámku nikdo nereaguje a proti prodloužení pracovní doby nikdo nic nenamítá.
Několikrát během seriálu se dovídáme, že když ženy umějí vařit, znamená to, že po nich bude poptávka na vdávání! Michaela, dcera Anny Holubové, uvařila dokonalou večeři, jásá její otec, který se drze nastěhoval zpět do jejich bytu, a tak už je to vlastně nevěsta!
Seriál několikrát potvrzuje, že žena bez muže není plnohodnotnou lidskou bytostí. Zvlášť se to zdůrazňuje v osmém dílu, v Příběhu dvou pokladních. Mezi dvěma pokladními, mladou Soňou a starší, "zatrpklou" ženou známou jen příjmením "Mlynářová", pracujícími ve velkoprodejně, existuje nepsaná aliance, protože ani jedna z nich nemá partnera. Zrádný milenec Soňu před rokem opustil a ona z toho nervově zkolabovala. Mlynářová zve Soňu na koncerty do kina, ale Soňa se seznámí s mladým taxíkářem a začne namísto s Mlynářovou chodit s ním. Mlynářová Soňu zkritizuje, že se oddala mladému, určitě promiskuitnímu taxíkáři tak rychle, a snaží se jejich vztah rozbít tím, že taxíkáře varuje, že Soňa má psychické problémy. To skutečně u Soni vyvolá hysterické záchvaty pláče, ale Soňa s pomocí hlavní psychologické manipulátorky v obchodě, prodavačky Oliny, překoná svou slabost a její vztah s taxíkářem je šťastně zachráněn. Všichni ve velkoprodejně tleskají šťastnému vztahu a Mlynářová, žena bez muže, a tedy neplnohodnotný člověk, je outsider.
Seriál Žena za pultem obsahuje i mírnou komunální kritiku. Avšak, jak už jsme řekli, původem všech nedostatků jsou vždycky jen jednotliví, soukromí občané, nikoliv režim. Ve dvanáctém dílu vznikne konflikt, když učeň, který pracuje u lahůdkářského pultu Holubové, zalže zákazníkovi, že vlašský salát je "čerstvý". Holubová ho za to zkritizuje, salát je včerejší. Vysvětluje, že jestliže budou prodavači zákazníkům lhát, ztratí jejich důvěru. Hned poté dojde ke konfliktu se zástupcem vedoucího Vilímkem, který potřebuje, aby se vlašský salát prodal, a nařizuje učni, navzdory tomu, co mu řekla Holubová, aby dál zákazníkům lhal, že je salát čerstvý. Episoda se vyvine v poněkud moralizující poučení o konfliktu mezi poctivým chováním a přežitky kapitalistické morálky. Vilímek si na Holubovou stěžuje vedoucímu a postaví ho před volbu: Buď já, anebo Holubová. Buď ona půjde, nebo půjdu já.
Vilímek se takto zachoval už jednou - když sehnala Jiřinka s velkým úsilím kvalitní jablka, Vilímek jí zakáže je prodávat, protože se nejprve musejí prodat nekvalitní jablka, která už v obchodě jsou. Ale než se prodají, i ta kvalitní jablka přestanou být čerstvá, stěžuje si Jiřinka, ale neprosadí svou. Překvapivě navrhne Holubová "kapitalistické" řešení: prodávejte nekvalitní jablka levněji a ve stejnou dobu jako dražší kvalitní jablka. Vilímek ten návrh ignoruje.
Protože ale úkolem seriálu je komunistický režim chválit a nikoliv kritizovat, není překvapivé, že hodnoty Holubové nakonec zvítězí a před Vánocemi vedoucí Karas vyhodí Vilímka (není to tragédie, čachrář má konexe a má k dispozici dobré postavení jinde) a Holubovou povýší do funkce své zástupkyně. Jediné, co se ještě musí stát, než seriál skončí, je, že do rodiny Holubové musí přijít její nový partner Karel a spřátelit se pod vánočním stromkem s jejími dětmi, které mezitím poznaly, že jejích otec je podvodník. Tak seriál schvaluje jednání Anny Holubové, jak činy úředních míst i vyústěním soukromého života. Holubová je v profesním i v soukromém životě odměněna a žije šťastně až do smrti.
Jak je zřejmé, Žena za pultem je docela reprezentativním produktem toho, čemu se říkávalo "československý gulášový socialismus" sedmdesátých let. Je to podivná směsice poněkud usedlých, zdegenerovaných buržoazních hodnot, konzumerismu a státního paternalismu. V seriálu vystupuje řada postav, která touží postoupit na společenském žebříčku do vyšších vrstev, zároveň však seriál sympatizuje s osudem žen a zobrazuje většinu mužů jako nespolehlivé, nekompetentní a nedůvěryhodné jedince.
Vytisknout6.11. 2014 / Štěpán Kotrba
Nadace Železné opony; Evropské hnutí v České republice a Informační kancelář Evropského parlamentu se rozhodly pojmout "vzpomínkové konference" k 25. výročí "sametového" převratu poněkud jinak. Uspořádáním setkání veteránů obou stran pověřily 5.1...